I. ÚS 1688/09
I.ÚS 1688/09 ze dne 29. 10. 2009

N 229/55 SbNU 155
Uplatnění požadavku spravedlnosti v restitučním řízení

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 29. října 2009 sp. zn. I. ÚS 1688/09 ve věci ústavní stížnosti V. R., J. R., J. R. a S. R. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2009 č. j. 28 Cdo 464/2009-155, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2008 č. j. 20 Co 112/2008-195 a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2007 č. j. 32 C 178/2007-165, kterými byla zamítnuta žaloba stěžovatelů o vydání pozemků.
Výrok

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2009 č. j. 28 Cdo 464/2009-155, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2008 č. j. 20 Co 112/2008-195 a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2007 č. j. 32 C 178/2007-65 se zrušují.
Odůvodnění

I.

Stěžovatelé se domáhají zrušení shora citovaných rozhodnutí obecných soudů pro porušení svých základních práv a svobod zakotvených v čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod.

Jak Ústavní soud zjistil z vyžádaného soudního spisu, žaloba stěžovatelů (ohledně vydání pozemků parc. č. 1379/1 - zahrady a parc. č. 1379/2 - zastavěné plochy na LV č. 488 pro k. ú. Černovice) byla napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně zamítnuta.

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl uvedený rozsudek Městského soudu v Brně potvrzen. Odvolací soud prohlásil, že otec stěžovatelů J. R. uplatnil dne 20. 3. 1991 u státního podniku Obchodní zařízení P. písemnou výzvu k vydání domu č. p. 601 (s dílnou) s pozemky parc. č. 899, parc. č. 1062/1 a parc. č. 1062/3 v katastrálním území Č. K jejich odnětí došlo podle § 5 vládního nařízení č.15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru, a § 11 vyhlášky č. 88/1959 Úředního listu, o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru, rozhodnutím finančního odboru bývalého Městského národního výboru v B. z 29. 3. 1961 č. j. FIN 8961/59/8860-72 E původním spoluvlastníkům J. a M. R. Po vydání zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, uzavřel otec stěžovatelů, jako oprávněná osoba, dohodu se státním podnikem Obchodní zařízení P., jako s povinnou osobou, ze dne 20. 6. 1991 o vydání domu č. p. 601 a pozemku parc. č. 1378 a parc. č. 1381 v katastrálním území Č.; v článku IV této dohody z 20. 6. 1991 bylo uvedeno, že pozemek parc. č. 1379 v katastrálním území Č. "bude předmětem vydání po geometrickém zaměření skladu, postaveném na tomto pozemku, povinnou osobou". Za tento odňatý majetek (nemovitosti) bylo otci stěžovatelů vyplaceno odškodné 35 900 Kč a oprávněnému vznikla podle ustanovení § 7 zákona č. 403/1990 Sb. povinnost odvést stejnou částku na účet Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci. Odvolací soud uvedl, že od 1. 6. 1991 začal běh tříleté promlčecí doby, v rámci níž byl otec stěžovatelů oprávněn uplatnit právo na vydání pozemku; k uplatnění tohoto práva právními nástupci zemřelého otce stěžovatelů však došlo až 4. 5. 2004 (v rámci změny žaloby v průběhu tohoto řízení); toto uplatnění práva bylo tedy opožděné, a to po uplynutí tříleté promlčecí doby. Žalovaná pak dne 31. 10. 2007 při jednání u soudu uplatnila námitku promlčení. Podle názoru odvolacího soudu "Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům (§ 3 odst. 2 občanského zákoníku) jen v případě, kdy oprávněná osoba marné uplynutí promlčecí doby a neuplatnění svého práva včas nezavinila a uplatnění námitky promlčení osobou povinnou by bylo výrazem zneužití práva na úkor oprávněné osoby. O zneužití práva žalovanou nemůže jít, neboť jde o právo přiznané zákonem. J. R. měl po uzavření dohody ze dne 20. 6. 1991 dostatek času pro uplatnění práva k vydání zbývajícího pozemku soudně a věk oprávněné osoby pro neuplatnění tohoto práva v rámci 3leté promlčecí doby není dostatečnou omluvou. K promlčení nároku na vydání pozemků došlo ještě za života původního oprávněného J. R. a žalobci si této skutečnosti museli být vědomi.". Odvolací soud ještě dodal, že obsah dědického usnesení z 11. 8. 