I. ÚS 1662/09
I.ÚS 1662/09 ze dne 29. 10. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele A. H., zastoupeného JUDr. Petrem Živělou, advokátem se sídlem ve Vyškově, Puškinova 5, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2009, č. j. 5 As 9/2009-37, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2008, č. j. 29 Ca 223/2008-12, spojené s návrhem na zrušení § 50c odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění dalších předpisů, a části článku I. bod 22 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 6. 2009, která po formálnístránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, veznění pozdějších předpisů (dále také jen zákon o Ústavním soudu ), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Svou ústavní stížnost spojil stěžovatel s návrhem na zrušení § 50c odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění dalších předpisů (dále jen o. s. ř. ), a části článku I. bod 22 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (konkrétně § 49 odst. 4 a 5 a § 50 odst. 1 a 2).

Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Ca 223/2008 vyplývají následující skutečnosti. Dne 15. 10. 2008 podal stěžovatel ke Krajskému soudu v Brně žalobu ze dne 13. 10. 2008, kterou se domáhal zrušení rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2008, č. j. SPR.ÚS 741/08 . Citované rozhodnutí je přípisem Ústavního soudu, z něhož vyplývá, že na podání stěžovatele ze dne 31. 7. 2008, označené jako ústavní stížnost, nelze reagovat jinak, než konstatováním, že řízení před Ústavním soudem je řízením jednoinstančním a rozhodnutí Ústavního soudu jsou konečná. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2008, č. j. 29 Ca 223/2008-12, byla odmítnuta žaloba stěžovatele dle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s. ) s odůvodněním, že se stěžovatel domáhal rozhodnutí soudu, které nespadá do pravomoci soudů rozhodujících ve správním soudnictví ve smyslu ustanovení § 4 s. ř. s., a že správní soudy nemají jakoukoliv kompetenci zasahovat do řízení před Ústavním soudem, vyřizovat stížnosti na nesprávný postup Ústavního soudu, neboť zákon jim žádnou kontrolní, dozorčí či rozhodovací činnost nesvěřil. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel kasační stížnost, která byla napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu pro opožděnost odmítnuta.
V ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje se závěrem Krajského soudu v Brně o nedostatku jeho pravomoci přezkoumat danou věc ve správním soudnictví, a dále namítá řadu procesních pochybení ze strany Krajského soudu v Brně spočívající v nedodržení poučovací povinnosti (§ 8 odst. 5 a § 51 odst. 1 s. ř. s). Stěžovatel dále uvádí, že si obálku s usnesením vyzvedl až 12. 12. 2008, lhůta pro podání kasační stížnosti začala běžet podle poučení krajského soudu dnem doručení tj. 12. 12. 2008 a končila po uplynutí 2 týdnů, tj. 26. 12. 2008. Kasační stížnost byla podána dne 23. 12. 2009, to znamená, že byla podána včas, neboť v poučení se o termínu "fiktivní doručení" nehovoří. Stěžovatel namítá, že byl tedy Krajským soudem v Brně špatně poučen a na základě toho byla kasační stížnost podána ve lhůtě.

Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhůzakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohotoustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smyslřízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Z obsahu ústavní stížnosti je však naopak zřejmé, že se stěžovatel v podstatě domáhá přezkoumání napadených soudních rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnoststaví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Jak však Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svýchpravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postaveníve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadenýchústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že vobdobí, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl Ústavní soud sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následekporušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů ausnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS,sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.

