I. ÚS 1658/12
I.ÚS 1658/12 ze dne 23. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti K. B. a V. B., zast. doc. JUDr. Milanem Pekárkem, CSc., advokátem, sídlem Stamicova 18, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, ze dne 9.2.2012, č.j. 13 Co 199/2011-295, a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2.6.2010, č.j. 15 C 26/2006-242, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Stěžovatelé podanou ústavní stížností napadli v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu Brně (dále jen "krajský soud") a rozsudek Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") a domáhali se jejich zrušení. K věci uvedli, že městský soud jim uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobci (tj. družstvu DRUŽBA) částku 7 790,- Kč s příslušenstvím, přičemž městský soud tak rozhodl v pořadí druhým rozsudkem, když první byl zrušen. Ve zrušovacím usnesení krajský soud zavázal soud I. stupně svým právním názorem, podle kterého je nesporné, že žalobce je jako správce domu s bytem ve vlastnictví stěžovatelů oprávněn podat žalobu na nedoplatek za služby poskytnuté s užíváním bytu a náklady spojené se správou domu včetně odměny za tuto správu. Takto odmítl právní názor stěžovatelů, že v předmětném domě existuje společenství vlastníků s právní subjektivitou a jen toto je oprávněno takovou žalobu podat; družstvo by takovou žalobu mohlo podat jen v zastoupení tohoto společenství. Prvostupňový rozsudek napadli stěžovatelé odvoláním, které krajský soud nejprve zamítl (pozn. podle zjištění Ústavního soudu, viz níže, bylo odvolání odmítnuto) pro údajnou nepřípustnost, po zrušení tohoto rozhodnutí na základě žaloby stěžovatelů pro zmatečnost, vynesl krajský soud rozsudek, kterým v podstatě potvrdil rozsudek městského soudu, pouze jeho znění přeformuloval a opravil. Podle stěžovatelů oba soudy rozhodovaly v přímém rozporu s platnou právní úpravou, a tedy porušily základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces a soudní ochranu.

Stěžovatelé podrobně argumentují na odůvodnění svého vlastního právního názoru a namítají, že právní názor soudů je založen na nesprávné aplikaci, resp. výkladu, ustanovení § 9 odst. 3 a 4 zákona č. 72/1994 Sb. (dále též "zákon o vlastnictví bytů"), že družstvo nemohlo dluh stěžovatelů u soudu uplatňovat žalobu podanou svým jménem, proto namítali a namítají nedostatek aktivní legitimaci žalobce. Konkrétně informují, že první dva byty byly převedeny do vlastnictví členů - nájemců k 6.2.2003, tj. v době, kdy zák. č. 72/1994 Sb., byl účinný ve znění pozdějších předpisů, zejména zákona č. 103/2000 Sb., který poskytl společenství vlastníků jednotek právní subjektivitu. Podle jejich přesvědčení vzniklo k uvedenému datu v budově společenství vlastníků podle § 9 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů, nevznikl tak prostor pro aplikaci § 9 odst. 4 zákona o vlastnictví bytů, jak tvrdí žalobce i oba soudy. Stěžovatelé analyzují konstrukci vzniku společenství podle § 9 odst. 4 zákona o vlastnictví bytů a tvrdí, že z nich nebyla splněna druhá ze tří podmínek, a to, že družstvo neplnilo povinnosti správce podle § 9 zákona o vlastnictví bytů ve znění před účinností zák. č. 103/2000 Sb. Zatímco stěžovatelé namítají, že k naplnění této podmínky by musel být převeden první byt před účinností zák. č. 103/2000 Sb., družstvo i soudy tvrdí, že ke splnění této podmínky došlo již zápisem prohlášení vlastníka do katastru nemovitostí. K tomu stěžovatelé podrobně argumentují povahou správy domu, připomínají, že bylo povinností družstva svolat shromáždění ke schválení jeho stanov a projednat výši příspěvků na náklady spojené se správou společných částí domu, pokud tak neučinilo, porušilo tím svou zákonnou povinnost, přičemž by nikdo neměl těžit z toho, že své zákonné povinnosti porušil.

Relevantní znění příslušného ustanovení Listiny upravujícího právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatelé namítají, aniž by konkretizovali toto ustanovení, je následující: Čl. 36 odst. 1: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

II.

Podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka.

Krajský soud připomenul, že stěžovatelé brojí proti právnímu posouzení věci shodnými námitkami, jaké uplatnili v odvolacím řízení, a že se těmito námitkami v řízení zabýval a vypořádal se s nimi ve vydaném rozsudku; pro stručnost na jeho odůvodnění odkázal. Nedomnívá se, že by jiný právní názor naplňoval porušení práva stěžovatelů na soudní ochranu a spravedlivý proces, proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

Městský soud jen odkázal na obsah spisu, návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti nezformuloval.

DRUŽBA, stavební bytové družstvo, se postavení vedlejšího účastníka vzdalo. V podání ze dne 7.6.2012, jímž oznámilo Ústavnímu soudu vzdání se tohoto postavení, se vyjadřuje též k obsahu ústavní stížnosti; k tomuto vyjádření Ústavní soud, vzhledem ke vzdání se postavení vedlejšího účastníka, nepřihlédl.

Vyjádření obou soudů nebylo nutno zasílat stěžovatelům na vědomí, neboť neobsahují žádné nové skutečnosti, ani argumenty.
III.

