I. ÚS 1665/13
I.ÚS 1665/13 ze dne 15. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. B., zastoupené JUDr. Ivanou Kejmarovou, advokátkou se sídlem Sibřina, Sluštice 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2013, č.j. 23 Co 64/2013-202, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 5. 2013, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena ústavně garantovaná práva stěžovatelky zakotvená v čl. 1, čl. 4, čl. 32 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

II.

2. Okresní soud v Kolíně rozhodl svým rozsudkem ze dne 1. 10. 2012, č.j. 22 P 208/2011-160, o návrhu otce M. C. na rozšíření styku s nezletilou Š. C. a o návrhu matky Z. B. (stěžovatelky) na změnu úpravy styku otce s nezletilou tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilou každý sudý týden v kalendářním roce v době od pátku 15.00 hodin do neděle 17.30 hodin a dále v každém lichém týdnu ve čtvrtek v době od 15.00 hodin do 18.00 hodin. Soud prvního stupně dále rozhodl o tom, že otec je oprávněn trávit s nezletilou v každém sudém roce velikonoční prázdniny, v lichém roce pak prázdniny jarní, v době letních prázdnin je oprávněn stýkat se s nezletilou od 1. 7. 10.00 hodin do 15. 7. 19.00 hodin a od 1. 8. 10.00 hodin do 15. 8. 19.00 hodin, v době vánočních svátků je pak otec oprávněn stýkat se s nezletilou v každém lichém roce od 23. 12. 10.00 hodin do 27. 12. 19.00 hodin a v každém sudém roce od 28. 12. 10.00 hodin do 1. 1. následujícího roku 18.00 hodin. Toto své rozhodnutí soud prvního stupně odůvodnil tak, že otec si řádně plní své povinnosti, platí výživné, projevuje o nezletilou zájem a chce se podílet na její výchově. Dle soudu prvního stupně je tak v zájmu nezletilé, aby měla možnost stýkat se s otcem ve větším rozsahu, než bylo dosud stanoveno.

3. Proti tomuto rozhodnutí se odvolali oba rodiče. Otec ve svém odvolání nesouhlasil s tím, aby jeho styk s nezletilou končil ve čtvrtek v 18.00 hodin a v neděli v 17.30 hodin, a to s ohledem na jízdní řád veřejných dopravních prostředků, kterými se dopravuje do místa bydliště nezletilé. Navrhl proto, aby ukončení styků s nezletilou bylo stanoveno vždy na 19.00 hodin.

4. Matka nezletilé pak nesouhlasila ani s jednou z upravených forem styku. Namítala zejména, že v době, kdy má docházet k předání nezletilé, bývá v zaměstnání. Z těchto důvodů musí nezletilou předávat otci její matka, paní M. B., s níž otec vyvolává konflikty. Dále namítala, že k předání nezletilé zpět matce by mělo docházet nejpozději v 17.00 hodin, neboť doba pozdější je s ohledem na věk nezletilé, která začne navštěvovat základní školu, nevhodná. Rovněž nesouhlasila s rozsahem styku otce s nezletilou po dobu čtyř týdnů v době letních prázdnin a o Vánocích. Navrhla proto, aby byl rozsudek soudu prvního stupně v právě popsaných intencích změněn.

5. Odvolací soud však dospěl k závěru, že odvolání obou rodičů nejsou důvodná, a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, dle něhož je v zájmu nezletilé, aby byl její styk s otcem rozšířen i na dobu Vánoc, Velikonoc, jarních a letních prázdnin, a to s ohledem na vyšší věk nezletilé a dosud bezproblémový styk s otcem.

III.

6. Rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelka napadla ústavní stížností, jež splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

7. Ve své stížnosti pak namítala, že soudy obou stupňů nevzaly při svém rozhodování v úvahu námitku stěžovatelky týkající se podjatosti kolizního opatrovníka nezletilé a rozhodly ve věci, aniž by se s touto námitkou vypořádaly. Stěžovatelka dále poukázala na skutečnost, že nezletilou si mají předávat její rodiče, nikoli prarodiče, přičemž styk otce s dcerou byl soudy stanoven způsobem, který s ohledem na pracovní dobu matky vyžaduje, aby nezletilou otci předávala její babička ze strany matky, jež však nebyla účastníkem předmětného řízení a soud bez jejího slyšení tuto zapojil do styku otce s nezletilou. Soudy obou stupňů dle názoru stěžovatelky dále nepřihlédly ke skutečnosti, že rozsah styku navrhovaného otcem je vzhledem k věku nezletilé nevhodný a příliš široký, styk otce s dcerou neprobíhá řádně, když nezletilá k otci nechce. S ohledem na posledně uvedenou námitku pak měl být dle názoru stěžovatelky proveden znalecký posudek se zaměřením na styk otce s nezletilou. Odvolací soud však tomuto návrhu na doplnění dokazování nevyhověl, čímž dle názoru stěžovatelky podstatnou měrou zúžil práva stěžovatelky a nezletilé. S ohledem na shora uvedené stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.

8. Krajský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a uvedl, že nemá za to, že by svým rozhodnutím zasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Ve vztahu k námitce stěžovatelky, že neprovedl jí navrhovaný důkaz znaleckým posudkem z oboru dětské psychologie a psychiatrie, uvedl, že tento důkaz nepovažoval vzhledem ke všem okolnostem případu za potřebný, když dle dosavadních zjištění soudu styk otce s nezletilou probíhal pravidelně a bez významnějších problémů. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že provedení důkazu znaleckým zkoumáním dítěte a obou rodičů by naopak představovalo nadbytečné průtahy v řízení, jakož i další psychickou zátěž pro nezletilou Š., nadto za situace, kdy z průběhu soudního řízení bylo dle názoru odvolacího soudu zřejmé, že těžiště sporu mezi rodiči spočívalo především v "technickém" zajištění styku otce s dcerou.

9. K ústavní stížnosti se prostřednictvím své právní zástupkyně vyjádřil rovněž otec nezletilé (vedlejší účastník). K námitce stěžovatelky, že odvolací soud ve věci jednal a rozhodl, aniž by se zabýval námitkou stěžovatelky týkající se podjatosti kolizního opatrovníka nezletilé - Odboru sociálních věcí Města Český Brod, vedlejší účastník uvedl, že obecné soudy nejsou s ohledem na právní úpravu obsaženou v občanském soudním řádu příslušné k rozhodování o námitce podjatosti kolizního opatrovníka. K vyloučení konkrétního pracovníka odboru sociálních věcí by naopak mohlo dojít pouze postupem vymezeným zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"). S ohledem na tuto skutečnost se tak vedlejší účastník domnívá, že pokud obecné soudy neobdržely rozhodnutí o vyloučení opatrovníka vydané postupem stanoveným správním řádem, nebylo soudní řízení zatíženo vadou, která by byla důvodem pro zrušení příslušných rozhodnutí, když ve věci dále jednaly.

10. Ve vztahu k námitce stěžovatelky, dle které soudy nepřípustným způsobem zapojily do předávání dítěte mezi rodiči babičku nezletilé, vedlejší účastník uvedl, že v rozhodnutí obecných soudů nebylo explicitně určeno, že nezletilá musí být předávána otci pouze stěžovatelkou. Dle názoru vedlejšího účastníka tak záleží především na přístupu rodičů, jakým způsobem předání dítěte zajistí.

11. Vedlejší účastník dále uvedl, že v mezidobí došlo k urovnání dříve konfliktních vztahů mezi ním a matkou a babičkou nezletilé Š., chování všech zúčastněných osob je v současnosti vstřícné, což se pozitivním způsobem odrazilo i na chování nezletilé. Rovněž rozsah styku stanovený rozhodnutími obecných soudů dle názoru vedlejšího účastníka nevybočuje z obvyklé praxe úpravy styku a nebrání mu ani školní docházka, kterou nezletilá v mezidobí nastoupila. Ve vztahu k námitce stěžovatelky ohledně neprovedení znaleckého zkoumání dítěte vedlejší účastník uvedl, že odmítavý vztah nezletilé k otci byl v minulosti způsoben patrně toliko konfliktními vztahy rodičů a otce s babičkou ze strany stěžovatelky, neboť v současné době, kdy již došlo k urovnání těchto vztahů, je vztah vedlejšího účastníka s nezletilou bezproblémový. S ohledem na právě uvedenou skutečnost je pak vedlejší účastník toho názoru, že vypracování znaleckého posudku ve věci nebylo za předmětných okolností nezbytné. V závěru vyjádření pak vedlejší účastník navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

