I. ÚS 166/12
I.ÚS 166/12 ze dne 11. 9. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti H. K., R. K., D. K. a L. K., všichni zast. Mgr. Vladimírem Řezníčkem, advokátem, sídlem Žatecká 41/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.10.2011, č.j. 30 Cdo 3403/2011-329, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2K1.1:2011, č.j. 51 Co 497,498/2007-302, ve znění opravného usnesení ze dne 11.2.2011, č.j. 51 Co 497,498(2007-308, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Stěžovatelé napadli ústavní stížností v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a požadovali jejich zrušení. K věci uvedli, že Nejvyšší soud vydal usnesení, kterým odmítl jejich dovolání proti výroku I. rozsudku Městského soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") ze dne 4.5.2007, č.j. 13 C 237/2001-168, ve znění doplňujícího rozsudku ze den 25.6.2007, č.j. 13 C 237/2001-183, o tom, že se určuje, že vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti id. 4/6 na specifikovaných nemovitostech v kat. úz. Horní Měcholupy byl ke dni 15.8.2001 zemřelý J. K. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu a proti výroku I. rozsudku městského soudu stěžovatelé podávají pro tvrzené porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, jakož i práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zároveň pro porušení ústavních zásad právního státu a vázanosti soudce zákonem a mezinárodní smlouvou při rozhodování, vyjádřených v čl. 1 odst. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

K meritu věci uvedli, že spor mezi nimi a žalobcem (J. K.) spočívá v tom, zda mezi J. K. st. a K. K. byla dne 15.9.1999 platně uzavřena darovací smlouva ohledně uvedeného spoluvlastnického podílu. Stěžovatelé i žalobce jsou právními nástupci uvedených smluvních stran - stěžovatelé jsou manželka a děti obdarovaného K. K., žalobce je synem dárce J. K. st. Platnost darovací smlouvy byla žalobcem zpochybněna, byť na ní byly ověřené podpisy účastníků a byl proveden vklad do katastru nemovitostí ve prospěch K. K. Jediným důvodem neplatnosti smlouvy je případná skutečnost, že ji J. K. nepodepsal. V soudním řízení byla posuzována pravost podpisu, včetně znaleckého posouzení. Obvodní soud dospěl k závěru, že J. K. st. smlouvu nepodepsal, a proto žalobě vyhověl. Podle odvolacího soudu však soud I. stupně nesprávně hodnotil výsledky znaleckého posuzování, proto městský soud rozsudek změnil a žalobu zamítl. Žalobcově dovolání Nejvyšší soud vyhověl (pro vadu řízení, kdy odvolací soud vycházel z jiného skutkového stavu než soud I. stupně v důsledku odchylného hodnocení důkazů, aniž by rozhodné důkazy zopakoval, příp. je doplnil jinými). Poté odvolací soud, bez opakování nebo doplnění důkazů, vydal nové rozhodnutí ve věci, kterým změnil svůj původní názor a žalobci vyhověl. Podle stěžovatelů odvolací soud nově naprosto rezignoval na zjišťování skutkového a tedy i právního stavu věci a jeho dva rozsudku jsou zcela nekonzistentní, přestože vycházejí a musí vycházet ze stejných skutkových zjištění. Podle nich je zarážející až neuvěřitelné, že ten samý odvolací soud po zrušení rozsudku dovolacím soudem, bez toho, aby byl vázán závazným právním názorem dovolacího soudu, dospěl k jinému názoru a vydal opačný rozsudek proti předchozímu rozhodnutí.