V posuzovaném případě stěžovatel trvá na tom, že podal kasační stížnost v souladu s poučením Krajského soudu v Brně do dvou týdnů od doručení jeho usnesení, za den doručení považuje stěžovatel 12. 12. 2009, kdy si usnesení převzal osobně v kanceláři Krajského soudu v Brně (č. l. 14 spisu 29 Ca 232/2008). Z této námitky stěžovatele je zřejmé, že nepochopil význam ustanovení § 50c odst. 4 tehdy platného o. s. ř., který stanoví den doručení písemnosti v případě jejího nevyzvednutí adresátem tzv. fikcí doručení, tedy posledním dnem zákonem stanovené lhůty, není přitom rozhodné, kterého dne se adresát s obsahem písemnosti skutečně seznámil. Od takto fikcí stanoveného dne doručení se pak odvíjí počátek běhu lhůty pro podání opravného prostředku, na běh této lhůty přitom nemá žádný vliv stěžovatelem zdůrazňovaná lhůta 15 dní zakotvená v § 50b odst. 3, po kterou je písemnost uložena, ani lhůta 15 dní zakotvená v § 50d odst. 2 o. s. ř., během níž si lze vyzvednout uloženou písemnost, u níž je náhradní doručení vyloučeno. Ústavní soud tedy konstatuje, že v důsledku nesprávného procesního postupu stěžovatele, který podal kasační stížnost po lhůtě stanovené zákonem, když nesprávně odvozoval její počátek ode dne, kdy převzal předmětné usnesení krajského soudu, nemohly být Nejvyšším správním soudem věcně projednány námitky stěžovatele uplatněné v kasační stížnosti a jako takové (opětovně stěžovatelem uváděné v ústavní stížnosti) jsou tedy vyloučeny s ohledem na zásadu subsidiarity zakotvenou v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu z přezkumu Ústavním soudem, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon kochraně jeho práva poskytuje, Ústavní soud přitom neshledal důvod k postupu dle ust. § 75 odst. 2 cit. zákona. Dle konstantní judikatury Ústavního soudu totiž platí, že jestliže se každý může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu, případně jiného orgánu, je povinen tak činit "stanoveným postupem", tj. v souladu s příslušnými procesními předpisy. V posuzovaném případě tomu tak nebylo, neboť stěžovatel nepostupoval při uplatnění svých práv zákonem stanoveným způsobem, a Nejvyššímu správnímu soudu proto nezbylo, než kasační stížnost v souladu s příslušnýmiustanoveními soudního řádu správního jako opožděnou odmítnout, přičemž Ústavní soud v postupu tohoto soudu žádné vady nezjistil. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého napadeného usnesení stěžovateli srozumitelně vyložil, že dle § 50c odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, účinného v době doručování usnesení Krajského soudu v Brně, platilo, že nebude­li uložená písemnost vyzvednuta do 3 dnů nebo, jde-li o písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, do 10 dnů od uložení, považuje se poslední den lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl. V projednávané věci bylo usnesení o odmítnutí žaloby stěžovateli doručováno prostřednictvím držitele poštovní licence a protože adresát nebyl zastižen, byla obálka s písemností uložena dne 24. 11. 2008 u držitele poštovní licence. Stěžovatel si v úložní době 3 dnů zásilku s usnesením o odmítnutí žaloby u držitele poštovní licence nevyzvedl a zásilka byla vrácena krajskému soudu z důvodu, že nebyla vyzvednuta. Stěžovateli tak bylo napadené usnesení doručeno fikcí ve čtvrtek dne 27. 11. 2008. Lhůta k podání kasační stížnosti stěžovateli pak počala běžet ve smyslu ustanovení § 40 odst. 1 s. ř. s. v pátek dne 28. 11. 2008 a skončila uplynutím dne, který se svým označením shoduje s dnem, který určil počátek lhůty, tedy ve čtvrtek dne 11. 12. 2008 (§ 40 odst. 2 s. ř. s.). Ve smyslu ustanovení § 106 odst. 2 a § 40 s. ř. s. tak posledním dnem pro podání kasační stížnosti, tj. pro předání této stížnosti soudu nebo její zaslání prostřednictvím držitele poštovní licence, popř. zvláštní poštovní licence anebo předání orgánu, který má povinnost ji doručit, byl v daném případě čtvrtek 11. 12. 2008. Kasační stížnost byla podána elektronicky dne 23. 12. 2008 a následně ještě stěžovatel kasační stížnost podal k poštovní přepravě dne 29. 12. 2008. Kasační stížnost stěžovatele je tedy podána opožděně.

Takto řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska co vytknout. V tomto směruÚstavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, které Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že výklad a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu týkajících se doručování byly provedeny Nejvyšším správním soudem v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Ústavní soud neshledal pochybení ani v postupu Krajského soudu v Brně, který stěžovatele ve svém napadeném usnesení poučil o tom, že kasační stížnost lze podat do dvou týdnů od doručení tohoto usnesení. Předmětné poučení soudu je nutno interpretovat v souladu s příslušnými ustanoveními o. s. ř. týkajícími se doručování písemností, nikoli izolovaně pouze z textu poučení, jak činí stěžovatel. O tom by měl ostatně stěžovatele informovat jeho právní zástupce, neboť, jak byl stěžovatel současně Krajským soudem v Brně poučen, v případě podání kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem.

