I. ÚS 1674/13
I.ÚS 1674/13 ze dne 30. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Omara Omarova, zastoupeného advokátem Mgr. Janem Boučkem, se sídlem Spálená 14, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 4. 2013, č. j. 23 C 209/2012-51, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tím, že se jím cítí být dotčen na svých ústavně garantovaných právech. Namítá porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), ve spojení s principem rovnosti v právech (čl. 1 Listiny základních práv a svobod), práva na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci (čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) a práva na ochranu vlastnického práva (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), ve spojení s právem na pokojné užívání majetku (čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod).

Stěžovatel se domáhal žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 2 proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení náhrady škody ve výši 8 640,- Kč s příslušenstvím. Obvodní soud pro Prahu 2 jeho žalobu zamítl. Požadovaná výše škody představovala škodu vzniklou a věcně odpovídající vynaloženým nákladům řízení o ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím obecných soudů ve věci stěžovatele vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 159/2009. Ústavní soud jeho stížnosti v řízení vedeném pod sp. zn. II. ÚS 5/11 vyhověl a zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 42 C 159/2009 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 19 Co 411/2010.

II. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, kterým soud zamítl zaplacení náhrady škody ve výši 8 640,- Kč s příslušenstvím, podal stěžovatel dne 23. 5. 2013 ústavní stížnost, kterou dne 27. 5. 2013 ještě doplnil. Domnívá se, že náklady řízení o ústavní stížnosti, konkrétně náklady na právní zastoupení, vznikly v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím obecných soudů, když nezákonnost byla založena kasačním nálezem Ústavního soudu. Proto se domáhá náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "zákon č. 82/1998 Sb."), přičemž rozhodnutí obecného soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba, spočívá podle stěžovatele na zcela excesivním a protiprávním názoru.

Rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 2 je narušena právní jistota stěžovatele, samotné rozhodnutí je v rozporu s rozhodnutími v obdobných věcech, resp. s legitimním očekáváním stěžovatele. Stěžovatel se domnívá, že právní názor obecného soudu je v extrémním rozporu se spravedlivým a zákonným rozhodnutím o věci.

Domnívá se, že byly splněny všechny předpoklady pro přiznání nároku na náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb., a to existence nezákonného rozhodnutí, které bylo zrušeno, jakož i vznik škody v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím.

Stěžovatel na podporu svých tvrzení poukazuje na rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 3. 2012, č. j. 8 C 167/2010-133, na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 3 Cmo 487/07, jakož i na nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 18/01 a usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 374/02. V doplnění ústavní stížnosti poté odkazuje též na nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2013 sp. zn. IV. ÚS 20/13.
III. Ústavní soud poté, co shledal ústavní stížnost přípustnou a bez formálních vad, dospěl k závěru o její zjevné neopodstatněnosti.

Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.

Ústavní soud tedy nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]. Je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).

Stěžovatel musí tedy tvrdit existenci ústavněprávní relevantní újmy, jež nastala v jeho právní sféře na základě rozhodnutí obecného soudu. Specifický přístup Ústavní soud zaujímá ve vztahu k újmám, dovozovaným u tzv. bagatelních věcí, jak je tomu v nyní posuzovaném případě.

Ústavní soud je, v souladu se svou předchozí rozhodovací praxí, toho názoru, že v případě tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující přibližně částku 10 000,- Kč, je ústavní stížnost zpravidla vyloučena, s výjimkou naprosto extrémních pochybení obecného soudu, které výrazným způsobem zasahují do základních práv stěžovatele (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. II. ÚS 3245/10, usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1393/11). V těchto věcech Ústavní soud vymezil, že bagatelní částky, často jen pro svou výši, nejsou schopny představovat reálné porušení základních práv či svobod, a dovodil zjevnou neopodstatněnost takové ústavní stížnosti, protože schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu). Uvedl též, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 2538/09).

Ústavní soud se domnívá, že tyto závěry lze vztáhnout i na nyní posuzovaný případ. Intenzita zásahu do základních práv stěžovatele je tak nízká, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě bagatelních věcí je třeba konstatovat, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v daném případě. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum u tzv. bagatelních věcí byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. V tomto ohledu je třeba poukázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné ústavní orgány byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny.