1999 sp. zn. 58 D 693/98 Městského soudu v Brně, jímž byla schválena dohoda mezi dědici po J. R. st., v jejímž rámci si dědicové ujednali, že nabývají dědictví po zemřelém každý rovným dílem, včetně nároku na vydání pozemků parc. č. 1378 a parc. č. 1379 v katastrálním území Č. podle zákona č. 403/1990 Sb., nemá na běh promlčecí doby vliv; stejný nárok byl promlčen již k datu úmrtí zemřelého zůstavitele.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl pro nepřípustnost (§ 236 a násl. o. s. ř.). Uvedl, že dokazováním nedošlo k přesvědčivému závěru, že by již dohodou z 20. 6. 1991 (zejména jejím článkem IV) byla bez dalšího vyřešena otázka vydání pozemku parc. č. 1379 v katastrálním území Č. po geometrickém zaměření skladu, postaveného na tomto pozemku, nýbrž byla tu projevena shodná vůle učinit tento pozemek předmětem dalšího vydání po geometrickém zaměření a po oddělení (geometrickým plánem) zastavěné části pozemku, která se podle restitučních předpisů nevydává. Ve vztahu mezi stěžovateli a žalovanou tu tedy došlo k tomu, co již bylo vyloženo v uveřejněné judikatuře soudů, např. v rozhodnutí pod č. 28/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a to takto: "Nebyla-li doba splnění dluhu dohodnuta, ani jinak stanovena (§ 78 občanského zákoníku), začíná promlčecí doba běžet dnem následujícím poté, kdy dluh vznikl". Jestliže tedy za uvedených okolností nedošlo po nevydání pozemku parc. č. 1379 v katastrálním území Č. k další mimosoudní dohodě a u soudu byl nárok na jeho vydání uplatněn právními nástupci zemřelého původního vlastníka s odpovídajícími náležitostmi až v průběhu tohoto soudního řízení, pak závěr odvolacího soudu, že "k uplatnění práva tu došlo až k 4. 5. 2004 (v rámci změny žaloby) opožděně po uplynutí tříleté promlčecí doby", nelze pokládat za aplikaci a výklad ustanovení § 101 občanského zákoníku (v návaznosti na ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. o lhůtách pro uplatnění nároku na vydání věci) v rozporu s hmotným právem, které v takovém případě respektuje možnost vznesení námitky promlčení ze strany žalované. Výsledky zjišťování skutečného stavu věci v řízení před soudy obou stupňů nezpochybňují také právní závěr odvolacího soudu ohledně úvahy o případné aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, vyjádřené odvolacím soudem tak, že "o zneužití práva (přiznaného zákonem) tu může jít" (poznámka: zřejmě "nemůže" jít), "když oprávněná osoba po uzavření dohody z 20. 6. 1991 měla dostatek času na uplatnění práva k vydání pozemku soudně".

II.

Stěžovatelé v odůvodnění ústavní stížnosti v podstatě namítají porušení svých základních práv na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví tím, že soudy ve všech třech stupních postupovaly s přílišným formalismem. Soudy nepřihlédly dostatečně ke všem okolnostem, na které stěžovatelé upozorňovali, a to zejména k tomu, že jejich otec byl v době, kdy se jednalo o vydání sporného pozemku, již ve velmi pokročilém věku 83 let; pokud v dohodě uzavřené s právním předchůdcem vedlejšího účastníka bylo stanoveno, že k vydání sporného pozemku dojde po zaměření geometrickým plánem a po oddělení parcely a právní předchůdce vedlejšího účastníka skutečně tyto kroky učinil, byl jejich otec v dobré víře, že k vydání pozemků došlo. Neměl důvod pochybovat o tom, že se stal vlastníkem všech pozemků, které byly zmiňovány v dohodě ze dne 20. 6. 1991. To platí zejména s přihlédnutím k tomu, že v době, kdy bylo jednáno o vydání pozemků, měly "subjekty" velmi málo zkušeností s aplikací restitučních zákonů a ani právní praxe nebyla v této otázce jednotná; je třeba reflektovat i obecnou důvěřivost poškozených osob k nápravě křivd způsobených státem za předchozího režimu. Otec stěžovatelů se tedy v průběhu svého života vůbec nedozvěděl, že by neměl být vlastníkem sporného pozemku, a neměl tedy důvod domáhat se jeho vydání soudní cestou. Pokud by se soudy těmito okolnostmi zabývaly, pak by nemohly dospět k závěru, že vedlejší účastník vznesl kvalifikovanou námitku promlčení a že tato není v rozporu s dobrými mravy. Soudy tak nedostatečně reflektovaly mimořádnost případu a nepostupovaly tak, aby byl dán v mezích zákona průchod spravedlnosti.