12. Stěžovatelka ve své replice zopakovala svou argumentaci obsaženou již v ústavní stížnosti. Nad rámec této argumentace stěžovatelka potvrdila tvrzení vedlejšího účastníka o urovnání vztahů mezi rodiči a uvedla, že styk vedlejšího účastníka s dcerou probíhá bezproblémově. Přesto však stěžovatelka nadále setrvala na důvodech, které ji vedly k podání ústavní stížnosti, a navrhla, aby Ústavní soud zrušil ústavní stížností napadené rozhodnutí odvolacího soudu.
IV.

13. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jí napadeného rozhodnutí, vyjádření účastníků řízení, jakož i spisového materiálu, který si za tím účelem vyžádal, dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

14. Dle Ústavního soudu totiž nelze odhlédnout od skutečnosti, že námitky uplatněné stěžovatelkou v ústavní stížnosti představují z větší části toliko její nesouhlas se skutkovými a právními závěry obecných soudů, které však ze strany Ústavního soudu, který není součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy), nemohou být přezkoumávány. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže obecné soudy postupují v souladu s příslušnými ustanoveními příslušného procesního předpisu, respektují ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.

15. V nyní posuzované věci Ústavní soud žádné ze shora naznačených pochybení, jež jsou způsobilá porušit ústavně garantovaná práva jednotlivce, neshledal. Ústavní soud předně uvádí, že obecné soudy svými rozhodnutími nezaložily povinnost babičky nezletilé předávat ji ke styku s otcem, a to s ohledem na skutečnost, že rozsudkem soudu v občanském soudním řízení nelze ukládat povinnost někomu, kdo není účastníkem příslušného řízení, ledaže by to zákon výslovně umožňoval [§ 159a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád")]. Zde je naopak třeba přisvědčit vedlejšímu účastníku, dle něhož soudy ve svém rozhodnutí explicitně nestanovily, kdo je povinen předat nezletilou ke styku. Za této situace tak nelze než dovodit, že povinnost předat si nezletilou mají pouze její rodiče, kteří byli účastníky předmětného řízení, nikoli její babička, jíž postavení účastníka řízení v dané věci nepříslušelo. Tato skutečnost však nevylučuje, aby se babička nezletilé podílela na předávání dítěte, pokud s tím bude souhlasit, nicméně rozhodnutím soudu jí žádná taková povinnost uložena nebyla ani být nemohla.

16. Pokud jde o námitku stěžovatelky, že odvolací soud zatížil své rozhodnutí vadou, když ve věci jednal a rozhodl, aniž by se vypořádal s její námitkou týkající se tvrzené podjatosti kolizního opatrovníka, Ústavní soud uvádí, že obecné soudy nejsou s ohledem na znění občanského soudního řádu oprávněny o této námitce rozhodovat (viz ustanovení § 14 a násl. občanského soudního řádu). Proto nebylo pochybením, pokud soud ve věci jednal, aniž by o této námitce rozhodl (srov. usnesení ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 115/04, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

17. Byť to ze strany stěžovatelky nebylo v řízení o ústavní stížnosti namítáno, shledal Ústavní soud jisté pochybení v procesním postupu odvolacího soudu, a to ve vztahu ke stěžovatelkou navrhovanému provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru dětské psychologie a psychiatrie se zaměřením na znalecké zkoumání nezletilé a jejích rodičů, který byl stěžovatelkou navržen v jejím odvolání ze dne 11. 11. 2012, následném doplnění ze dne 20. 2. 2013 a dále ve vyjádření stěžovatelky k odvolání vedlejšího účastníka ze dne 8. 12. 2012.

