I. ÚS 1683/13
I.ÚS 1683/13 ze dne 7. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Čižinského, zastoupeného JUDr. Radkem Bechyně, advokátem se sídlem Kolín, Legerova 148, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 11. 4. 2013, č. j. 127 EC 31/2012-55, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tím, že se jím cítí být dotčen na svých ústavně garantovaných právech. Namítá porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"), resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.

Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích byla zamítnuta žaloba České kanceláře pojistitelů proti žalovanému (stěžovateli) o zaplacení částky 7 258,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

Soud prvního stupně výrok o nákladech řízení (proti kterému směřuje ústavní stížnost stěžovatele) odůvodnil tak, že rozhodl podle § 150 o. s. ř., když žalovaný sice byl ve sporu úspěšný, soud však přihlédl k tomu, že žalovaný mohl předmětnou kupní smlouvu předložit již dříve, na výzvu žalobkyně, čímž by zamezil vzniku nákladů soudního řízení, a žalobkyně by tak nebyla nucena zahájit soudní řízení.

II. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti strohému odůvodnění nákladového výroku, podle kterého bylo o nákladech řízení rozhodnuto dle ustanovení § 150 o. s. ř. Stěžovatel namítá, že v době podání žaloby žalobkyně již tuto skutečnost znala a měla kupní smlouvu v držení. K tomu odkazuje na dopis - potvrzení o ukončení případu ze dne 17. 4. 2012.

Podle stěžovatele soud prvního stupně pochybil, že neuložil žalobkyni povinnost uhradit náhradu nákladů řízení, zejména odměnu za zastoupení advokátem. Upozorňuje, že advokát musel vykonat odbornou činnost a že výsledek sporu ukazuje, že zastoupení advokátem nebylo zbytečné. Volba advokáta nebyla vedena s úmyslem způsobit žalobkyni újmu. Protiústavnost spatřuje mimo jiné v tom, že mu soud prvního stupně de facto zamezuje do budoucna se účinně bránit a nepřímo ho vybízí uznávat protizákonné požadavky požadované žalobkyní. Stěžovatel uhradil svému právnímu zástupci částku 5 000,- Kč.

Pro stěžovatele představuje rozhodnutí soudu první stupně nepředvídatelnou interpretační libovůli, zejména necitlivé a neadekvátní využití ustanovení § 150 o. s. ř.
III. Ústavní soud poté, co shledal ústavní stížnost přípustnou a bez formálních vad, přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.

Ústavní soud tedy nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]. Je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tak koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).

V posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že se o takový případ nejedná. Soud aplikoval běžné podústavní právo ústavně konformním způsobem.

Stěžovatel brojí proti postupu soudu, kterým byl zkrácen na částce cca 5 000,- Kč. Nesouhlasí se závěrem okresního soudu, že zde existují "důvody hodné zvláštního zřetele", na základě kterých mu nebyla náhrada nákladů řízení přiznána podle § 150 o. s. ř., i když byl procesně úspěšný.

V daném případě jde o věc, která je bagatelní a která nedosahuje ústavněprávní roviny a stěžovatel ani neutrpěl podstatnou újmu [čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění dodatkového protokolu č. 14].

Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že v případě citovaného ustanovení jde o normu s relativně neurčitou hypotézou, přičemž řešení otázky, co je - v souvislosti s konkrétními okolnostmi toho kterého případu - jejím obsahem, je věcí soudů obecných, a nikoliv Ústavního soudu.

Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen, pokud jde o extrémní vybočení ze standardů, které jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení naprosto esenciální (viz rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 3672/12, II. ÚS 4668/12, III. ÚS 4497/12 a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Stěžovatel dále namítá, že rozhodnutí je zatíženo libovůlí, protože došlo k zjevnému a neodůvodněnému vybočení z interpretačních standardů, které jsou soudní praxí respektovány.

K tomu Ústavní soud uvádí, že projevem libovůle v soudním rozhodování, neslučitelným s principy spravedlivého procesu, je především situace, kdy napadené rozhodnutí postrádá odůvodnění buď zcela, nebo je nelze považovat za řádné, tj. postrádá-li elementární srozumitelnost nebo stojí-li ve zjevném rozporu s pravidly logického myšlení. Okresní soud v Pardubicích naprosto dostatečným způsobem s odkazem na ustanovení § 157 odst. 4 o. s. ř. uvedl, co jej vedlo k aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., resp. jakých "důvodů hodných zvláštního zřetele" nepřiznal náhradu nákladů řízení úspěšnému účastníku řízení. Na postupu soudu, resp. odůvodnění nákladového výroku, Ústavní soud neshledal projev libovůle, ani takové porušení ústavních principů, které by mohly způsobit kasaci napadeného rozhodnutí. Okresní soud zde přihlédl k samotné příčině vzniku soudního sporu, když jednání (resp. opomenutí) stěžovatele (žalovaného) vedlo k tomu, že žalobce neměl jinou možnost, než zahájit soudní řízení.

O zjevně neopodstatněném návrhu může Ústavní soud rozhodnout zpravidla i pouze na základě obsahu napadených rozhodnutí a samotné ústavní stížnosti. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k tomu, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele, když Okresní soud v Pardubicích rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, byla ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. října 2013

Ludvík David, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.