I. ÚS 1681/12
I.ÚS 1681/12 ze dne 3. 12. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele FINCOM TRADE LTD., se sídlem Akara Bldg., 24 De Castro Street, Wickhams Cay 1, Road Town, Tortola, Britské Panenské ostrovy, společnost zapsaná v rejstříku společností na Britských Panenských ostrovech, IČ: 1380699, zastoupené Mgr. Pavlem Nádeníčkem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Brně, Hilleho 6, proti výrokům I. a III. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 2012 č. j. 8 Cmo 459/2011-171, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a Víta Jursy, Josefa Jursy a Marie Jursové, jako vedlejších účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. 1. Stěžovatel včas podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedené usnesení Vrchního soudu v Praze, a to v rozsahu výroků I. a III. s tvrzením, že soud svým rozhodnutím porušil ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož má každý právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.

2. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodoval ve věci, v níž se stěžovatel domáhal u Městského soudu v Praze vydání rozhodnutí, na základě kterého by bylo vedlejší účastníci řízení M. Jursové uloženo, aby nenakládala s nemovitostmi zapsanými na LV č. X v obci T., u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj (specifikovány v usnesení soudu prvního stupně i soudu odvolacího), zejména jí zakázal tyto nemovitosti prodat, darovat či jinak zcizit, zatížit či jakýmkoliv úkonem s nimi disponovat. Soud prvního stupně usnesením ze dne 24. 10. 2011 č. j. 56 Cm 192/2011-109 návrhu stěžovatele vyhověl a předběžné opatření podle ustanovení § 102 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") ve spojení s § 76 odst. 1 písm. e), odst. 2 o. s. ř. vydal. Odvolací soud usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že návrh stěžovatele zamítl; ve výroku III. usnesení uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici M. Jursové na náhradě nákladů řízení částku 3 760 Kč. V odůvodnění mj. uvedl, že stěžovatel nenavrhl vydání předběžného opatření, kterým by měla být vedlejším účastníkům J. Jursovi a V. Jursovi či jednomu z nich uložena nějaká povinnost podle ustanovení § 76 odst. 1 o. s. ř., a proto nepřichází v daném případě v úvahu uložení povinnosti M. Jursové.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že odvolací soud v usnesení podmiňuje uložení povinnosti třetí osobě v rámci předběžného opatření tím, že povinnost je uložena též účastníkům řízení. Toto tvrzení však podle stěžovatele nemá oporu v zákoně a k takovému právnímu názoru nelze dospět ani výkladem právních norem. V dalším textu argumentuje zejména nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 110/96 a na závěr provádí "shrnutí a zhodnocení právních argumentů pomocí systematického výkladu".

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, kterým by shora označené usnesení Vrchního soudu v Praze ve výrocích I. a III. zrušil.
II. 5. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů a vyžádaným spisovým materiálem dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný.

6. Podstata stěžovatelovy argumentace spočívá v polemice s důvody, pro které obecný soud zamítl jeho návrh na vydání předběžného opatření podle ustanovení § 76 odst. 2 o. s. ř. Námitky stěžovatele tak směřují proti hodnocení, zda jsou ve věci splněny předpoklady postupu podle uvedeného ustanovení. V této souvislosti je nutné připomenout, že Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina. Ústavní soud tedy pohlíží na přezkoumávané právní vztahy především optikou čl. 1 Listiny, podle něhož jsou lidé svobodni a rovni v důstojnosti i v právech. Listina upravuje vedle obecných a společných ustanovení základní lidská práva a svobody, politická práva, práva minorit, hospodářská, sociální a kulturní práva a právo na soudní či jinou ochranu. Její ambicí tedy není postihnout veškeré právní vztahy, jež vznikají, vyvíjejí se a zanikají v praktickém životě celého právního řádu. Ani Ústavní soud proto nemůže být institucí, jež by dokázala poskytnout univerzální ochranu a tedy i spravedlnost všem subjektům práva, ať již fyzickým nebo právnickým osobám, které na území státu působí.