III.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti pouze odkázal na písemné vyhotovení napadeného rozhodnutí a udělil souhlas s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. Městský soud v Brně toliko deklaroval souhlas s upuštěním od ústního jednání a k ústavní stížnosti se nevyjádřil.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že pokud jde o základní sporné právní otázky mezi účastníky soudního řízení v uvedené právní věci, tj. o otázky promlčení nároků a případné aplikace ustanovení § 3 občanského zákoníku na daný případ, bylo v usnesení dovolacího soudu jednak vysvětleno, že tu bylo třeba vycházet z toho, k čemu dospěl dovolací soud již v předchozím rozhodnutí (týkajícím se téže právní věci) z 22. 5. 2007 (28 Cdo 1833/2007 Nejvyššího soudu), jednak bylo konkrétně poukázáno na právní závěry z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu) i z nálezu Ústavního soudu, od nichž neměl senát dovolacího soudu důvodu se odchylovat. Podle názoru Nejvyššího soudu není ústavní stížnost stěžovatelů z 25. 6. 2009 opodstatněná.

Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
IV.

Ústavní stížnost je důvodná.

1. Stěžovatelé založili svou ústavní stížnost zejména na námitce, že obecné soudy nedostatečně akcentovaly působení dobrých mravů na vztah mezi jejich otcem J. R. a vedlejším účastníkem - českým státem v rámci restitučního procesu. Konkrétně jsou názoru, že obecné soudy neměly akceptovat námitku promlčení vznesenou vedlejším účastníkem pro její rozpor s dobrými mravy.

2. Ústavní soud v nálezu ze dne 6. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 643/04 (N 171/38 SbNU 367) uvedl: "Obecné soudy tím, že v projednávaném případě připustily a vzaly při svém rozhodování v úvahu nemravnou námitku promlčení vznesenou vedlejším účastníkem (synem stěžovatelky), aprobovaly jednání, které je "contra bonos mores". V důsledku tohoto postupu nebylo řízení před obecnými soudy jako celek spravedlivé. Spravedlnost musí být přítomna vždy v procesu, kterým soudce interpretuje a aplikuje právo, jako hodnotový činitel. Spravedlnost je hodnotovým principem, který je společný všem demokratickým právním řádům. Zásada souladu práv, resp. jejich výkonu s dobrými mravy představuje významný princip, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti (ekvity). Pojem "dobré mravy" nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat v souladu s ekvitou ..., což ve svých důsledcích znamená nastoupení cesty nalézání spravedlnosti.".

V nálezu ze dne 26. 6. 1995 sp. zn. IV. ÚS 6/95 (N 37/3 SbNU 271) Ústavní soud konstatoval: "Na základě zjištěných skutečností a po projednání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Tento svůj závěr opírá Ústavní soud o důvody, které formuloval již nález Ústavního soudu ČSFR ze dne 21. 12. 1992 sp. zn. I. ÚS 597/92, který k interpretaci zákona č. 87/1991 Sb. dovodil, že se jedná o zákon restituční, kterým se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd, spočívajících v porušování obecně uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu. Stát a jeho orgány jsou tedy povinny postupovat v řízení podle tohoto zákona v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na základních lidských právech a svobodách má být alespoň částečně kompenzována. Do restitučního procesu vstoupily tisíce občanů, kteří pro časovou omezenost k uplatnění nároků postupovali mnohdy zcela laicky. Ústavní soud nesdílí názor, že jejich neznalosti či pochybení by mělo být využíváno proti cílům restitucí. S tímto názorem se Ústavní soud ČR plně ztotožňuje, což vyjádřil i ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 79/94.".

