I. ÚS 168/05
I.ÚS 168/05 ze dne 18. 1. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. O., zastoupeného JUDr. Igorem Andrýskem, advokátem, Mezírka 1, 659 16 Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 5 To 59/2004, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 63 T 14/03, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas a řádně podanou stížností stěžovatel napadá v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů a navrhuje jejich zrušení. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 63 T 14/03, byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 4 trestního zákona, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Uvedeným rozsudkem byl též částečně zproštěn obžaloby, neboť v rozsudku specifikované skutky nejsou trestným činem. O odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Praze ústavní stížností rovněž napadeným usnesením tak, že se zamítá.

Stěžovatel tvrdí, že uvedenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva vyplývající z čl. 1 a čl. 90 Ústavy, dále čl. 1, čl. 8 odst. 2, čl. 36, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a také čl. 6 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Znění relevantních ustanovení Ústavy je následující:

Článek 1 (1) Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. (2) Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva.

Článek 90 Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.

Znění relevantních ustanovení Listiny základních práv a svobod je následující:

Článek 1 Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.

Článek 8 (2) Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku.

Článek 36 (1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. (2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. (3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. (4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.

Článek 38 (2) Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.

Článek 40 (2) Každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena.

Znění relevantních ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je následující:

Článek 6 Právo na spravedlivý proces (1) Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti. (2) Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem. (3) Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva: a) být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu; b) mít přiměřený čas a možnost k přípravě své obhajoby; c) obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují; d) vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě; e) mít bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví.

Článek 7 Zákaz trestu bez zákona

(1) Nikdo nesmí být odsouzen za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem. Rovněž nesmí být uložen trest přísnější, než jaký bylo možno uložit v době spáchání trestného činu.

V prvé řadě stěžovatel namítá, že obecné soudy svá rozhodnutí dostatečně, řádně a vyčerpávajícím způsobem neodůvodnily. Dále uvádí, že v enunciátu rozsudku Městského soudu v Praze popsané jednání, spočívající v tom, že jako jednatel Inovation Czech, s.r.o., a Xintex ČR, s.r.o., zneužil svých pravomocí k hotovostnímu výběru částek v různé výši, částky si ponechal, a naložil s nimi nezjištěným způsobem, čímž způsobil oběma společnostem škodu v celkové výši 10 182 150 Kč, není trestným činem. Stěžovatel zdůrazňuje, že jeho jednáním nemohla vzniknout škoda, nýbrž maximálně pohledávka poškozených společností vůči jeho osobě a své pochybení spatřuje toliko ve skutečnosti, že vybrané peníze ihned nezaúčtoval, což však není důvodem pro trestněprávní postih. Stěžovatel zpochybňuje výpovědi svědka M. K. a závěry znalkyně Ing. S. B.. Dále uvádí, že obecné soudy se v podstatě nezabývaly otázkou spolehlivého zjištění výše způsobené škody a ani otázkou, zda stěžovatel takovou škodu úmyslně zavinil, či zda si stěžovatel finanční prostředky skutečně přisvojil. Zároveň stěžovatel vyslovuje domněnku, že s účetnictvím a účetními doklady mohlo být dodatečně manipulováno, a vyslovuje závěr, že obecné soudy provedly rozporné a neúplné hodnocení důkazů. Je též názoru, že obecné soudy ve smyslu judikatury Ústavního soudu opomněly vyhodnotit určité provedené důkazy. Stěžovatel připojil též odkazy na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, jíž se dovolává. Uzavírá návrhem na zrušení označených rozhodnutí.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka řízení Městského soudu v Praze. Prostřednictvím soudkyně JUDr. Pavly Augustinové účastník zdůrazňuje, že se s námitkami stěžovatele důkladně zabýval, jak vyplývá z odůvodnění rozsudku. K jednotlivým námitkám stěžovatele uvádí, že u trestného činu zpronevěry je rozhodující skutečnost, že si pachatel úmyslně přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena a způsobil tím škodu na cizím majetku. Pokud peníze, které mu byly svěřeny poškozenými společnostmi, nepoužil jednaje jménem těchto společností, natož pak ve prospěch těchto společností, jak z provedeného dokazování bezpečně vyplynulo, logicky znamená, že s nimi nakládal jako se svými, z čehož opět logicky plyne, že si je přisvojil. Zjišťování, jakým způsobem pachatel s penězi naložil, považuje soud za nadbytečné. Ohledně zpochybňované výše způsobené škody soud připomíná, že oproti petitu obžaloby výši škody snížil celkovou způsobenou škodu a přesně stanovil, kdy, kde a v jaké výši si odsouzený svěřené peníze přisvojil. Vzhledem ke stěžovatelově námitce neprokázaného úmyslu soud úmyslné zavinění dovozuje, přičemž ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě odkazuje na § 6 trestního zákona. Účastník dodává, že stěžovatelovu domněnku o neoprávněném zásahu do účetní evidence žádný z provedených důkazů nepotvrzuje.