Ústavní soud dodává, že hodnocení, zda jde o tzv. bagatelní věc či nikoli, v řízení před Ústavním soudem je třeba posuzovat v každém konkrétním případě individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv. V nyní posuzovaném případě Ústavní soud neshledal jiné významné okolnosti, které by nasvědčovaly porušení základních práv stěžovatele a odůvodňovaly tedy zásah Ústavního soudu.

IV. Nad rámec shora uvedeného odůvodnění Ústavní soud k odkazům stěžovatele na judikaturu obecných soudů konstatuje, že obecně není povolán ke sjednocování judikatury. Tato role náleží Nejvyššímu soudu a Nejvyššímu správnímu soudu a Ústavní soud ji nemůže nahrazovat a právní závěry nižších soudů v odlišných věcech jakkoli přezkoumávat.

Taktéž v postupu obecného soudu Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele. Obecný soud náležitě zjistil skutkový stav, tento vyplývá z provedeného dokazování, důkazy soud hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, tedy samostatně, jakož i ve vzájemné souvislosti. Právní posouzení pak vychází ze skutkových závěrů a nevybočuje z rozhodovací praxe. Odůvodnění napadeného rozsudku obsahuje jasné a zřetelné argumenty, resp. jakými úvahami se soud řídil, včetně odkazů na příslušnou právní úpravu a judikaturu obecných soudů. Běžné podústavní právo bylo v daném případě aplikováno ústavně konformním způsobem.

Obecný soud dovodil, že nárok stěžovatele je třeba posuzovat podle § 31 odst. 1, 3 zákona č. 82/1998 Sb. [náhrada škody zahrnuje (jen) takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu] a dále podle § 31 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., podle kterého náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána. Tímto předpisem je pak zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, který v § 62 předpokládá v odůvodněných případech možnost uložení některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi povinnost zcela nebo zčásti nahradit jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Obvodní soud dovodil, že bylo na stěžovateli, aby se přiznání nákladů řízení domáhal a pokud tak neučinil (jak tomu bylo v posuzovaném případě), nelze procesní nárok na náhradu nákladů řízení "přetavit" do podoby hmotněprávního nároku na náhradu škody.

Odkazy stěžovatele na nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, a nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 18/01, nejsou pro posuzovanou věc přínosné, neboť v případě prvního rozhodnutí šlo o výrazný zásah do základních práv stěžovatele jeho vzetím do vazby, což představuje nepochybně závažnou újmu a poté, co Nejvyšší soud shledal trestní stíhání stěžovatele nedůvodné, Ústavní soud dospěl k závěru, že pro účely odškodnění nebylo možné posuzovat vazbu izolovaně od samotného trestního stíhání. V druhém případě bylo Ústavním soudem zrušeno ustanovení § 36 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., v tehdy platném znění, protože neposkytovalo stejnou ochranu subjektům, jimž vznikla újma na majetku v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí, ale rozlišovalo mezi těmi, kterým vznikla škoda, spočívající "pouze" ve vynaložených nákladech řízení a mezi těmi, jimž současně vznikla škoda další, přičemž jen posledně uvedená skupina měla nárok na náhradu nákladů řízení v rámci náhrady škody. Taková situace však v nyní posuzované věci nenastala. Nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 20/13, na který stěžovatel v doplnění ústavní stížnosti odkazuje, není rovněž použitelný pro nyní posuzovanou věc, neboť řeší otázku nákladů řízení před Evropským soudem pro lidská práva a svým skutkovým stavem se odlišuje od nyní projednávané věci.

V. Závěrem Ústavní soud dodává, že právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel zejména dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Skutečnost, že obecný soud opřel rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá samo o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.

Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatele, neshledal. V závěrech učiněných obecným soudem neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Obvodní soud pro Prahu 2 v předmětné věci aplikoval pouze běžné podústavní právo. Ústavní soud považuje rozhodnutí za ústavně konformní, nevybočující z mezí ústavnosti.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele, když obecný soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, byla ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. října 2013

Ludvík David, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.