V nálezu ze dne 29. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 74/94 (N 42/3 SbNU 297) Ústavní soud konstatoval: "Zároveň je nutno konstatovat, že v dané věci jde o restituci. Proto je namístě přistupovat k věci tak, aby nedocházelo k nevstřícnému, formalistickému přístupu soudu, který hrozí případnou další křivdou. Restituční nároky jsou nároky mimořádnými, a to do té míry, že to odůvodňuje i mimořádný postup soudů, co se poučení účastníků (v této oblasti i jejich právních zástupců) týče. Tak i nález ÚS ČSFR ze dne 21. 12. 1992 sp. zn. I. ÚS 597/92 k interpretaci zákona č. 87/1991 Sb. dovodil, že se jedná o zákon restituční, kterým se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových i jiných křivd spočívajících v porušování obecně uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu. Stát a jeho orgány jsou tedy povinny postupovat v řízení podle uvedeného zákona v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na základních lidských právech a svobodách má býti alespoň částečně kompenzována.".

V nálezu ze dne 15. 6. 2009 sp. zn. I. ÚS 342/09 (N 144/53 SbNU 765) Ústavní soud konstatoval: "Stěžovatelka založila svou ústavní stížnost v podstatě na několika námitkách, jejichž společným znakem je, že obecné soudy nedostatečně akcentovaly působení dobrých mravů na závazkový vztah mezi ní a vedlejším účastníkem ... Ústavní soud se s touto námitkou zásadně ztotožňuje; za přílišný formalismus při výkladu právních norem považuje především to, že se obecné soudy při zkoumání rozporu s dobrými mravy soustředily především na její izolované působení v jednotlivých ustanoveních kupní smlouvy, aniž by vzaly v potaz působení dobrých mravů na celý komplex tohoto závazkového vztahu, včetně jeho kontraktační fáze a stadia po podpisu smlouvy. Ústavní soud je přesvědčen - obdobně jako v nálezu sp. zn. II. ÚS 3/06 - že takovéto použití korektivu dobrým mravů je v daném případě odůvodněno specifickým charakterem závazkového vztahu mezi stěžovatelkou a obchodní společností ... ochrana té osoby, která činila právní úkon s důvěrou v určitý, jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav. Ten, kdo vyvolal určité jednání, se nesmí ex post dovolávat vad jednotlivých úkonů, které sám způsobil. Uplatňování principu důvěry v úkony dalších osob při veškerém sociálním styku s nimi je základním předpokladem pro fungování komplexní společnosti (Luhmann, N.: Vetrauen: Ein Mechanismus der Reduktion sozialer Komplexität. Stuttgart 1989, str. 1). Důvěru je třeba pokládat za elementární kategorii sociálního života. Na jedné straně vyjadřuje vnitřní postoj odrážející eticky odůvodněné představy a očekávání jednotlivých členů společnost, na straně druhé je výrazem principu právní jistoty, který představuje jednu z fazet materiálně, tj. hodnotově chápaného právního státu, jehož ústavně normativní výraz je obsažen v čl. 1 odst. 1 Ústavy ... Shora uvedené skutečnosti ve svém komplexu vedou Ústavní soud jednoznačně k závěru, že tvrzenému nároku společnosti ZEPTER INTERNATIONAL, s. r. o., nelze poskytnout soudní ochranu. To proto, že zde došlo k rozporu naznačeného komplexu jeho jednání s principem důvěry, resp. s principem právní jistoty druhého účastníka smluvního vztahu. Obecné soudy nerozpoznaly působení tohoto principu, a pokud za shora uvedených podmínek žalobě vyhověly, porušily základní právo stěžovatele na fair proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny ... Obecné soudy proto v daném případě pochybily, pokud nepřiznaly principu důvěry účastníka právního vztahu shora popsané postavení. V opačném případě by totiž musely - s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti - dospět ke zcela opačnému závěru.".