Pokud se stěžovatel domáhá zrušení ustanovení § 50c odst. 4 o. s. ř., neboť považuje takto zákonem stanovený postup pro doručování za zločinný a porušujícíjeho základní práva, Ústavní soud konstatuje, že se jedná o zákonem zakotvený institut fikce doručení, k němuž se již dříve vyjádřil podrobně např. ve svém nálezu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. I. ÚS 42/05 (publikovaný jako nález č. 144 ve Sbírce nálezů a usneseníÚstavního soudu sv. 38, str. 125), v němž mimo jiné konstatoval, že " nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje, písemnost se uloží a adresát se vhodným způsobem vyzve, aby si písemnost vyzvedl. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl. Zákonná konstrukce náhradního doručení je založena na předpokladu, že v době pokusu o doručení písemnosti adresátu se adresát skutečně v místě doručení zdržoval. Je-li tento předpoklad splněn, pak jde adresátu plně k tíži, že si zásilku nevyzvedl." Ústavní soud dále konstatoval, že závěr soudního či jiného doručovatele o tom, že se adresát v místě doručování zdržuje, může být přijat jen na základě určité míry pravděpodobnosti, přičemž zákon pro usnadnění doručování stanoví vyvratitelnou domněnku, že se adresát v místě doručení zdržuje. Opak, tedy že se v místě doručení v době doručení nezdržoval, musí adresát prokazovat sám, zpravidla v souvislosti s podáním opravného prostředku. Jakkoli stěžovatel v nyní projednávané věci netvrdí, že může prokázat neúčinnost náhradního doručení předmětného rozhodnutí, ani nijak nezpochybňuje domněnku, že se v místě doručení zásilky v době doručování zdržoval, je z textu ústavní stížnosti zřejmé, že danou právní úpravu doručování považuje za protiústavní i z důvodu případné nepřítomnosti adresáta v době doručování (viz množství stěžovatelem uvedených modelových příkladů). V této souvislosti Ústavní soud upozorňuje na ustanovení § 46 odst. 6 o. s. ř. účinného do 31. 12. 2008, podle kterého platilo, že uložení písemnosti, kterou si adresát nevyzvedl do 3 dnů, nebo, jde-li o písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, do 10 dnů od uložení, je neúčinné, jestliže fyzická osoba soudu prokáže, že se v místě doručování nezdržovala v den, kdy nebyla zastižena, a v době do 3 dnů, nebo, jde-li o písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, v době do 10 dnů od uložení v době doručování. Jak ovšem vyplývá z vyžádaného spisu, tuto námitku stěžovatel v řízení před Nejvyšším správním soudem nevznesl. Za této situace není zjevné, jakým postupem Nejvyššího správního soudu byla porušena ústavně garantovaná základní práva a svobody stěžovatele. Námitky stěžovatele proti údajně nesprávnému postupu Nejvyššího správního soudu a jeho závěru o opožděnosti jím podané kasační stížnosti se tak pohybují spíše v oblasti hypotetických úvah, které z hlediska dodržení garancí ústavnosti nejsou relevantní.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníkůjako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

V souvislosti s návrhem stěžovatele na zrušení na zrušení § 50c odst.4 zákonač.99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění dalších předpisů, pak Ústavní soud v souladu se svou judikaturou konstatuje, že byla-li ústavní stížnost podle výše uvedeného ustanovení odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vznesenéhopodle § 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost nepřípustná, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Ústavní soud proto tento návrh podle § 43 odst. 2 písmeno b)zákona o Ústavním soudu odmítl. Pokud se stěžovatel domáhá taktéž zrušení části článku I. bod 22 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, je nutno konstatovat, že se jedná o ustanovení zakotvující novou právní úpravu doručování písemností s účinností ode dne 1. 7. 2009, která nebyla v právní věci stěžovatele, kterému bylo doručováno v listopadu 2008, aplikována. Podle § 74 zákona o ústavním soudu spolu s ústavní stížností může být podán návrh na zrušení pouze takového zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněnímnastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Proto také tento návrh Ústavnísoud proto podle § 43 odst. 2 písmeno b) zákona o Ústavním soudu odmítl. Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. října 2009

František Duchoň, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.