I. ÚS 1692/11
I.ÚS 1692/11 ze dne 31. 5. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti M. K., zast. Mgr. Lubomírem Nedbalem, advokátem, sídlem Sukova 3, Bruntál, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10.3.2011, č.j. 11 Co 541/2010-305, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka napadla ústavní stížností v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a požadovala jeho zrušení. K věci uvedla, že v právní věci několika žalobců (včetně jí) proti žalovanému Okresnímu stavebnímu bytovému družstvu Bruntál bylo rozsudkem Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově (dále jen "okresní soud"), uloženo žalovanému zaplatit každému ze žalobců specifikovanou částku s úrokem z prodlení. Krajský soud napadeným rozsudkem tento výrok okresního soudu změnil tak, že ho potvrdil v nižších částkách (pozn. cca ve dvou třetinách z původně žalované sumy) s úrokem z prodlení a ve zbylém rozsahu žalobu zamítl; tento rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka ústavní stížností dovozujíc, že řízením byla porušena její základní ústavní práva a svobody. Informovala, že ve sporu se žalobci domáhali vrácení přeplatků zaplacených záloh z vyúčtování topné sezóny 1998, které byly zjištěny v jiném soudním řízení, v němž byla společnost TEPLO Bruntál, a.s., zavázána zaplatit Okresnímu stavebnímu bytovému družstvu Bruntál přeplatky ze zaplacených záloh ve výši 523 212,- Kč a úroky z prodlení ve výši 314 033,- Kč. V navazujícím sporu pak někteří členové družstva jako žalobci žádali podíl na přeplatcích vrácených družstvu. Soud I. stupně rozhodl o vrácení přeplatků (bezdůvodného obohacení), včetně úroků z prodlení, jež byly jako příslušenství bezdůvodného obohacení družstvu zaplaceny. Odvolací soud dovodil, že nepovažuje za správné právní hodnocení okresního soudu ohledně povinnosti žalovaného družstva zaplatit žalobcům podíl na kapitalizovaném úroku z prodlení, který ve výši 314 033,- Kč zaplatil dlužník družstvu, neboť jde o právní vztah mezi družstvem a dodavatelem tepla, proto stěžovatelka na podíl na úroku z prodlení právo nemá. K tomu stěžovatelka namítá, že družstvo bylo pouze správcem jejího majetku (záloh na poskytovaná plnění) a jako takový musí s jejím majetkem řádně nakládat. Jestliže nesprávně nakládal se svěřenými prostředky, a přes protest bývalých členů družstva zaplatit dodavateli tepla více než měl, došlo k porušení jeho povinností, jako správce, a následnému bezdůvodnému obohacení ze strany dodavatele tepla. Stěžovatelka tvrdí, že svěřila své vlastnictví (majetek) - zálohy správci, aby za ně nakupoval ze svěřených peněz služby, a který vystupoval jen jako prostředník mezi ní a dodavatelem tepla. Protože dodavatel tepla byl povinen vrátit z přeplacených záloh zprostředkovateli (správci peněz) jako bezdůvodné obohacení částku 523 212,- Kč a k tomu úrok z tohoto bezdůvodného obohacení ve výši 314 033,- Kč, vzniklo jejich zaplacením dodavatelem tepla i bezdůvodné obohacení na straně družstva ve vztahu ke stěžovatelce. Družstvo nejednalo v dobré víře, když ze svěřených záloh zaplatilo za dodané teplo více, než mělo, i přes protesty členů družstvo. Jestliže krajský soud přikázal část svěřených peněz od jejich vlastníků, resp. výnos z těchto peněz jako úrok, správci, pak takové rozhodnutí považuje stěžovatelka za rozporné s čl. 11 odst. 1, věta druhá, Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Relevantní znění příslušného ustanovení Listiny, jehož porušení stěžovatelka namítá, je následující: Čl. 11 odst. 1, věta druhá, Listiny: Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.

II.

