I. ÚS 1647/09
I.ÚS 1647/09 ze dne 27. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelů R. B., E. B. a B. K., všech zastoupených Alexandrem Petričkem, advokátem v Liberci, Chrastavská 188/27, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 3504/2006-116 ze dne 26. března 2009 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci č. j. 35 Co 278/2005-92 ze dne 23. listopadu 2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelé proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 3504/2006-116 ze dne 26. března 2009, jímž bylo odmítnuto jejich dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci č. j. 35 Co 278/2005-92 ze dne 23. listopadu 2005, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Liberci č. j. 13 C 85/2003-63 ze dne 16. prosince 2004. Rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta jejich žaloba o určení, že jsou vlastníky pozemkové parcely č. 669 zahrada o výměře 813 m2 v obci a katastrálním území Hodkovice nad Mohelkou, zapsané nyní na LV č. 10002 u Katastrálního úřadu Libereckého kraje, Katastrální pracoviště Liberec (dále jen "předmětný pozemek"). Napadenými rozhodnutími bylo podle jejich názoru porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Porušení práva na spravedlivý proces spatřují stěžovatelé zejména v následujících skutečnostech: Stěžovatelé zjistili v roce 2003, že předmětný pozemek, který užívali od roku 1949 a byli přesvědčeni, že je v jejich vlastnictví, resp. ve vlastnictví jejich právních předchůdců, byl zapsán jako pozemek ve vlastnictví státu. Soud prvního stupně vycházel z toho, že předmětný pozemek byl uveden v tzv. definitivní přídělové listině ze dne 23. 6. 1972, podle níž se převod práva k tomuto pozemku uskutečnil na československý stát - ONV Liberec, a proto nemůže být ve vlastnictví stěžovatelů.

Stěžovatelé tvrdí, že prokazovali od samého počátku, že předmětný pozemek užívali v dobré víře jako jeho vlastníci. Dobrá víra je jedním z atributů vydržení, ale soud k této skutečnosti nepřihlédl, byť předmětný pozemek zcela evidentně tvoří funkční celek s dalšími jejich pozemky, v terénu není oddělen a je naopak opatřen jednotným oplocením. Odvolací soud pak učinil závěr - k němuž neměl žádné podklady a nebylo prováděno dokazování - že předmětný pozemek nemůže být v jejich vlastnictví rovněž proto, že některé pozemky byly prý sloučeny do jiných parcel. Odvolací soud vycházel z toho, že již v dědickém řízení byly projednávány parcely 8/1, 8/2 a 9 a dále parcela 1434 a bez důkazů uváděl, že v okolí se nenacházela pozemková parcela č. 285 a předmětný sporný pozemek č. 699. Dochází k závěru, že v rámci dědického řízení bylo projednáno pouze vlastnictví pozemkových parcel č. 244, č. 285 a č. 1434. Soudu prvního stupně i soudu odvolacímu stěžovatelé dále vytýkají, že nesprávně vyložily institut vydržení. Odvolací soud dovodil, že se nejedná o řádnou držbu, jestliže se držitel jen domnívá, že "titul má". Stěžovatelé se však nedomnívali, že titul mají, ale naopak tímto titulem disponovali, neboť předmětný pozemek byl součástí návrhu přídělu. Závěry obecných soudů jsou podle jejich názoru formální a sofistikovaně nespravedlivé, nevystihly smysl a princip institutu poctivé držby tak, jak byl koncipován ještě podle o. z. o. Obecné soudy se podle jejich názoru nezabývaly všemi okolnostmi, které v průběhu řízení vyšly najevo, a proto jejich hodnocení skutkových zjištění není možno považovat za ucelené a kompletní. Stejně tak nemůže být správný a spravedlivý ani právní závěr, k němuž dospěly.

Stěžovatelé proto navrhli, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.

II.

Nejvyšší soud a Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ve svých vyjádřeních k ústavní stížnosti plně odkázaly na skutkové i právní závěry napadených rozhodnutí. Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedená vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadeným rozhodnutím - nepřinášely.

III.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 13 C 175/2006 vedený u Okresního soudu v Liberci. Ze spisu zjistil, že se stěžovatelé jako žalobci domáhali určení, že předmětný pozemek je v jejich podílovém spoluvlastnictví. Okresní soud v Liberci rozsudkem č. j. 13 C 85/2003-63 ze dne 16. prosince 2004 žalobu zamítl. Uvedl, že stěžovatelé neprokázali, že by k nabytí předmětného pozemku došlo tak, jak to předpokládal o. z. o. z roku 1811 platný do 31. 12. 1950, tedy smlouvou nebo ze zákona či rozhodnutím soudu nebo správního orgánu. V rozhodnutí o přídělu ze dne 14. 10. 1949 tato nemovitost uvedena není; nabývacím titulem a vkladuschopnou listinou není návrh na příděl ze dne 15. 5. 1949. Stěžovatelé tedy neprokázali existenci právního titulu, a proto chybí základní předpoklad k tomu, aby faktické užívání pozemku mohlo být uznáno za držbu k vydržení vlastnického práva způsobilou, tedy za držbu oprávněnou.