3. Ústavní soud shledal, že citované názory nálezové judikatury Ústavního soudu dopadají i na danou věc. K tomu ho vedou zejména následující důvody.

a) V dané věci se jedná o aplikaci zákona restitučního, kterým se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd spočívajících v porušování obecně uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu. Proto je namístě přistupovat k věci tak, aby nedocházelo k nevstřícnému, formalistickému přístupu soudu, který hrozí případnou další křivdou. Restituční nároky jsou nároky mimořádnými, a to do té míry, že to odůvodňuje i mimořádný postup soudů. V dané věci přitom byla vznesena a soudy akceptována námitka promlčení ze strany státu, tj. téhož subjektu, který - byť v době předchozího totalitního režimu - masivně porušoval základní práva a svobody restitučně oprávněných.

b) Do restitučního procesu vstoupil otec stěžovatelů, naprostý laik, navíc ve velmi pokročilém věku 83 let. Ústavní soud nesdílí názor, že jeho neznalosti či pochybení by mělo být využíváno proti cílům restitucí.

c) To platí tím spíše - jak uznal v napadeném usnesení sám Nejvyšší soud - že již dohodou ze dne 20. 6. 1991 (jejím článkem IV) byla projevena shodná vůle (státu a otce stěžovatelů) učinit pozemek parc. č. 1379 předmětem dalšího vydání po geometrickém zaměření a po oddělení (geometrickým plánem) zastavěné části pozemku, která se podle restitučních předpisů nevydává. Otci stěžovatelů se tak článek IV ("Parcela č. 1379 bude předmětem vydání po geometrickém zaměření skladu postaveném na této parcele v době správy OZAPu." - srov. str. 36 spisu) mohl opodstatněně jevit jako projev vůle státu vydat mu v budoucnu [po oddělení (geometrickým plánem) zastavěné části pozemku] i předmětný pozemek (parc. č. 1379); mohl tedy vycházet z toho, že podání soudní žaloby není potřebné, důvěřuje v to, že stát bude realizovat uvedené vydání pozemku. Lze tedy dovodit, že otec stěžovatelů byl v dobré víře, že stát jeho nárok na vydání předmětného pozemku nezpochybnil a že je dobrovolně uskuteční.

K tomu lze dodat, že otci stěžovatelů - jako laikovi v pokročilém věku (bez ohledu na správnost jeho úvah) - se mohl jevit čl. IV ("bude předmětem vydání") tak, že obsahuje toliko odkládací podmínku v podobě "geometrického zaměření skladu postaveném na této parcele v době správy OZAPu", v případě jejíhož splnění de iure nastává i vydání pozemku parc. č. 1379, takže i proto není nutno žalovat o jeho vydání u soudu.

d) Ostatně i samotný vedlejší účastník Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, územní pracoviště Brno, v řízení před obecnými soudy ve svém vyjádření k úpravě žalobního petitu uvedl, že ustanovení čl. IV "má povahu prostého konstatování, že v budoucnu má dojít i k vydání tohoto pozemku." (srov. str. 54 spisu). To platí o to více, že dne 18. 7. 1991 skutečně došlo - tedy ve velmi krátkém časovém okamžiku několika týdnů od uzavření dohody ze dne 20. 6. 1991 - k zaměření a oddělení pozemku (srov. kupř. str. 88 spisu), které bylo v čl. IV předvídáno; stát tedy v duchu čl. IV citované dohody jednal.

e) K vydání předmětného pozemku (tj. parc. č. 1379) - na rozdíl od ostatních nemovitostí - původně nedošlo v důsledku otcem stěžovatelů neovlivnitelné skutečnosti, že na něm byl postaven dodatečně sklad, který nebyl předmětem restituce, takže bylo třeba pozemek rozdělit. Tuto skutečnost nebylo tedy možné spravedlivě přičítat k tíži otci stěžovatelů.

V.

