I. ÚS 1649/09
I.ÚS 1649/09 ze dne 23. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky J. Ch., zastoupené JUDr. Klárou Veselou Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Španělská 6, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2009, čj. 26 Co 109/2009-37, spojené s návrhem na zrušení § 8 zákona č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění zákona České národní rady č. 35/1993 Sb., za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
I. Ústavní stížnost a návrh na zrušení § 8 zákona č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění zákona České národní rady č. 35/1993 Sb., se odmítají.

II. Náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem se stěžovatelce nepřiznává.
Odůvodnění:

Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti shora označenému usnesení, jímž krajský soud změnil usnesení soudu I. stupně tak, že zamítl návrh na nařízení předběžného opatření, na základě nějž měl žalovaný "zdržet se dispozice se smlouvami o stavebním spoření", jež byly v návrhu blíže identifikovány. Krajský soud svým rozhodnutím dle tvrzení stěžovatelky porušil čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Podstata ústavní stížnosti tkví v nesouhlasu s § 8 odst. 1 zákona o stavebním spoření, podle nějž "v případě úmrtí účastníka přecházejí práva a povinnosti vyplývající ze stavebního spoření na pozůstalého manžela", resp. s jeho interpretací a aplikací krajským soudem. Stěžovatelka tvrdí, že je na základě závěti výlučnou dědičkou zůstavitelky, která finanční prostředky na stavební spoření vynakládala ze svého výlučného majetku, a nikoliv ze společného jmění manželů. Pozůstalý manžel proto dle stěžovatelky nemá k těmto prostředkům "žádný právní ani faktický nárok". Dle přesvědčení stěžovatelky by se mělo v tomto konkrétním případě "postupovat, jako by tu manžel nebyl, tj. dle § 8 odst. 2 a 3 zákona o stavebním spoření". Pokud taková interpretace není možná, mělo by být citované ustanovení zrušeno jako protiústavní, neboť porušuje její právo dědit (čl. 11 odst. 1 Listiny). Stěžovatelčina matka zanechala závěť, v níž odkázala veškerý majetek stěžovatelce, a naopak svému manželovi neodkázala žádný majetek. Stěžovatelka proto důvodně očekává, že tento majetek také zdědí. Zákon o stavebním spoření však toto pravidlo zcela ignoruje a majetek, který by dle mínění stěžovatelky měl být součástí dědictví, sleduje zcela jiný režim. Stěžovatelka má rovněž za to, že je bezdůvodně znevýhodňována oproti jiným dědicům, kterým není omezováno jejich právo dědit majetek, jenž byl ve vlastnictví zůstavitele a je tedy předmětem dědictví.

Krajský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Stěžovatelka se v replice omezila na vyslovení souhlasu s rozhodnutím bez jednání s tím, že dává Ústavnímu soudu ke zvážení, zda by nebylo ústní jednání vhodné; dále navrhla, aby jí Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.

Ústavní soud ze spisu zjistil, že se stěžovatelka domáhala vydání předběžného opatření, podle nějž měl být žalovaný povinen zdržet se dispozice s blíže identifikovanými smlouvami o stavebním spoření; zejména mělo být žalovanému zakázáno tyto smlouvy ukončit a vybrat z nich finanční hotovost, a to až do provomocného skončení dědického řízení po M. V.

Okresní soud v Nymburce usnesením ze dne 27. 1. 2009, čj. Nc 712/2009-20, nařídil předběžné opatření o obsahu zcela odpovídajícím návrhu stěžovatelky.

Krajský soud v Praze usnesením ze dne 31. 3. 2009, čj. 26 Co 109/2009-37, usnesení soudu I. stupně změnil tak, že návrh na nařízení předběžného opatření zamítl, a rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění z § 8 zákona o stavebním spoření dovodil, že za situace, kdy účastník stavebního spoření zemře a zanechá pozůstalého manžela, přechází práva a povinnosti ze stavebního spoření na něj. Tím je vyloučeno vypořádání těchto práv a povinností jak v rámci vypořádání společného jmění manželů, tak i v dědickém řízení. Pozůstalý manžel proto má v rámci výkonu svých práv možnost smlouvu zrušit a disponovat s prostředky ze zrušeného vkladu, aniž se tím na úkor stěžovatelky bezdůvodně obohatí nebo jí způsobí škodu. Není významné, že vklad byl učiněn z výlučných prostředků zůstavitelky a že zůstavitelka učinila v závěti dědicem veškerého svého majetku stěžovatelku. Žalobkyně tak již v rovině skutkových tvrzení neosvědčila takový nárok, z nějž by vyplývalo její právo na omezení žalovaného v dispozici s majetkovými právy ze smluv o stavebním spoření cestou předběžného opatření. Z tohoto důvodu odvolací soud změnil rozhodnutí soudu I. stupně tak, že návrh zamítl.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. V souzené věci však Ústavní soud takový zásah neshledal.

