I. ÚS 166/05
I.ÚS 166/05 ze dne 15. 12. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem Karviná - Fryšták, K. Sliwky 126/18, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1071/2004, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 11. 2003, sp. zn. 3 To 490/2003, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 70 T 172/2000, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností se J. B. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR a rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále též "odvolací soud") pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel současně požádal o přednostní projednání ústavní stížnosti.

Uvedeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl, jako zjevně neopodstatněné, dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu. Tímto rozsudkem odvolací soud zrušil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 4. 2001, sp. zn. 70 T 172/2000, a znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ") a trestným činem neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1 TrZ ve spojení s ustanovením § 43 TrZ. Označené trestné činy stěžovatel spáchal tím, že v období od dubna roku 1998 do listopadu roku 1998 provozoval podnikatelskou činnost jako fyzická osoba na základě živnostenského oprávnění spolu s dalšími obviněnými. Bez povolení Ministerstva práce a sociálních věcí prováděli nábor zájemců o práci v USA, od nichž vybírali finanční částky ve výši 1 200,-- Kč až 7 200,-- Kč. Přitom si byli vědomi, že touto činností podporují osoby, nacházející se na území USA seskupené ve zločinném spolčení, které ve vzájemné součinnosti s rozdělením úkolů a prostřednictvím dalších podřízených osob zajišťovaly převzetí zájemců o práci po příletu do USA, jejich ubytování, zaměstnávání i výplatu mezd. Z vyplácených mezd byly zájemcům o práci, ve prospěch organizace, strhávány částky ve výši 400 USD až 600 USD a zasílány jako provize stěžovateli a ostatním obviněným uvedeným ve výrokové části rozsudku. Na takto zaslaných částkách získal stěžovatel nejméně 478 634,-- Kč. Stěžovatel jednal ve prospěch L. D. se záměrem dosáhnout neoprávněného majetkového prospěchu formou soustavných zisků. Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou.

Stěžovatel uvedl, že skutečně od dubna roku 1998 do listopadu roku 1998 na žádost L. D. zprostředkovával bez příslušného povolení Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky práci v USA. Není však pravdou, že by vědomě na území USA podporoval zločinné spolčení. K tomuto závěru obecným soudům chybí důkazy. Z vágní formulace skutku nejsou patrny obligatorní znaky zločinného spolčení, a proto svým jednáním nemohl podporovat konkrétní zločinné spolčení. Ve věci nebyl vyslechnut L. D., v jehož prospěch měl jednat, čímž byl porušen princip rovnosti zbraní. Obecným soudům dále vytkl rozporuplnost skutkových a právních závěrů, neboť je mu kladeno za vinu období od dubna roku 1998 do listopadu roku 1998, ale současně je konstatováno získání majetkového prospěchu za dobu ode dne 5. 6. 1998 do dne 6. 4. 1999, přičemž odvolací soud uvedl, že v roce 1999 jednal již v dobré víře. Proto období roku 1999 nemělo být v rozsudku uvedeno. V závěru vyslovil svoje podivení nad skutečností, že zatímco Nejvyšší státní zastupitelství se ztotožnilo s jeho podaným dovoláním a navrhlo rozsudek odvolacího soudu zrušit, Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné, a proto musel stěžovatel zaplatit za dovolací řízení 10 000,-- Kč, zatímco při zamítnutí dovolání by tuto povinnost neměl.

K výzvě Ústavního soudu, podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odvolací soud odkázal na odůvodnění shora označených rozhodnutí s tím, že argumentace stěžovatele je stejná jako v podaném odvolání a dovolání. Navrhl ústavní stížnost odmítnout.

Nejvyšší soud ČR odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl ústavní stížnost odmítnout. V dané věci nebyly shledány vady v právním posouzení jednání stěžovatele a skutkový stav byl právně kvalifikován v souladu se zákonem. Dovolání bylo z věcného hlediska zjevně neopodstatněné. Na tento závěr nemělo vliv ani odlišné stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství. Z principu nezávislosti soudní moci je zřejmé, že vyjádření státního zástupce nelze zaměňovat s rozhodnutím soudu. Rozdílné názory na právní posouzení věci mezi soudem a státním zástupcem, jako jednou ze stran řízení, jsou zcela běžným jevem v soudní praxi a ani v řízení o dovolání nejsou výjimkou. Jsou-li Nejvyšším soudem ČR shledány podmínky pro odmítnutí dovolání, nelze vyloučit možné odmítnutí dovolání pro zjevnou neopodstatněnost s poukazem na stanovisko státního zástupce. Nezávislost soudu při rozhodovací činnosti nemůže být omezena ani zohledněním důsledků rozhodnutí z hlediska případné úhrady nákladů řízení ve výši určené prováděcím předpisem, jak naznačil stěžovatel.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát zdůraznil, že není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry. Jeho úkolem je zjistit, zda aplikace a interpretace práva nemá za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na soudní ochranu, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny, není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu. V projednávané věci Ústavní soud důvod ke svému zásahu neshledal.