Vrchní soud v Praze jako účastník řízení uvedl, že ústavní stížnost považuje za neopodstatněnou, přičemž navrhuje její odmítnutí. Rozhodnutí považuje za souladná s trestním řádem i trestním zákonem a poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. prosince 2004, sp. zn. 7 Tdo 1463/2004, kterým bylo dovolání stěžovatele odmítnuto.
Po pečlivém prostudování vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 63 T 14/03, ústavní stížnosti a jejích příloh, Ústavní soud dochází k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Přestože stěžovatel v úvodu ústavní stížnosti deklaruje svůj "respekt" k opakovaně připomínané skutečnosti, že Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a tudíž zásadně není oprávněn zasahovat do jejich činnosti, charakterem námitek obsažených v ústavní stížnosti po Ústavním soudu fakticky požaduje celkový přezkum skutkových i právních závěrů obecných soudů.

Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v § 2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy pak v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit a posuzují také důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují, jak se v posuzované věci stalo, nespadá do pravomoci Ústavního soudu revidovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy a dále, že za rozpor s principy spravedlivého procesu lze považovat toliko stav, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé, případně stav, kdy jsou v rozhodnutích obecných soudů zřejmé extrémní rozpory mezi důkazní situací, skutkovými zjištěními a následnými závěry soudu (srov. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 23/1993, sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. II. ÚS 182/02, a další, přístupné např. na http://www.judikatura.cz).

Ústavní soud ve věci nezjistil stěžovatelem namítaný nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, ani tvrzený nesoulad zjištěného skutkového stavu s jeho právním hodnocením. Rozsudek Městského soudu v Praze se s námitkami obhajoby dostatečně podrobně vyrovnává a jeho závěry Ústavní soudu nepovažuje za nelogické či vnitřně rozporné.

Zvláště ve vztahu k tvrzené nesprávné právní kvalifikaci skutku je možno plně odkázat na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, které se touto námitkou zabývaly a náležitě se s ní vypořádaly. Závěr o vině stěžovatele je v odůvodnění rozhodnutí dostatečně podložen.

Stejně tak z rozsudku Městského soudu v Praze nevyplývá skutečnost, že by výše škody nebyla dostatečně přesně zjištěna, když Městský soud v Praze ve skutkové větě rozsudku detailně uvádí, kdy, kde a k výběru jaké částky stěžovatelem došlo. V odůvodnění rozsudku je také jasně řečeno, z jakých důvodů byl stěžovatel obžaloby částečně zproštěn, o jakou částku soud snížil v obžalobě uváděnou výši škody, resp. na základě jakých důkazů byla soudem zjištěná výše škody určena. Ani v tomto případě nedospěl Ústavní soud k závěru, že by soud nerespektoval zásadu "v pochybnostech ve prospěch obžalovaného".

Konečně ve vztahu k tvrzenému opomenutí určitých důkazů Městským soudem v Praze Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel ani v ústavní stížnosti nespecifikuje, které navrhované důkazy soudy svévolně neprovedly, resp. nehodnotily. Městský soud v Praze v odůvodnění rozsudku naopak přesvědčivě vyložil, jakým způsobem důkazy hodnotil a ve světle jakých důkazů obhajobě stěžovatele neuvěřil.

Ústavní soud ve věci nezjistil porušení žádného z ústavně zaručených práv stěžovatele a došel k závěru, že obecné soudy nevybočily z mezí daných ústavním pořádkem. Ústavní stížnost proto odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Připojený návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí z důvodu své akcesorické povahy sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. ledna 2006

František Duchoň, v.r.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.