18. Toto pochybení však nelze spatřovat v tom, že odvolací soud tomuto návrhu stěžovatelky na doplnění dokazování nevyhověl, jak namítá stěžovatelka. Jestliže odvolací soud považoval rozsah dosud provedeného dokazování za dostačující a návrh stěžovatelky na provedení důkazu znaleckým posudkem vzhledem ke všem okolnostem případu (zejména pak s ohledem na dosud téměř bezproblémově probíhající styk otce s nezletilou) za nepotřebný, a proto dokazování o provedení tohoto důkazu nedoplnil, postupoval v souladu s principem nezávislosti soudu. Z tohoto principu totiž vyplývá nejen zásada volného hodnocení důkazů, zakotvená v § 132 občanského soudního řádu, ale i oprávnění soudu nezávisle vážit, které důkazy je zapotřebí v řízení provést, případně zda a nakolik se jeví žádoucí (nezbytné) dosavadní stav dokazování doplnit.

19. S ohledem na právě uvedené tak pochybení nelze spatřovat v tom, že odvolací soud nevyhověl návrhu stěžovatelky na doplnění dokazování, ale v tom, že se odvolací soud s tímto důkazním návrhem nikterak nevypořádal, a to ani během jednání, které před odvolacím soudem proběhlo dne 26. 3. 2013 (jak vyplývá z protokolu z tohoto jednání), tak ani v odůvodnění následně vyhlášeného rozsudku, který byl ze strany stěžovatelky napaden ústavní stížností. Odvolací soud tímto svým postupem porušil svou povinnost vypořádat se s důkazním návrhem účastníka řízení, jež vyplývá jak z ustanovení § 118 odst. 2 občanského soudního řádu, tak z ustanovení § 157 odst. 2 téhož zákona.

20. Toto dílčí pochybení však dle názoru Ústavního soudu v právě posuzovaném případě nedosahuje ústavněprávní roviny, byť by se za jiných okolností mohlo jednat o tzv. opomenutý důkaz, jenž může být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu. V nyní souzené věci totiž Ústavní soud nemohl přehlédnout, že důvody, jež odvolací soud vedly k rozhodnutí o neprovedení důkazu znaleckým zkoumáním všech zúčastněných osob, zřejmě vyplývají z celkového kontextu předmětného řízení. Ústavní soud zde přihlédl především k tomu, že návrh na doplnění dokazování znaleckým posudkem byl stěžovatelkou navržen až v jejím odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. V této souvislosti si Ústavní soud dovoluje upozornit na skutečnost, že sama stěžovatelka při jednání před soudem prvního stupně uvedla, že styk otce s dcerou funguje bez větších problémů a nezletilá je u otce ráda, jak vyplývá z protokolu o jednání soudu prvního stupně ze dne 25. 9. 2012. Teprve následně, po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, patrně v důsledku narušených vztahů mezi ní a otcem nezletilé, namítala, že se soud prvního stupně vztahem mezi nezletilou a jejím otcem nezabýval dostatečně, a poukazovala na to, že dcera k otci nechce. S ohledem na právě uvedené pak lze akceptovat názor odvolacího soudu, byť byl explicitně formulován teprve v jeho vyjádření k ústavní stížnosti, že za výše popsaných okolností bylo třeba návrh stěžovatelky na doplnění dokazování považovat toliko za účelovou snahu o oddálení rozšíření styku vedlejšího účastníka s nezletilou. Těžiště sporu v odvolacím řízení navíc dle tvrzení odvolacího soudu nespočívalo ve vztahu mezi vedlejším účastníkem a nezletilou, ale především v "technickém" zajištění styku otce s dcerou tak, aby samotný akt předání a převzetí dítěte a s ním související časy tohoto předání vyhovovaly oběma stranám. Tomuto tvrzení odvolacího soudu pak odpovídá i protokol z jednání před odvolacím soudem, z něhož skutečně nevyplývá, že by byl některou ze stran v jeho průběhu namítán problematický vztah otce a dcerou, když pozornost byla věnována pouze navrhovaným dílčím úpravám v časech předávání nezletilé. Za shora popsaných okolností tak Ústavní soud dospěl k závěru, že jeho zásah zde není namístě (obdobně např. usnesení ze dne 1. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 395/05, ze dne 27. 6. 2006, sp. zn. III. ÚS 50/06, ze dne 10. 7. 2006, sp. zn. IV. ÚS 42/06, ze dne 31. 10. 2006, nebo sp. zn. III. ÚS 144/06).

V.

21. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh, který mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. ledna 2014

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.