I. ÚS 1668/13
I.ÚS 1668/13 ze dne 23. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatelky Věry Kolouchové, zastoupené JUDr. Evou Mlčochovou, advokátkou se sídlem Purkyňova 37, 568 02 Svitavy, směřující proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 44/2012-114, ze dne 28. 2. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Stěžovatelka se s odvoláním na porušení svých základních práv a svobod zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, jímž Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 31. 1. 2012, č. j. 52 A 44/2011-177, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Z podrobné rekapitulace dosavadního průběhu a výsledku řízení vedeného před Městským úřadem ve Svitavách a Krajským soudem v Hradci Králové - pobočkou v Pardubicích vyplynulo, že stěžovatelka se společně s Květoslavou Novákovou domáhá, dosud neúspěšně, vydání deklaratorního rozhodnutí podle § 142 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, kterým by bylo rozhodnuto, že Občanskému sdružení Bonanza nevzniklo právo k provedení stavebních úprav v zemědělské usedlosti ve Vendolí, založené uzavřením veřejnoprávní smlouvy se stavebním úřadem. Stěžovatelka vytkla Nejvyššímu správnímu soudu, že se nezabýval jejími argumenty uplatněnými ve správním řízení a v žalobě a jeho skutkovým a právním závěrům vyjádřeným v napadeném rozsudku oponovala.
Dříve, než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu stěžovaného rozhodnutí, vždy zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti kladené na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tedy mimo jiné i to, zda je přípustná.

Ústavní soud ve své evidenci podání zjistil, že o obsahově a návrhově totožné ústavní stížnosti již jednal a rozhodl, a to ve věci stěžovatelky Květoslavy Novákové, jako druhé ze žalobkyň, v jejichž věci bylo v záhlaví uvedeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu rozhodnuto. Usnesením ze dne 13. 6. 2013, sp. zn. II. ÚS 1673/13, ji odmítl pro nepřípustnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Podle § 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je návrh na zahájení řízení nepřípustný, týká-li se věci, o které Ústavní soud již nálezem rozhodl, a v dalších případech stanovených tímto zákonem. Z uvedeného ustanovení lze dovodit, že tímto způsobem formulovaná překážka věci rozhodnuté se omezuje toliko na věci, o kterých bylo rozhodnuto nálezem, nikoliv usnesením (srov. usnesení ze dne 8. listopadu 2007, sp. zn. II. ÚS 2811/07, usnesení ze dne 19. srpna 2010, sp. zn. II. ÚS 3253/09).

V dané věci však byl shledán jiný důvod, pro který je ústavní stížnost nepřípustná. Ústavní stížnost je nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3), a to ze stejných důvodů, jako ve věci stěžovatelky Květoslavy Novákové, o které Ústavní soud rozhodl usnesením ze dne 13. 6. 2013 sp. zn. II. ÚS 1673/13.

V odůvodnění citovaného usnesení Ústavní soud uvedl, že "podanou ústavní stížností stěžovatelka brojila proti rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a věc byla vrácena soudu prvního stupně, aby o ní znovu jednal a rozhodl. Nejedná se tedy o konečné rozhodnutí ve věci samé, ale o procesní rozhodnutí, jímž se navrací věc do soudního rozhodovacího procesu, ve kterém může stěžovatelka uplatňovat všechna svá práva. Již proto nelze považovat napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu za rozhodnutí [dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelky, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (k tomu srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 290/03 ze dne 4. 3. 2004, N 34/32 SbNU 321, či sp. zn. IV. ÚS 158/04 ze dne 4. 4. 2005, N 72/37 SbNU 23, 31)."

S tímto závěrem se Ústavní soud ztotožňuje i v právě projednávané věci, a proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2013

Jaroslav Fenyk, v. r. soudce Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.