I. ÚS 1649/17
I.ÚS 1649/17 ze dne 10. 8. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti M. B., zastoupeného JUDr. Slavomírem Korečkem, advokátem se sídlem Horní 2002, 580 02 Havlíčkův Brod, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 20 Co 1/2017-122 ze dne 7. 3. 2016 a rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě č. j. 0 P 172/2014-86 ze dne 19. 10. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 10 a čl. 32 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozhodl o návrhu stěžovatele na úpravu styku s nezletilou dcerou, jehož rozsah podrobně vymezil ve výroku pod bodem I. svého rozsudku. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že rozsah styku zúžil.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že úvaha odvolacího soudu o tom, že odpolední styk by měl byt omezen pouze na jedno odpoledne, není srozumitelná, zejména pokud ji soud blíže nevysvětluje. Stěžovatel dále uvedl, že nebyl informován o tom, že matka navštívila s nezletilou opatrovníka a že navrhovala vyžádání zprávy od třídní učitelky. Rovněž mu nebylo známo, že matka opakovaně navštívila psycholožku, jak je uvedeno ve zprávě příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí (dále jen "OSPOD"), a neinformovala jej o doporučeních tohoto odborníka. Zprávy třídní učitelky soud nepodrobil prakticky žádnému, natož kritickému hodnocení. Odvolacímu soudu vytkl celkovou absenci řádného odůvodnění. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah naříkaných soudních aktů i příslušný spisový materiál a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud přisvědčuje stěžovateli, že odůvodnění odvolacího soudu je velmi stručné. Přesto z něj lze ve spojení s obsahem soudního spisu zjistit, které úvahy vedly krajský soud k částečnému zúžení styku stěžovatele s nezletilou. V rámci odvolacího řízení bylo provedeno několik důkazů k objasnění vůle nezletilé i postojů obou rodičů. Nešlo přitom o pouhou zprávu třídní učitelky nezletilé a její sporné doplnění, ale zejména o samotné šetření OSPOD, v němž jsou bližší informace o stávajícím styku a jeho realizaci zachyceny (č. l. 113). Přehlédnout však nelze především to, že samotné odvolání stěžovatele je též nadmíru stručné, resp. krom prostého nesouhlasu s úpravou styku provedenou nalézacím soudem se v něm žádné zásadní argumenty, nad kterými by se odvolací soud mohl a měl hlouběji zamyslet, nevyskytují. Oproti tomu vyjádření protistrany včetně příloh k němu již obsahuje zcela konkrétní důvody, pro které by nemělo být návrhu stěžovatele na široce koncipovaný styk s nezletilou vyhověno. Vůči němu se však stěžovatel, ani prostřednictvím svého advokáta, nijak nevymezil. Z protokolu o jednání před odvolacím soudem ostatně plyne, že právní zástupce toliko odkázal na podané odvolání s tím, že nemá, co by k němu dodal (č. l. 119). Lze konstatovat, že míra odůvodnění odvolacího soudu v jistém smyslu odráží míru aktivity, resp. pasivity, kterou stěžovatel jako procesní strana vyvinul v odvolacím řízení, ba je jí přímo úměrná. Za této situace Ústavní soud nedospěl k závěru, že by odvolací soud zasáhl do některého z odkazovaných základních práv stěžovatele, tím méně potom soud nalézací. Tvrdí-li stěžovatel, že nebyl informován o důkazních návrzích matky, postačí připomenout, že osobně nahlížel do spisu v době, kdy jejich provedení již bylo navrženo (č. l. 110), a mohl tak na ně i v předstihu reagovat, což neučinil. Z citovaného protokolu z jednání před odvolacím soudem nadto plyne, že tyto konkrétní výhrady ani tehdy neuplatnil, a tak jsou navíc nyní v řízení o ústavní stížnosti nepřípustnými.

Z uvedených důvodů tedy Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 10. srpna 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.