Tvrzení stěžovatele, že zjištěný skutkový stav neobsahuje kvalifikační znaky zločinného spolčení, není důvodné. Skutek popsaný v rozsudku odvolacího soudu odpovídá skutkové podstatě trestného činu neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1 TrZ, účasti na zločinném spolčení podle § 163a TrZ a zločinnému spolčení podle § 43 TrZ. Trestného činu neoprávněného podnikání se stěžovatel dopustil tím, že ve větším rozsahu, za úplatu a bez povolení Ministerstva práce a sociálních věcí ČR, prováděl nábor zájemců o zaměstnání v cizině. Tento trestný čin spáchal ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 TrZ, neboť takto získaným zájemcům umožnil vycestování do ciziny s vědomím, že výkon vlastního nelegálního zaměstnávání jim tam zajistí další konkrétní osoby organizované na podkladě vzájemných vztahů, rozdělených úkolů a ve vzájemné součinnosti, které zprostředkovávaly zaměstnání za úplatu a bez povolení. A pomoc, kterou v zájmu zločinného spolčení poskytl L. D., jako jednotlivému členu zločinného spolčení, je nutno hodnotit jako podporu zločinného spolčení ve smyslu § 163a TrZ.

Naplnění znaků zločinného spolčení v podobě společenství více osob, vnitřní organizační struktury, hierarchického uspořádání funkcí, s tím související dělba činnosti, organizovanost, dlouhodobost, dosahování zisků a vědomost stěžovatele o podpoře zločinného spolčení, řádně a velmi podrobně odůvodnil odvolací soud a argumentaci doplnil Nejvyšší soud ČR. V tomto směru nepovažuje Ústavní soud za nutné podrobnou argumentaci obecných soudů, svědčící pro závěr o naplnění znaků zločinného spolčení, znovu opakovat, zejména když stěžovatel své argumenty, uváděné již v odvolání a dovolání, nijak nerozšířil, a lze odkázat na označená rozhodnutí obecných soudů (str. 5 - 6 usnesení Nejvyššího soudu ČR a str. 24 - 27 rozsudku odvolacího soudu).

Ani další námitka, týkající se nevyslechnutí L. D., není opodstatněná. Jak již bylo shora uvedeno, úkolem Ústavního soudu je pouze zkoumat, zda napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci nebyly porušeny základní práva nebo svobody. Nepřísluší mu zasahovat do rozhodovací pravomoci obecných soudů a hodnotit hodnocení důkazů provedené obecnými soudy. Hodnocení důkazů je věcí obecných soudů. Je zcela na jejich úvaze, zda vyhoví důkazním návrhům stran, jakou "váhu" tomu kterému důkazu přisoudí, resp. jak budou rozpor mezi jednotlivými důkazy hodnotit. Navíc, obecné soudy nemají povinnost provést veškeré stranami navržené důkazy, jestliže zamítnutí návrhů na doplnění dokazování odůvodní a z provedených důkazů, jako tomu bylo v dané věci, je možné učinit věrohodný závěr o vině stěžovatele.

Ústavně právní roviny nedosahuje ani tvrzení stěžovatele o údajném rozporu ve skutkové větě, v níž je mu kladeno za vinu období od dubna roku 1998 do listopadu roku 1998, ale současně je konstatováno získání majetkového prospěchu za dobu ode dne 5. 6. 1998 do dne 6. 4. 1999.

Ze skutkové věty a odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (str. 23 druhý odstavec shora) je patrno, že stěžovatel byl odsouzen za protiprávní jednání, kterého se dopouštěl v období od dubna roku 1998 do listopadu roku 1998, kdy odjel na pobyt do USA a zůstal tam do poloviny roku 1999. Avšak dokazováním bylo prokázáno, že zisky z tohoto protiprávního jednání stěžovateli plynuly až do dubna roku 1999 (str. 18 rozsudku odvolacího soudu, s odkazem na č. l. 2347/VIII. spisu). Proto je ve skutkové větě protiprávní jednání vymezeno obdobím od dubna roku 1998 do listopadu roku 1998 a majetkový prospěch získaný z tohoto jednání obdobím od 5. 6. 1998 do 6. 4. 1999.

Naprosto nepřípadným je "podivení" stěžovatele nad skutečností, že Nejvyšší soud ČR jeho dovolání odmítl, a nikoli zamítl. Je věcí nezávislého soudu, v tomto případě Nejvyššího soudu ČR, aby v souladu se zákonem posoudil, zda projednávaný opravný prostředek - dovolání splňuje předpoklady pro odmítnutí, zamítnutí nebo vyhovění a své rozhodnutí o opravném prostředku, jako tomu bylo v případě stěžovatelem podaného dovolání, ústavně konformním způsobem odůvodnil.

Po posouzení naléhavosti věci v návaznosti na ostatní případy, které právě Ústavní soud řeší, a po zvážení všech okolností neshledal Ústavní soud důvod pro přednostní projednání ústavní stížnosti ve smyslu § 39 zákona o Ústavním soudu, o který stěžovatel žádal, neboť argument stěžovatele, že nástupem do výkonu trestu mu vzniká neodčinitelná újma, je obdobný, jaký připadá v úvahu i v jiných trestních věcech a Ústavní soud od samého počátku řízení o ústavní stížnosti postupoval tak, aby věc stěžovatele byla projednána co nejrychleji. Proto v tomto směru nepřijal příslušné usnesení.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. prosince 2005

Ivana Janů předsedkyně I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.