I. ÚS 1690/09
I.ÚS 1690/09 ze dne 29. 10. 2009

N 230/55 SbNU 167
Dodržení požadavku spravedlivého procesu ve vztahu k nákladům řízení

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera - ze dne 29. října 2009 sp. zn. I. ÚS 1690/09 ve věci ústavní stížnosti Stech, s. r. o., IČ 25285653, se sídlem Opočenská 436, Dobruška, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 3. 2009 č. j. 31 Ca 126/2008-154 ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 5. 2009 č. j. 31 Ca 126/2008-164, kterým bylo rozhodnuto o zastavení řízení ve věci stěžovatelčiny žaloby proti nezákonnému zásahu správního orgánu a o stěžovatelčině povinnosti zaplatit žalovanému náklady řízení, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení.
Výrok

I. Výrokem II usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 3. 2009 č. j. 31 Ca 126/2008-154 ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 5. 2009 č. j. 31 Ca 126/2008-164 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod.

II. Výrok II usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 3. 2009 č. j. 31 Ca 126/2008-154 ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 5. 2009 č. j. 31 Ca 126/2008-164 se zrušuje.
Odůvodnění

I.

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení výroku II v záhlaví citovaného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové. Opírá ji zejména o následující důvody:

Krajský soud v Hradci Králové v řízení vedeném o žalobě na ochranu proti nezákonnému zásahu správního orgánu, kdy stěžovatelka byla v řízení žalobcem, rozhodl svým usnesením ze dne 31. 3. 2009 č. j. 31 Ca 126/2008-154 tak, že řízení se zastavuje (výrok I) a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Krajský soud v Hradci Králové dne 5. 5. 2009 vydal opravné usnesení č. j. 31 Ca 126/2008-164, kterým opravil výrok II usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 3. 2009 č. j. 31 Ca 126/2008-154 tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 13 350 Kč.

Stěžovatelka s rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové ohledně nákladů řízení zásadním způsobem nesouhlasí. Domnívá se, že napadené rozhodnutí v tomto bodě odporuje zákonu a zkracuje stěžovatelku na jejích základních právech a svobodách, konkrétně v právu na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a současně v právu vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatelka předně poukazuje na skutečnost, že výrok II napadeného rozhodnutí je v rozporu s odůvodněním. Krajský soud v Hradci Králové uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení, avšak z odůvodnění tohoto rozhodnutí nijak nevyplývá, resp. nebylo ani prokázáno, že by žalovanému takové náklady vznikly. Odůvodnění obou usnesení dle stěžovatelky neobsahuje žádné argumenty podporující závěr, že by měla stěžovatelka žalovanému skutečně hradit náklady řízení, resp. že by žalovanému z nějakého důvodu vzniklo právo na náhradu nákladů řízení.

Výrok napadeného rozhodnutí je dle stěžovatelky založen na úvaze soudu, že předchozím rozhodnutím uložil žalovanému, aby náklady řízení ve stejné výši uhradil stěžovatelce, přičemž žalovaný tuto povinnost skutečně splnil. Dle stěžovatelky je však tato úvaha nesprávná, neboť jestliže bylo dřívější rozhodnutí Nejvyšším správním soudem zrušeno, bylo rozhodování o nákladech řízení již vyřešeno a Krajský soud v Hradci Králové neměl žádný důvod o těchto nákladech dále rozhodovat. Stěžovatelka uvádí, že napadeným rozhodnutím je stěžovatelce de facto uloženo, aby žalovanému zaplatila částku, která stěžovatelce byla dříve zaplacena žalovaným. K takovému rozhodnutí dle stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové nebyl příslušný a rozhodnutí nebylo ani v jeho pravomoci.

Stěžovatelka se domnívá, že ve skutečnosti měl být výrok o nákladech řízení právě opačný, tedy že náhrada nákladů řízení měla být přiznána stěžovatelce. Krajský soud měl uvést, že stěžovatelka neměla ve věci ani částečný úspěch, neboť řízení bylo zastaveno. Stěžovatelka naopak tvrdí, že žaloba byla podána důvodně, což vyplývá zejména ze skutečnosti, že Nejvyšší správní soud dříve vyhověl kasační stížnosti stěžovatelky, z čehož jasně vyplývá, že postup žalovaného byl protiprávní a zasahoval do právní sféry stěžovatelky. Jestliže tedy soudní řízení bylo po třech letech zastaveno, není dle stěžovatelky možno tvrdit, že stěžovatelka neměla ve věci ani částečný úspěch. Rozhodování o nákladech řízení má být dle stěžovatelky založeno na úvaze, že ten, kdo se ochrany svých práv u soudu domáhal oprávněně, má právo na náhradu nákladů řízení proti tomu, kdo se protiprávního jednání dopustil. Proto dle stěžovatelky by mělo rozhodování o nákladech řízení reflektovat skutečnost, že žalovaný jednal protiprávně a že stěžovatelka se tomuto jednání po právu bránila.