Z předložených podkladů a ze spisu městského soudu sp.zn. 15 C 26/2006 Ústavní soud zjistil následující rozhodné skutečnosti:

Žalobce podal u městského soudu návrh na vydání platebního rozkazu, jímž by byla stěžovatelům uložena povinnost zaplatit mu dlužnou částku na zálohách za plnění poskytovaná s užíváním bytu v jejich vlastnictví, na nákladech spojených se správou domu a za výkon správy domu za období 01-09/2005 ve výši 5 412,- Kč s příslušenstvím. K návrhu přiložil žalobce i smlouvu o převodu bytu do vlastnictví stěžovatelů ze dne 4.12.2002 obsahující formulaci (čl. V.), že správu, provoz a opravy společných částí domu zajišťuje správce, kterým je v souladu se zákonem o vlastnictví bytu a prohlášením vlastníka žalobce. Městský soud požadovaný platební rozkaz vydal, stěžovatelé proti němu podali odpor s námitkami, že výše plateb nebyla řádně dohodnuta a že žalobce je v prodlení, protože neposkytuje potřebnou součinnost, posléze uplatnili další námitky, včetně zpochybnění výkonu správy žalobcem, a předložili doklady o přetrvávajících rozporech v této otázce. Po provedeném dokazování vydal městský soud dne 28.2.2007, rozsudek č.j. 15 C 26/2006-133, kterým žalobě vyhověl, aktivní legitimaci žalobce odvozoval z dikce § 9 odst. 4 zákona o vlastnictví bytů. Rozsudek napadli stěžovatelé odvoláním, především pro nesprávnou aplikaci § 9 odst. 3 a 4 zákona o vlastnictví bytů, akcentují stanovisko, že v jejich domě vzniklo ze zákona společenství vlastníků jednotek podle § 9 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů, žalobci tak chybí aktivní věcná legitimace k podání žaloby. Usnesením krajského soudu ze dne 29.7.2008, č.j. 13 Co 259/2007-151, byl prvostupňový rozsudek zrušen pro nepřezkoumatelnost. Po doplnění dokazování soud I. stupně vydal dne 2.6.2010 rozsudek č.j. 26/2006-242, kterým uložil stěžovatelům povinnost zaplatit žalobci částku 7 790,- Kč s příslušenstvím, když shledal žalobcův nárok opodstatněným. Odvolání stěžovatelů proti tomuto rozsudku bylo nejprve odmítnuto (s ohledem na výši požadované částky), po zrušení odmítacího usnesení na základě žaloby stěžovatelů pro zmatečnost, poté nebylo shledáno důvodným, tudíž krajský soud rozsudkem ze dne 9.2.2012, č.j. 13 Co 199/2011-295, rozsudek soudu I. stupně potvrdil ve znění měnícím toliko počátek doby prodlení a upřesňujícím výpočet úroku z prodlení. V odůvodnění vyslovil názor, že žalobcovo postavení správce dosud nezaniklo, a že zánik by nenastal ani v případě, že by v domě vzniklo společenství vlastníků jednotek, protože dosud nebyly zvoleny jeho orgány.

IV.

Po seznámení s předloženými podklady a se spisem městského soudu dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Proto platí, že postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je zásadně záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.

Ústavní soud se z těchto důvodů ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovateli namítaného porušení jejich základního práva na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces, ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a konstatuje, že k žádnému takovému porušení napadenými rozhodnutími obecných soudů, ani v řízení předcházejících jejich vydání, nedošlo. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení práva na soudní ochranu teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové právo stěžovatelů, zejména právo bránit se adekvátními právními prostředky proti žalobě směřující vůči nim. Je přitom evidentní, že svoje platební povinnosti přímo vyplývající ze spoluvlastnického vztahu k budově v režimu zákona o vlastnictví bytů nesplnili v celém rozsahu, sporným zůstalo pouze vymezení oprávněného subjektu. Ústavnímu soudu jsou známé problémy související s interpretací a aplikací pravidel pro vznik společenství vlastníků jednotek podle § 9 odst. 3 a odst. 4 zákona o vlastnictví bytů, které mají - dle jeho názoru - základ v nekoncepčním legislativním procesu při přípravě novely zákona o vlastnictví bytů (posléze publikované pod č. 103/2000 Sb.), viz např. konstrukci § 9 odst. 4 odkazující na "tento zákon" a nerespektující tak zařazení této dikce do klasické normativní části novelizovaného právního předpisu (srov. příslušné literární prameny, zejména komentářového typu). Za této situace proto bylo povinností obecných soudů, aby se vyrovnaly s interpretačními obtížemi uvedeného ustanovení, stejně jako na ně navazujícími aplikačními problémy (např. v pojetí správy domu před definitivním vznikem spoluvlastnického vztahu ve smyslu § 1 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů). Ústavní soud dospěl ke zjištění, že obecné soudy se s tímto požadavkem vyrovnaly ústavně konformním způsobem, zejména při odůvodnění pozice žalobce, jako správce domu, přičemž svoje závěry řádně odůvodnily, včetně využití judikatury Nejvyššího soudu. Je na stěžovatelích, jako spoluvlastnících domu s jednotkou v jejich vlastnictví, aby respektovali specifika tohoto spoluvlastnického vztahu, včetně jeho správy, a to zejména správy původním vlastníkem - bytovým družstvem.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. července 2012

Vojen Güttler předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.