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti zmiňuje zejména nález sp. zn. II. ÚS 110/96, v němž Ústavní soud dospěl k závěru, že podmínka pro uložení povinnosti předběžným opatřením stanovená v § 76 odst. 2 o. s. ř. pro jiného účastníka je splněna, když někdo kupuje nemovitosti s plným vědomím, že kupuje od vlastníka, který řádně neplní své platební povinnosti vůči věřitelům, je proti němu navrženo vyhlášení konkursu a v době prodeje byla nařízena ochranná lhůta.

8. V nyní projednávané věci vedlejší účastnice M. Jursová stala výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí na základě dohody o vypořádání společného jmění manželů ze dne 16. 1. 2008 (účinky vkladu do katastru nemovitostí dne 4. 2. 2008), jež následovala po vydání rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 6. 11. 2007 č. j. 6 C 187/2007-7 (nabytí právní moci dne 13. 11. 2007), který bylo zúženo společné jmění manželů Josefa a Marie Jursových. Oproti tomu směnka, jejíž splacení je předmětem řízení ve věci samé, byla vystavena 28. 11. 2006 se splatností stanovenou na datum 1. 7. 2008. V době splatnosti směnky byla výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí M. Jursová; nemovitosti již nebyly součástí společného jmění manželů.

9. Obecně je možné konstatovat, že Ústavní soud rozhodnutí o nařízení předběžného opatření ze svého přezkumu nevylučuje a přezkoumává je, avšak s určitým omezením vyplývajícím z povahy tohoto dočasného procesního instrumentu, neboť se ve vztahu k němu zabývá výhradně posouzením, zda rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno k tomu příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a zda se nejednalo ze strany rozhodujícího orgánu o projev svévole (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98, N 158/16 SbNU 171, usnesení sp. zn. III. ÚS 3156/08 a další).

10. V dimenzích projednávané ústavní stížnosti je možné dospět k závěru, že usnesení, kterým byl zamítnut návrh na vydání předběžného opatření, bylo vydáno k tomu příslušným orgánem, bylo rovněž vydáno na zákonném podkladě, když proti usnesení soudu prvního stupně zákon připouští odvolání, a současně se ze strany soudu nejednalo o projev svévole. Odvolací soud, který změnil usnesení soudu prvního stupně a tím návrh stěžovatele zamítl, svůj postup zdůvodnil. Přestože jeho argumentace není zcela vyčerpávající, je podstatně rozsáhlejší, než odůvodnění usnesení soudu prvního stupně o vydání předběžného opatření; to odůvodnění postrádá zcela. Není možné přisvědčit námitkám stěžovatele, podle něhož odvolací soud své rozhodnutí staví na tom, že předběžné opatření lze uložit třetí osobě jen v případě, kdy jej uloží účastníku řízení. Odvolací soud v namítané části odůvodnění zdůrazňuje, že předběžným opatřením jsou povinnosti ukládány především účastníkům řízení. Současně je možné přisvědčit odvolacímu soudu v tom směru, že vedlejší účastnici není možné ukládat povinnost ve vztahu k nemovitosti, která je v jejím výlučném vlastnictví (viz formulace ustanovení § 76 odst. 2 o. s. ř. "spravedlivě požadovat"). K otázce zúžení společného jmění manželů a dopadu tohoto právního úkonu na řízení o výkonu rozhodnutí srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2013 sp. zn. II. ÚS 4795/12.

11. Ústavní soud uzavírá, že ve světle výše uvedeného je vzhledem k průběhu řízení zjištěného z obsahu napadených usnesení a vyžádaného spisového materiálu zřejmé, že obecným soudům není možné vytknout svévolnou intepretaci norem jednoduchého práva. V posuzované věci tedy nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Jeho stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 82/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatele bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. prosince 2013

Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.