Řečeno pohledem shora citovaného nálezu ze dne 6. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 643/04, skutečnosti uvedené sub IV. 3. a) až c) tohoto nálezu značí - ve svém souhrnu - že obecné soudy tím, že v projednávaném případě připustily a vzaly při svém rozhodování v úvahu námitku promlčení vznesenou vedlejším účastníkem (státem), aprobovaly jednání, které je contra bonos mores. V důsledku tohoto postupu nebylo řízení před obecnými soudy jako celek spravedlivé. Spravedlnost - jak již bylo uvedeno - musí být přítomna vždy v procesu, kterým soudce interpretuje a aplikuje právo, jako hodnotový činitel. Spravedlnost je hodnotovým principem, který je společný všem demokratickým právním řádům. Zásada souladu práv, resp. jejich výkonu s dobrými mravy představuje významný princip, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor k uplatnění pravidel slušnosti (ekvity). Pojem "dobré mravy" nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňujících obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat v souladu s ekvitou, což ve svých důsledcích znamená nastoupení a prosazení cesty nalézání skutečné spravedlnosti.

Vyjádřeno pohledem nálezu ze dne 15. 6. 2009 sp. zn. I. ÚS 342/09, za přílišný formalismus - a tudíž libovůli - při výkladu právních norem v dané věci považuje Ústavní soud především to, že obecné soudy při zkoumání rozporu námitky promlčení s dobrými mravy nevzaly v úvahu působení dobrých mravů na celý komplex vztahů mezi stěžovateli a státem v rámci restitučního procesu, včetně jeho kontraktační fáze (srov. dohodu ze dne 20. 6. 1991 a její článek IV) a stadia po podpisu této dohody (srov. zaměření a oddělení pozemku, které bylo předvídáno čl. IV). Ústavní soud je přesvědčen, že takovéto použití korektivu dobrých mravů bylo v daném případě v rámci restitučního procesu odůvodněno specifickým charakterem vztahu otce stěžovatelů ke státu. Výše rozebíraný komplex jednání státu byl v rozporu s principem důvěry, resp. s principem právní jistoty druhého účastníka restitučního vztahu. Obecné soudy proto v daném případě pochybily, pokud princip důvěry účastníka právního vztahu dostatečně nechránily.

Ústavní soud předkládá i argumentaci další; opakovaně totiž formuloval požadavky vyplývající pro obecné soudy z příkazu obsaženého v čl. 89 odst. 2 Ústavy. Ani ty však obecné soudy v souzené věci nedodržely. Tak kupř. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 389/05 ze dne 18. 8. 2005 (N 162/38 SbNU 291) se praví: "Jestliže obecný soud nerespektoval ve Sbírce zákonů vyhlášený a vykonatelný nález Ústavního soudu, který takový postup označil za porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy, porušil vedle tohoto článku Úmluvy i čl. 89 odst. 2 Ústavy, podle kterého jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby.". V nálezu sp. zn. III. ÚS 561/04 ze dne 10. 3. 2005 (N 54/36 SbNU 575) Ústavní soud k výkladu předmětného ústavního ustanovení uvedl: "Současně, pokud nereflektovaly (soudy) ústavněprávní výklad dané problematiky vyložený v obecně přístupných nálezech Ústavního soudu, porušily tím, vycházeno ze smyslu a účelu efektivního a smysluplného koncentrovaného (specializovaného) ústavního soudnictví, majícího nezanedbatelnou funkci při sjednocování rozhodovací praxe v oblasti ústavně zaručených kautel (samotný Ústavní soud může překonat vlastní právní názor vyslovený v nálezu pouze procedurou realizovanou v důsledku postupu ve smyslu § 23 zákona č. 182/1993 Sb.), maximu plynoucí z čl. 89 odst. 2 Ústavy, dle níž vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány a osoby (sp. zn. III. ÚS 252/04, Sbírka rozhodnutí, svazek 36, nález č. 16). Nerespektování právního názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu ze strany orgánu veřejné moci nadto zakládá porušení principu rovnosti, jakož i dotčení v právní jistotě občanů (sp. zn. II. ÚS 76/95, sp. zn. I. ÚS 70/96, sp. zn. III. ÚS 127/96, sp. zn. III. ÚS 187/98, sp. zn. III. ÚS 206/98, sp. zn. III. ÚS 648/2000 - Sbírka rozhodnutí, svazek 4, nález č. 47; svazek 7, nález č. 29; svazek 5, nález č. 68; svazek 12, nález č. 112; svazek 11, nález č. 80; svazek 22, nález č. 60 - a další).". Ignorování názoru Ústavního soudu vysloveného v jeho předchozích nálezech má vždy za následek i porušení práva na fair proces v jeho časové dimenzi, neboť doba, o kterou se prodlužuje soudní řízení v důsledku projednání nezbytné ústavní stížnosti (po kasačním zásahu Ústavního soudu, jakož i po novém projednání věci obecnými soudy), je dobou zakládající zbytečné průtahy v soudním řízení přičitatelné na vrub soudu obecného.