V další části ústavní stížnosti stěžovatelé zopakovali, že v dovolání vymezili dvě otázky zásadního právního významu: - otázka přípustnosti změny hodnocení provedeného důkazu z hlediska jeho přesvědčivosti soudem při novém projednávání věci, případně při změně obsazení senátu, - otázka prokázání nepravosti veřejné listiny - doložky o ověření pravosti podpisu - nepřímými důkazy (vyvracení právní domněnky), a snesli k nim podrobné argumenty (str. 6 až 9 ústavní stížnosti). V návaznosti na tuto partii pak dovodili, že ze základního práva každého domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nestranného a nezávislého soudu vyplývalo i jejich právo podat dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, byť šlo o nenárokové odvolání (správně má být "dovolání"). Postup při podání dovolání dodrželi, avšak Nejvyšší soud se odmítl jím zabývat v rozporu s možnostmi, které stanoví zákon. Pokud je obsahem dovolání vymezení právní otázky, je namístě, aby dovolací soud zvážil, zda tomu tak je, či není a teprve poté o podaném dovolání rozhodl a v rozhodnutí odůvodnil, jak se s otázkou případného zásadního významu po právní stránce vypořádal. Nejvyšší soud však v rozporu s obsahem dovolání vyslovil závěr, že směřuje pouze proto konkrétnímu hodnocení důkazů v dané věci a z formálních důvodů dovolání odmítl, čímž došlo k zásahu do práva stěžovatelů na spravedlivý proces a zároveň k jednání orgánu veřejné moci v rozporu se zásadou vyslovenou v čl. 1 odst. 1 Ústavy, která je ve vztahu k orgánům moci soudní rozvinuta v čl. 95 odst. 1 Ústavy. Konečně stěžovatelé namítají, že rozhodnutím městského soudu o odvolání bylo zasaženo do jejich práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Mají za to, že k okamžiku úmrtí K. K. nabyli dříve jemu svědčící vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu, pozdějším soudním rozhodnutím o odvolání jim toto právo bylo v podstatě odňato, resp. určeno, že jim dosud nesvědčilo, pak se tak mohlo stát pouze na podle zákona a zákonným postupem - jestliže zákon při soudním řízení dodržen nebyl, nelze zásah do vlastnického práva stěžovatelů považovat za ústavně konformní. Konkretizují, že zákon nebyl dodržen při posuzování veřejné listiny (tj. § 134 obč. soudního řádu). Tento soud svým postupem, kdy po vrácení věci nijak nezopakoval již provedené důkazy ani neprovedl jakékoliv důkazy další, a přitom zcela změnil své skutkové hodnocení věci, porušil právo stěžovatelů na spravedlivý proces.

Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy a Listiny, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující: Čl. 1 odst. 1 Ústavy: Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Čl. 95 odst. 1 Ústavy: Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou. Čl. 11 odst. 1 Listiny: Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. Čl. 36 odst. 1 Listiny: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

II.

Z předložených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil tyto relevantní skutečnosti:

Obvodní soud posuzoval žalobu o určení neplatnosti darovací smlouvy o převodu spoluvlastnického podílu ke specifikovaným nemovitostem v kat. úz. Horní Měcholupy, později rozšířenou na určení, že vlastníkem tohoto podílu byl ke dni 15.8.2001 zemřelý J. K. a že spoluvlastnický podíl patří do dědického řízení. Podle žalobce zemřelý J. K. dne 15.9.199 neuzavřel a nepodepsal darovací smlouvu ohledně tohoto spoluvlastnického podílu, podpisy na smlouvě jsou podpisy jiné osoby, jejich ověření je neúčinné. Obvodní soud, po zjištění naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, zaměřil dokazování na zjištění pravosti podpisu dárce. Konstatoval konkrétní údaje o darovací smlouvě ze dne 15.9.1999, včetně námitek dárce adresovaných ČÚZK, kromě jiného obsahujících i tvrzení, že darovací smlouvu nepodepsal, provedl důkaz listinou, a to znaleckým posudkem, a druhým znaleckým posudkem (první znalec dospěl k závěru, že nejde o pravé podpisy J. K., druhý znalec k závěru, že se pravděpodobně nejedná o pravé podpisy), a formuloval závěr, že žaloba je důvodná, proto rozsudkem ze dne 4.5.2007, č.j. 13 C 237/2001-168, určil, že darovací smlouva je neplatná; doplňujícím rozsudkem ze dne 25.6.2007, č.j. 13 C 237/2001-183, pak určil, že zemřelý J. K. byl vlastníkem předmětného spoluvlastnického podílu ke dne 15.8.2001 a že tento podíl náleží do dědického řízení. Proti rozsudku obvodního soudu podali stěžovatelé odvolání, ve kterém zpochybňovali věrohodnost prvního znaleckého posudku zpracovaného na základě požadavku žalobce a připomínali, že soudem ustanovený znalec dospěl pouze k pravděpodobnému závěru. Po doplnění dokazování městský soud rozsudkem ze dne 23.5.2008, č.j. 51 Co 497,498/2007-234, změnil rozsudek obvodního soudu a žalobu zamítl; v odůvodnění zdůraznil, že ověřovací doložka má povahu veřejné listiny, že bylo na žalobci, aby prokázal opak, což se mu nezdařilo. Žalobce proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání, jehož přípustnost byla založena na otevřené diformitě; Nejvyšší soud ho shledal důvodným (pouze ho odmítl v části týkající se určení, že sporný spoluvlastnický podíl náleží do dědického řízení, a to pro nevymezení okolností, jimž by dovolatel napadal i tento výrok), proto rozsudkem ze dne 29.4.2010, č.j. 30 Cdo 73/2009-266, rozhodl o zrušení příslušené části rozsudku městského soudu. Kasaci zdůvodnil dovolací námitkou, že dovolací (správně má být "odvolací") soud při rozhodování vycházel pouze ze skutkových zjištění učiněných na základě zopakování důkazů výslechem znalce a spisem ČÚZK. Odkázal na § 213 obč. soudního řádu, jako výraz procesního projevu zásady, že skutkový stav zjištěný soudem I. stupně sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem I. stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám neopakoval. V další fázi vývoje sporu městský soud rozsudkem ze dne 21.1.2011, č.j. 51 Co 497,498/2007-302, potvrdil původní rozsudek obvodního soudu ve výroku o určení vlastnictví a změnil výrok o neplatnosti darovací smlouvy tak, že žalobu zamítl (pozn. usnesením ze dne 11.2.2011, č.j. 51 Co 497,498/2007-308, doplnil výroky o náhradě nákladů řízení). Zamítnutí žaloby o určení neplatnosti zdůvodnil absencí naléhavého právního zájmu, potvrzující výrok založil na důkazech plynoucích ze znaleckých posudků. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku městského soudu podali stěžovatelé tzv. nenárokové dovolání, v němž formulovali otázky, které jsou podle jejich přesvědčení otázkami zásadního právního významu (viz výše). Nejvyšší soud dovolání posoudil jako nepřípustné, proto ho usnesením ze dne 19.10.2011, č.j. 30 Cdo 3403/2011-329, odmítl. V odůvodnění podrobně vysvětlil, že dovolatelé svoji argumentaci výhradně upínají k okolnostem tvrzeného procesního pochybení odvolacího soudu a polemizují se skutkovými závěry obou soudů (přitom mezi citovanými argumenty stěžovatelů výslovně zařadil i jejich dvě otázky, které považují za otázky zásadního právního významu - srov. str. 2 nahoře), z toho uzavřel, že stěžovatelé žádnou právní otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu, v podaném dovolání nevymezili.
III.

Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů a dovolání stěžovatelů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.

Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovateli namítaného porušení jejich základních práv na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví a konstatuje, že k jeho porušení napadenými rozhodnutími, ani postupem obecných soudů předcházejících jejich vydání, nedošlo. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé od Ústavního soudu očekávají přehodnocení závěrů, k nimž dospěly obecné soudy, v otázce, zda darovací smlouva ze dne 15.9.1999 byla dárcem vlastnoručně podepsána (což znamená posouzení, zda byla dárcem uzavřena). Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v tomto punktu pouhou polemikou se závěry obecných soudů. Důvody, pro které obecné soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelé nesouhlasí, jsou v odůvodnění jejich rozhodnutí v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud, na tato rozhodnutí (zejména na rozsudek obvodního soudu a druhý z rozsudků městského soudu, pokud jde o zdůvodnění absence vlastnoručního podpisu, tedy zdůvodnění důkazu opaku pravosti veřejné listiny - ověřovací doložky) odkazuje.

Za porušení práva na spravedlivý proces nelze považovat okolnost, že městský soud při projednávání věci po zrušení jeho rozsudku dovolacím soudem, ten samý důkaz hodnotil jinak, aniž by ho k tomu vedly nějaké nově zjištěné skutečnosti, případně aniž by tento důkaz zopakoval. Stěžovatelé totiž musí vzít na vědomí fakt, že po zrušení prvního z rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn prvoinstanční rozsudek, nastal procesně stav, kdy odvolací soud opětovně posuzoval důvodnost odvolání proti původnímu rozhodnutí obvodního soudu. Za této situace pak nebylo třeba postupovat podle § 213 obč. soudního řádu a důkazy opakovat. To platí i v situaci, kdy došlo ke změně obsazení odvolacího senátu, neboť o odvolání rozhoduje soud, jako instituce.

Ústavní soud poukazuje na nepravdivé tvrzení stěžovatelů, že se Nejvyšší soud nevypořádal s otázkami, které považují za otázky zásadního právního významu. V tomto směru se ztotožňuje se závěrem dovolacího soudu, že formulované otázky nejsou otázkami, které by činily z rozhodnutí městského soudu takové, proti němuž by bylo - v souladu úpravou dovolání v obč. soudním řádu de lege lata - dovolání přípustné.

Relevantní není ani námitka stěžovatelů o zásahu do jejich základního práva chráněného v čl. 11 odst. 1 Listiny. Pokud obecné soudy zjistily, že darovací smlouva nebyla uzavřena, nebyla naplněna prvotní podmínka pro nabytí vlastnického práva převodem (její absenci nemohl nahradit následně provedený vklad do katastru nemovitostí), stěžovatelé se vlastníky nestali, tudíž ani rozhodnutími obecných soudů nebylo odňato jejich vlastnické právo.

Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. září 2012

Vojen Güttler, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.