Stěžovatelka tedy přiznání náhrady nákladů řízení žalovanému považuje za hluboce nespravedlivé, a proto navrhuje zrušení výroku II uvedeného usnesení.

Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny základních práv a svobod, jejichž porušení stěžovatelka namítá, jsou následující:

Ustanovení čl. 11 Listiny základních práv a svobod:

(1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.

(2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.

(3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.

(4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.

(5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.

Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:

Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

II.

Ústavní soud si vyžádal spis sp. zn. 31 Ca 126/2008 vedený Krajským soudem v Hradci Králové. Zjistil, že dne 24. 4. 2006 stěžovatelka u Krajského soudu v Hradci Králové podala proti Finančnímu úřadu v Dobrušce, Šubertovo náměstí 53, Dobruška, žalobní návrh na zahájení řízení o ochraně před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu. Důvodem pro podání žalobního návrhu byla tvrzená nezákonnost daňové kontroly zahájené dne 29. 8. 2005. Dne 27. 10. 2006 Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem č. j. 31 Ca 93/2006-58 rozhodl tak, že žaloba stěžovatelky se zamítá, návrh na vydání předběžného opatření se zamítá a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka kasační stížnost a navrhovala zrušení uvedeného rozsudku.

Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 22. 5. 2008 č. j. 2 Aps 3/2007-91 rozsudek krajského soudu ze dne 27. 10. 2006 č. j. 31 Ca 93/2006-58 zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Dne 29. 8. 2008 Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem č. j. 31 Ca 126/2008-108 rozhodl tak, že žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv stěžovatelky nezákonným předvoláváním statutárního orgánu stěžovatelky v průběhu daňové kontroly, a dále tak, že návrh na vydání předběžného opatření se zamítá a žalovaný je povinen zaplatit stěžovatelce náklady řízení ve výši 13 350 Kč. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný Finanční úřad v Dobrušce kasační stížnost a navrhl jeho zrušení.

Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. 1. 2009 č. j. 7 Aps 1/2009-133 rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 8. 2008 č. j. 31 Ca 126/2008-108 zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

V rámci jednání u Krajského soudu v Hradci Králové žalovaný uvedl, že žádá, aby stěžovatelce byla uložena povinnost nahradit náklady řízení. Tyto náklady měly žalovanému vzniknout v souvislosti s uloženou povinností nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 13 350 Kč, přičemž tato částka již byla zaplacena, ale rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 8. 2008 č. j. 31 Ca 126/2008-108, který tuto povinnost ukládal, byl zrušen.

Usnesením ze dne 31. 3 2009 č. j. 31 Ca 126/2008-154 Krajský soud v Hradci Králové rozhodl tak, že řízení se zastavuje (výrok I) a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). K zastavení řízení došlo dle odůvodnění Krajského soudu v Hradci Králové proto, že již nadále netrvají zásah do právní sféry stěžovatelky ani důsledky tohoto zásahu a stejně tak že nehrozí ani opakování tohoto zásahu. K rozhodnutí o nákladech řízení Krajský soud v Hradci Králové uvedl, že výrok o nákladech vychází z ustanovení § 60 odst. 3 soudního řádu správního, podle kterého žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta. Vzal-li však navrhovatel podaný návrh zpět pro pozdější chování odpůrce nebo bylo-li řízení zastaveno pro uspokojení navrhovatele, má navrhovatel proti odpůrci právo na náhradu nákladů řízení. V posuzovaném případě krajský soud zastavil řízení podle § 86 soudního řádu správního, pro přiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelce dle ustanovení § 60 odst. 3 soudního řádu správního dle odůvodnění nebyla splněna žádná z v ustanovení uvedených podmínek. Krajský soud v Hradci Králové rovněž vyjádřil přesvědčení, že o nákladech řízení nelze rozhodnout ani dle ustanovení § 60 odst. 8 soudního řádu správního. V odůvodnění dále Krajský soud v Hradci Králové uvedl, že rozsudkem ze dne 29. 8. 2008 č. j. 31 Ca 126/2008-108, kterým vyhověl žalobě, uložil současně žalovanému, aby stěžovatelce nahradil náklady řízení ve výši 13 350 Kč. Nejvyšší správní soud tento rozsudek zrušil, a to včetně výroku o nákladech řízení. Protože žalovaný stěžovatelce dle zrušeného rozsudku již povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení splnil, rozhodl Krajský soud v Hradci Králové tak, že stěžovatelka je povinna žalovanému tuto částku uhradit. Dne 5. 5. 2009 Krajský soud v Hradci Králové vydal opravné usnesení č. j. 31 Ca 126/2008-164, kterým rozhodl tak, že výrok II usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 3. 2009 č. j. 31 Ca 126/2008-154 zní, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 13 350 Kč. V odůvodnění uvedl, že při písemném vyhotovování usnesení Krajský soud v Hradci Králové ve výroku II v rozporu s tím, co bylo vyhlášeno, uvedl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Protože šlo o zjevnou nesprávnost, provedl soud v souladu s ustanovením § 54 odst. 4 soudního řádu správního opravu tímto usnesením. Důvody, které k tomuto výroku vedly, jsou uvedeny v odůvodnění usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 3. 2009 č. j. 31 Ca 126/2008-154.