Z předloženého rozsudku krajského soudu Ústavní soud zjistil, že ve věci vedené u okresního soudu se skupina žalobců, včetně stěžovatelky, domáhala zaplacení částky, která u každého žalobce odpovídala podílu z částky 523 212,- Kč jako jistiny a podílu z částky 314 033,- Kč jako kapitalizovaného úroku z prodlení. Jistina byla původně zaplacena družstvem dodavateli tepla za dodávku tepla za topnou sezónu 1998. Družstvo tuto částku, v pozici pronajímatele, vyúčtovalo žalobcům jako nájemcům bytů a požadovalo po nich zaplatit jako nedoplatek za dodané teplo. Z podnětu nájemců podalo družstvo žalobu proti dodavateli tepla, žaloba byla úspěšná; dodavatel tepla družstvu zaplatil částku 523 212,- Kč dne 20.4.2007 a kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 314 033,- Kč dne 3.5.2007. Okresní soud rozsudkem ze dne 27.9.2010, č.j. 7 C 7/2009-248, kromě jiného, žalobě vyhověl (výrok II.) a uložil družstvu povinnost zaplatit každému ze žalobců specifikované částky spolu s úrokem z prodlení. Družstvo se proti rozsudku odvolalo a jeho odvolání vůči tomuto výroku shledal krajský soud částečně důvodným, proto rozsudkem napadeným ústavní stížností potvrdil (výrok II.) prvostupňový rozsudek ohledně nižších částek s úrokem z prodlení od konkrétního data do zaplacení (u stěžovatelky šlo o částku 4 203,- Kč s úrokem z prodlení od 16.10.2008 do zaplacení), ve zbylém napadeném rozsahu vyhovující výrok změnil tak, že žalobu zamítl (výrok III.). V odůvodnění uvedl, že právní hodnocení okresního soudu ohledně povinnosti žalovaného družstva zaplatit žalobcům podíl na kapitalizovaném úroku z prodlení nepovažuje za správný. Tento úrok je plněním, na které žalobci nárok nemají, protože jde o právní vztah mezi družstvem a dodavatelem tepla, tudíž v této části žalobu zamítl. V další části se podrobně věnoval odůvodnění potvrzení vyhovujícího výroku (nedůvodnosti odvolacích námitek žalovaného družstva).
III.

Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s předloženým rozsudkem krajského soudu dospěl Ústavní soud ke zjištění, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, aby napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně a tradičně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, z tohoto důvodu není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, v nichž obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.

Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejího základního práva zakotveného v čl. 11 odst. 1, věta druhá, Listiny, a konstatuje, že k jeho porušení napadeným rozsudkem krajského soudu, ani postupem předcházejícím jeho vydání, nedošlo. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právního závěru, k němuž dospěl krajský soud ohledně existence právního vztahu mezi družstvem a dodavatelem tepla, k čemuž předkládá svoji vlastní představu o pozici družstva jako správce jejího majetku. Ústavní soud k tomu dodává, že závěry krajského soudu plně korespondují právní povaze vztahu pronajímatele a nájemce bytu při zajišťování plnění spojených s nájmem bytu (v dané věci při zajišťování dodávek tepla), čímž pronajímatel bytu plní svoji povinnost zakotvenou v § 687 odst. 1 obč. zákoníku. Předpokladem jejího řádného splnění je uzavření smlouvy s dodavatelem (ledaže by závazkový vztah existoval přímo mezi nájemcem a dodavatelem, např. u elektrické energie, plynu apod.), kterému pronajímatel hradí cenu takových plnění; sám od nájemců inkasuje zálohy, jež následně vyúčtovává. Tyto zálohy jsou pak plněním úhradové povinnosti nájemce vůči pronajímateli, tudíž představa stěžovatelky, že pronajímatel vystupuje v postavení správce jejího majetku, je zcela právně vadná. Vzhledem k tomuto zjištění pak je zřejmé, že nemohlo postupem krajského soudu dojít k porušení základního práva na ochranu majetku.

Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. května 2012

Vojen Güttler předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.