Nedodržení příkazu obsaženého v čl. 89 odst. 2 Ústavy je o to více hodné pozornosti, jestliže sami stěžovatelé kupř. v dovolání (srov. str. 202-207 spisu) na některé shora citované nálezy poukazovali, citovali z nich relevantní pasáže (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 643/04, IV. ÚS 6/95), leč Nejvyšší soud na ně nereagoval.

Nejvyšší soud sice ve svém vyjádření k této ústavní stížnosti sdělil Ústavnímu soudu, že v dané věci vycházel z uveřejněné judikatury soudů "i z nálezu Ústavního soudu ČR, od nichž neměl senát dovolacího soudu důvodu se odchylovat.". Není však zřejmé, který "nález" má Nejvyšší soud na mysli. Nejvyšší soud poukazuje v napadeném usnesení pouze na "usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 14. 1. 2004 III. ÚS 775/92" (poznámka Ústavního soudu: správně je usnesení sp. zn. III. ÚS 775/02; ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Zde nelze nevidět, že - jak konstatoval Ústavní soud kupř. v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 670/05 ze dne 24. 4. 2006 (N 88/41 SbNU 127) - ""Nálezy", na něž Nejvyšší soud poukazuje, neexistují, jedná se o usnesení (za všechny usnesení ze dne 30. 10. 2003 sp. zn. III. ÚS 282/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, usn. č. 23), jež vznikají na základě zcela jiného rozhodovacího postupu a v jiné procesní situaci než nálezy, což materiálně vzato omezuje uplatnitelnost závěrů obsažených v usneseních, které v případě konkurence s právním názorem vysloveným v nálezu neobstojí. Formálně je rozdílnost v závaznosti usnesení a nálezů Ústavního soudu jasně vyjádřena v postupu, který senátům Ústavního soudu ukládá ustanovení § 23 zákona o Ústavním soudu. Je proto s podivem, že Nejvyšší soud nálezy zpochybňující ústavní konformitu jeho aplikační praxe přehlíží.". V nálezu sp. zn. IV. ÚS 343/04 ze dne 14. 3. 2005 (N 55/36 SbNU 581) zase Ústavní soud konstatoval: "Pokud mělo být tímto způsobem upozorněno na nejednoznačnost postoje Ústavního soudu, nutno také (vedle časové posloupnosti) přihlížet ke konstrukci zákona o Ústavním soudu, z něhož plyne odlišná povaha meritorních nálezů a usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost, jež často pouze konstatují, že stěžovatelům se nepodařilo prokázat zásah do jejich základních práv či svobod ... Právní názory vyslovené v nálezech lze zvrátit pouze rozhodnutím pléna Ústavního soudu na základě návrhu dle § 23 zákona o Ústavním soudu, který však podán nebyl. Jinými slovy, nepřizná-li Ústavní soud na základě stížnostních námitek v konkrétní věci opodstatnění argumentaci, podle níž postup dovolacího soudu vedl k zásahu do základních práv stěžovatele, neznamená tento fakt, že v případech jiných nelze obdobným postupem do základních práv zasáhnout.".

VI.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo stěžovatelů na soudní ochranu vyplývající z čl. 36 Listiny, včetně práva na spravedlivý proces zaručený čl. 6 Úmluvy, a princip právní jistoty dle čl. 1 odst. 1 Ústavy.

Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud rozhodl ve věci bez ústního jednání, protože stěžovatelé a soudy (s výjimkou Nejvyššího soudu, u kterého ale - s ohledem na poučení - nastoupila domněnka souhlasu) výslovně vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání a sám Ústavní soud dospěl k závěru, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.