I. ÚS 1686/09
I.ÚS 1686/09 ze dne 25. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. P., zastoupené JUDr. Naděždou Paškovou, advokátkou se sídlem Roudnice nad Labem, Riegrova 1100, proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 12. 10. 2004, čj. 14 C 139/2003 61, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 6. 2006, čj. 10 Co 171/2005 94, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 2009, čj. 22 Cdo 59/2007 126, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Stěžovatelka ve včasné ústavní stížností navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, z nichž rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích byla zamítnuta její žaloba proti žalovaným S. a L. T. na zaplacení (společně a nerozdílně) částky 222.637,- Kč s úrokem z prodlení. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem byl rozsudek okresního soudu potvrzen a usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Ústavy ČR. Obecným soudům zejména vytýká, že na základě skutkových zjištění učinily právní závěry, které jsou v extrémním rozporu s těmito skutkovými zjištěními, odporují hmotnému právu a zároveň jsou zatíženy i vadami, spočívajícími v porušení procesních předpisů, zejména § 132, §157 a § 118a OSŘ. Uvedené vady činí napadená rozhodnutí nepřezkoumatelnými a současně i neústavními.

Soud prvního stupně se, podle jejího názoru, dostatečně nevypořádal se všemi provedenými důkazy a neprovedl jejich řádné zhodnocení podle § 132 OSŘ. Dále pak nepoučil účastníky řízení ve smyslu § 118a OSŘ a žalobu zamítl. Odvolací soud nenapravil pochybení soudu prvního stupně a potvrdil jeho rozsudek se stručným a pro stěžovatelku nepřesvědčivým odůvodněním.

Stěžovatelka napadla i usnesení Nejvyššího soudu ve výroku o její povinnosti nahradit každému ze žalovaných náklady dovolacího řízení. Žalovaní ve svém vyjádření k dovolání neuvedli nic nového. V takových případech, podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu, tento soud nepřiznává náhradu nákladů v dovolacím řízení, protože dovolání účastníka není pro Nejvyšší soud přínosem. Proto žalovaným neměla být náhrada nákladů přiznána.

II. Z ústavní stížnosti a z připojených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 12. 10. 2004, čj. 14 C 139/2003 61, zamítl žalobu stěžovatelky, kterou požadovala, aby žalovaným S. a L. T., byla uložena povinnost zaplatit jí solidárně částku 222.637,- Kč. Okresní soud vyšel ze zjištění, že mezi stěžovatelkou a jejím manželem M. P. na straně jedné a žalovanými na straně druhé byla uzavřena dohoda o zrušení a vzájemném vypořádání podílového spoluvlastnictví se zřízením věcných břemen. Na základě této dohody se smluvní strany dohodly na zrušení spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem a na vzájemném vypořádání, kdy část nemovitostí převzali do SJM žalovaní a další část označených nemovitostí převzali do SJM stěžovatelka a její bývalý manžel. V této dohodě obě strany konstatovaly, že jí byly vypořádány veškeré majetkové nároky, přičemž rozdíl v cenách nemovitostí, které připadly žalovaným, a nemovitostí, které připadly stěžovatelce a jejímu bývalému manželovi, činí 445.274,- Kč. Tento cenový rozdíl měl být vyrovnán mezi účastníky v rámci další dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ke zbývajícím nemovitostem v k. ú. Dobříň, které se, ke dni uzavření zmíněné dohody, nacházely v jejich podílovém spoluvlastnictví. Zavázali se tak učinit do jednoho roku od uzavření prvé dohody. Poté došlo k rozvodu manželství stěžovatelky, která s bývalým manželem uzavřela dohodu o vypořádání společného jmění, na základě které označené nemovitosti připadly do výlučného vlastnictví jejího bývalého manžela s právními účinky vkladu u Katastrálního úřadu v Litoměřicích. Rozvodem manželství stěžovatelky a nařízením výkonu rozhodnutí tak došlo k situaci, která znemožnila včasné uzavření druhé dohody. Soud poukázal na to, že stěžovatelka uzavřela se svým bývalým manželem M. P. dohodu o vypořádání SJM, podle níž se on stal výlučným vlastníkem nemovitostí, tedy jak těch, které byly předmětem původní dohody, tak i těch, které měly být předmětem druhé dohody, takže je to on, kdo je skutečně oprávněným ve vztahu k žalovaným.

K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudek okresního soudu potvrdil. Podrobně rozebral podstatu sporu. Konstatoval, že stěžovatelka svůj peněžitý nárok odvíjí od čl. V. bod 1 dohody (viz shora). Tímto ujednáním však nebyla explicitně žalovaným založena žádná platební povinnost vůči stěžovatelce a jejímu bývalému manželovi, jednalo se pouze o ujednání deklaratorního charakteru, v němž účastníci projevili ochotu zohlednit konstatovaný rozdíl v cenách vypořádávaných nemovitostí v další dohodě o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ke zbývajícím nemovitostem. Zmíněné vyrovnání rozdílu v cenách nemovitostí (ve výši 445.274,- Kč) nelze interpretovat tak, že by zakládalo nějaký peněžitý nárok vůči žalovaným, lze je chápat jen jako konstatování, že rozdíl v cenách vypořádávaných nemovitostí činí právě částku 445.274,- Kč.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl pro nepřípustnost, neboť neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu řešilo otázku zásadního právního významu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila nesouhlas s hodnocením provedených důkazů ze strany obecných soudů a s jejich skutkovými závěry. Jedná se tedy o polemiku se skutkovými i právními závěry obecných soudů, směřující k tomu, aby Ústavní soud zmíněné závěry obecných soudů přehodnotil tak, jako by byl nejvyšším stupněm v jejich hierarchii. Toto postavení ale Ústavní soud nemá. Jeho úkolem je poskytovat ochranu základním právům a svobodám. Z kompetence Ústavního soudu, jako soudního orgánu ochrany ústavnosti ve smyslu článku 83 Ústavy České republiky, vyplývá, že se zásadně nezabývá přehodnocováním dokazování, prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy by dokazováním byla porušena ústavně zaručená práva a svobody. K tomu dochází tehdy, jsou-li právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.

Ústavní soud přezkoumal ústavnost napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že obecné soudy náležitě zhodnotily provedené důkazy ve smyslu § 132 OSŘ a na jejich základě učinily právní závěry, které řádně odůvodnily. Obecné soudy postupovaly zcela v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, zakotvující právo na soudní a jinou právní ochranu, a jejich postupu nelze z hlediska ochrany ústavnosti nic vytknout. Pokud stěžovatelka zastává v dané věci opačný právní názor, tato skutečnost ještě neodůvodňuje závěr, že by zmíněný proces a rozhodnutí z něho vzešlá znamenal zásah do jejích základních práv. Zásady spravedlivého procesu podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod zajišťují, že v souladu s relevantními procesními předpisy musí být v řízení před obecným soudem účastníkovi zejména zaručeno, že jeho věc bude projednána veřejně a v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem provedeným důkazům. Tyto záruky nebyly v projednávané věci porušeny. Ústavní soud proto v předmětné věci neshledal nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny. Pokud soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti. Napadenými rozhodnutími tak nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky a v podrobnostech nelze než odkázat na jejich odůvodnění.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. listopadu 2009

František Duchoň, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.