Zákon o stavebním spoření v § 8 odst. 1 stanoví: "V případě úmrtí účastníka přecházejí práva a povinnosti vyplývající ze stavebního spoření na pozůstalého manžela. K tomu soud přihlédne v řízení o dědictví." Znění tohoto ustanovení je zcela jednoznačné a nepřipouští výklad navrhovaný stěžovatelkou, dle nějž by se za daného skutkového stavu nemělo k manželovi přihlížet, tedy nastolit jakousi fikci neexistence manžela zemřelé účastnice stavebního spoření. Uzavřel-li účastník stavebního spoření manželství, jež trvalo i v době jeho smrti, přecházejí práva a povinnosti ze stavebního spoření na pozůstalého manžela. Vzhledem k tomu, že nejde o dědickou sukcesi, je zcela nerozhodné, zda pozůstalý manžel dědil, či nikoliv. Stejně tak není významné, z jakých zdrojů účastník stavebního spoření ukládal u stavební spořitelny své vklady; pozůstalý manžel se stane právním nástupcem zemřelého účastníka stavebního spoření jak v případě, kdy vklady pocházely ze společného jmění, tak i v situaci, za níž byl zdrojem vkladů výlučný majetek zemřelého manžela, který byl účastníkem stavebního spoření. Pro úplnost lze dodat, že k přechodu práv a povinností ze stavebního spoření na pozůstalého manžela soud v řízení o dědictví přihlédne, tj. při vypořádání dědictví bere zřetel na to, že pozůstalý manžel již získal majetek po zemřelém manželovi cestou právního nástupnictví podle zákona o stavebním spoření. Ústavní soud je proto přesvědčen, že na interpretaci a aplikaci § 8 odst. 1 zákona o stavebním spoření, kterou předestřel krajský soud, nelze shledat cokoli protiústavního.

Ústavní soud nemá za protiústavní ani samotný § 8 odst. 1 zákona o stavebním spoření (a už vůbec ne odstavec druhý a třetí tohoto ustanovení; ostatně stěžovatelka sice navrhovala zrušení § 8 jako celku, ale její argumentace se vztahuje výlučně k odstavci prvému). Čl. 11 odst. 1 Listiny, jehož se mj. dovolává stěžovatelka, ve své druhé větě stanoví, že "dědění se zaručuje". Ústavní soud již v usnesení sp. zn. IV. ÚS 227/96 vyložil, "že záměrem ústavodárce bylo zcela nepochybným způsobem vtělit institutu dědění ono neporušitelné a přirozené právo, které mu bylo v předcházejícím období nesvobody upíráno. Smyslem ústavněprávní garance je tedy vyloučit jakékoli pochybnosti o tomto institutu jako takovém. Na druhé straně však právo zaručující dědění nelze automaticky slučovat s právem vlastnit majetek tvořící předmět dědictví. Tvrzení stěžovatele, že právem na dědění je zaručována jistota zachování rodinného majetku, nemá s ohledem na výše uvedené žádné ústavněprávní opodstatnění". Z ústavněprávní ochrany dědění tedy nelze dovozovat, že by stěžovatelka měla automaticky právo na nabytí veškerého majetku zůstavitelky. Stěžovatelce nemohlo vzniknout ani jakékoliv legitimní očekávání, že se stane právní nástupkyní zůstavitelky, pokud jde o práva a povinnosti vyplývající ze stavebního spoření, neboť tomu brání zcela jednoznačné znění § 8 odst. 1 citovaného zákona.

Je nutno rovněž zdůraznit, že věta druhá čl. 11 odst. 1 Listiny v žádném případě neznamená, že by veškerý majetek po zůstaviteli musel být projednáván pouze v režimu dědického řízení. Citované ustavovení chrání pouze institut dědění jako takový, a nevylučuje proto případy zvláštního právního nástupnictví. Takových případů speciální sukcese pro případ smrti je ostatně v právním řádu docela mnoho a všem je jim společné, že jsou upraveny samostatně a nezávisle na předpokladech dědického nástupnictví. Vedle zvláštního právního nástupnictví podle § 8 odst. 1 zákona o stavebním spoření se jedná kupř. o přechod nájmu bytu (§ 706 o. z.), o přechod práv z pojištění osob (§ 51 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě), o přechod nároku na výplatu dávky nemocenského pojištění (§ 51 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění), jakož i o celou řadu dalších případů. K nim srov. kupř. Muzikář, L. in kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. svazek. Praha: Linde Praha, a. s., s. 1131-1133.

V případě zvláštního právního nástupnictví dle § 8 odst. 1 zákona o stavebním spoření vychází zákonodárce zjevně z úvahy, že stavební spoření by mělo sloužit především pro financování bytových potřeb, přičemž u manželů lze za trvání manželství usuzovat, že stavební spoření bude pravidelně sloužit pro obstarání bydlení pro oba manžele společně. To ostatně odpovídá i § 18 zákona o rodině, jenž stanoví manželům povinnost žít spolu. Nelze tedy říci, že by § 8 odst. 1 zákona o stavebním spoření nesledoval legitimní cíl, nebo že by nemohl obstát v některém dalším kroku testu proporcionality. Ostatně § 8 odst. 1 je v zákoně o stavebním spoření obsažen od samého počátku v nezměněné podobě, a proto s ním, resp. s jeho důsledky, zemřelá účastnice stavebního spoření mohla počítat již v době uzavření smlouvy o stavebním spoření. Lze proto uzavřít, že to, zda mají práva a povinnosti ze stavebního spoření přecházet v rámci dědické skucese nebo zda se budou řídit úpravou zvláštní, je věcí právně politické úvahy, a nikoliv otázkou, kterou by bylo možno posuzovat z pohledu základních práv a svobod.

Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Tento osud sídílí - pro svou akcesorickou povahu - i návrh na zrušení § 8 zákona o stavebním spoření.

Rozhodování o nákladech řízení před Ústavním soudem upravuje § 62 zákona o Ústavním soudu. V ustanovení § 62 odst. 3 tohoto zákona je zakotvena zásada, že náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle § 62 odst. 4 téhož zákona může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím spíše výjimečným, přicházejícím v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to zejména okolnosti případu a výsledek řízení. Stěžovatelčina ústavní stížnost byla odmítnuta; již jen z tohoto důvodu nepřipadá aplikace § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu v úvahu. Proto Ústavní soud ve výroku II. stěžovatelce nepřiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 23. března 2010

Vojen Gűttler, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.