III.

K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Hradci Králové. Ten však pouze uvedl, že odkazuje na odůvodnění uvedená v usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 3. 2009 č. j. 31 Ca 126/2008-154 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 5. 2009 č. j. 31 Ca 126/2008-164. Krajský soud v Hradci Králové souhlasil s upuštěním od ústního jednání dle § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Stěžovatelka rovněž souhlasila s upuštěním od ústního jednání dle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. K vyjádření Vrchního soudu v Praze již žádné další skutečnosti neuvedla.
IV.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv či svobod. Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním pořádkem. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi zejména v situaci, kdy by byly právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, což by znamenalo, že takové rozhodnutí soudu je založeno na prvcích libovůle.

Právě taková situace však v souzené věci nastala.

Ústavní soud považuje za nutné vyslovit, že rovněž rozhodnutí ukládající povinnost nahradit náklady řízení - a právě o takové rozhodnutí jde i v právě projednávané věci - mají potenciál zasáhnout do sféry práva stěžovatelky na efektivní soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, popř. i do práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod [srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 922/09 ze dne 11. 6. 2009 (N 143/53 SbNU 759)].

Ustanovení § 60 odst. 1 soudního řádu správního stanoví, že účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Měl-li úspěch jen částečný, přizná mu soud právo na náhradu poměrné části nákladů. Ustanovení § 60 odst. 3 soudního řádu správního dále doplňuje, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta. Vzal-li však navrhovatel podaný návrh zpět pro pozdější chování odpůrce nebo bylo-li řízení zastaveno pro uspokojení navrhovatele, má navrhovatel proti odpůrci právo na náhradu nákladů řízení. Z uvedených ustanovení tedy nevyplývá povinnost stěžovatelky (jako navrhovatelky v soudním řízení) hradit náklady řízení žalovanému. Stejně tak možnost takového rozhodnutí nevyplývá ani z ustanovení § 60 odst. 8 soudního řádu správního, tedy že jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud přiznat účastníkovi, který měl ve věci alespoň částečný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení i v těch případech, kdy tento zákon stanoví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.

Z napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové však nevyplývá, na základě kterých ustanovení soudního řádu správního byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 13 350 Kč. Krajský soud v Hradci Králové se pouze omezil na konstatování, že "Rozsudkem ze dne 29. 8. 2008 č. j. 31 Ca 126/2008-108, kterým soud vyhověl žalobě, uložil zároveň žalovanému, aby stěžovatel uhradil náklady řízení ve výši 13 350 Kč. Nejvyšší správní soud uvedený rozsudek zrušil včetně výroku o náhradě nákladů řízení. Protože žalovaný stěžovateli dle tohoto zrušeného rozsudku plnil, krajský soud uložil stěžovateli, aby tuto částku žalovanému uhradil.".

S tímto závěrem se však Ústavní soud neztotožňuje. Uvedené odůvodnění nemá oporu v ustanoveních soudního řádu správního. Skutečnost, že povinnost nahradit náklady řízení byla žalovaným splněna dříve, než došlo ke zrušení rozsudku ukládajícího tuto povinnost, nijak neodůvodňuje oprávnění téhož soudu rozhodovat o povinnosti žalobce nahradit náklady řízení v téže výši žalovanému. Takový postup soudu rovněž nemá oporu v zákoně. Došlo-li ze strany žalovaného ke splnění povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení dříve, než rozhodnutí, které tuto povinnost ukládá, bylo zrušeno, vzniká na straně žalobce bezdůvodné obohacení, neboť mu bylo plněno z důvodu, který později zanikl. V žádném případě tedy tato skutečnost nemůže být promítnuta do výroku o nákladech řízení, neboť v opačném případě by to znamenalo neodůvodněný zásah do práv účastníka řízení. Rozhodnutím o jeho povinnosti nahradit náklady řízení druhému účastníkovi, který mu dříve plnil na základě rozhodnutí, jež bylo zrušeno, by nezanikla povinnost vydat bezdůvodné obohacení ze strany účastníka, jemuž bylo na základě zrušeného rozhodnutí plněno. Tato argumentace na úrovni jednoduchého práva by mohla být ještě dále rozvedena, ale vzhledem k ústavněprávním závěrům, které vyplývají z celého odůvodnění v ní Ústavní soud nepovažuje za nutné pokračovat.

Proto Ústavní soud - a to již jen na základě výše uvedených skutečností - dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím, resp. výrokem II o povinnosti nahradit náklady řízení, bylo porušeno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho i dotčeno právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

V.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnosti dle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a výrok II napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 3. 2009 č. j. 31 Ca 126/2008-154 ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 5. 2009 č. j. 31 Ca 126/2008-164 podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.