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem č. j. 35 Co 278/2005-92 ze dne 23. listopadu 2005 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ze spisu je patrno, že odvolací soud doplnil dokazování spisy bývalého Státního notářství v Liberci, z něhož zjišťoval skutečnosti rozhodné pro postavení stěžovatelů jako právních nástupců zemřelého R. B. a později zemřelé A. B. Z tvrzení stěžovatelů, že jsou právními nástupci manželů R. a A. B., dovodil odvolací soud i to, že stěžovatelé současně tvrdí, že již tito manželé předmětný pozemek vydržením do svého vlastnictví buď nabyli, nebo to, že příslušná vydržecí lhůta počala běžet těmto právním předchůdcům a že v okamžiku počátku běhu této vydržecí lhůty byly splněny podmínky zákonem stanovené jako předpoklady řádného vydržení. S odkazem na dokazování provedené před soudem prvního stupně odvolací soud konstatoval zápisy vlastnictví v pozemkových knihách, týkající se předmětného pozemku. Posledním zápisem v oddílu B vložky č. 838 je zápis svědčící W. G., F. G. a M. B. ze dne 24. 2. 1943. Již okresní soud zjistil, že Místní národní výbor v Hodkovicích vydal dne 15. 5. 1949 pod č. j. R 711/1949 návrh na příděl rodinného domku č.p. 10 v Boskovicích; přídělovou podstatu tvoří domek č. p. 10 se stavební parcelou č. 244 a pozemkovou parcelou č. 285 zapsaných v knihovní vložce 10 a pozemkovou parcelou č. 669 (předmětný pozemek) zapsanou v knihovní vložce č. 838. Listina, která byla dána přídělci na vědomí, v článku VII obsahuje podpis R. B. dne 18. 5. 1949 potvrzující, že s návrhem na příděl souhlasí, a je uzavřena tím, že návrh se zasílá k dalšímu jednání oblastní úřadovně Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v Liberci. Krajský soud dále rovněž konstatuje, že v řízení před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že rozhodnutím o přídělu Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v Praze, oblastní úřadovna v Liberci č. j. R-6-361-10-Li ze dne 14. 10. 1949 byl R. a A. B. každému jednou polovinou do vlastnictví přidělen rodinný domek č. p. 10 v obci Hodkovice se všemi parcelami zapsanými ve vložce č. 10 pozemkové knihy katastrální území Hodkovice. Ve vložce č. 10 byly zapsány dům č. p. 10, stavební parcela č. 244, na které je postaven, a pozemková parcela č. 285 zahrada. Odvolací soud se podrobně zabýval i dalšími listinnými důkazy, které byly provedeny v řízení před soudem prvního stupně (pozemnostní arch, přídělová listina ONV Liberec z roku 1959 a dále i listina z. 607/17-71 ze dne 7. 8. 1950 nazvaná "konečný předpis úhrady"). S odkazem na příslušná ustanovení o. z. o. odvolací soud uvedl, že je mimo pochybnost, že předmětný pozemek (pozemková parcela č. 669) je obsažena v návrhu přídělu a že tento návrh je nejpozději dne 18. 5. 1949 znám R. B., který ho podepsal. Návrh na příděl - uvedl odvolací soud - je nutno posoudit právě jen jako návrh, který byl postoupen k dalšímu jednání. Jestliže předmětem konečného rozhodnutí o přídělu není předmětný pozemek, ani zde není odkaz na vložku č. 838 pozemkové knihy katastrálního území Hodkovice, kde byl zapsán, pak nelze hovořit o tom, že by R. B. a A. B. k němu měli platný titul, a proto jejich držba nemohla být řádná. Naopak z toho, že nečinili žádné kroky k odstranění rozporu mezi obsahem návrhu na příděl a obsahem rozhodnutí o přídělu, v němž předmětný pozemek není zahrnut, lze dovodit - podle názoru odvolacího soudu - že s tím byli buď výslovně srozuměni nebo alespoň z těchto okolnosti se museli domnívat, že předmětný pozemek patří jiné osobě, takže nebyli oprávněnými držiteli. Krajský soud uzavřel tak, že protože na straně R. a A. B. od počátku nebyly naplněny podmínky kvalifikované držby, nezačala jim běžet ani vydržecí lhůta, takže ani jejich právní nástupci nemohli předmětný pozemek do vlastnictví nabýt. Zde krajský soud uvedl, že (navíc) žalobkyně E. B. (snacha R. a A. B.) jejich právní nástupkyní není a to ani podle dědických spisů, takže v této věci není aktivně legitimována. Odvolací soud se konečně podrobně zabýval námitkami stěžovatelů, které se týkaly úhrady za přidělený předmětný pozemek, a dovodil, že ani konečný předpis úhrady předmětný pozemek nezahrnoval.

Dovolání stěžovatelů bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 3504/2006-116 ze dne 26. března 2009 odmítnuto jako nepřípustné, protože dovolací soud neshledal rozsudek odvolacího soudu zásadně právně významným.
IV.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníky, k porušení jejich základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelé dovolávali ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Vytýkají jim nedostatečné zhodnocení provedených důkazů, rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry a dále dovozují, že závěry obecných soudů nemají oporu v provedeném dokazování. Ústavní soud těmto námitkám přisvědčit nemohl. Jak vyplývá především z rekapitulace rozhodnutí odvolacího soudu, obecné soudy provedly rozsáhlé dokazování zejména listinami a úředními spisy a provedly i důkazy navržené samotnými stěžovateli. Z odůvodnění napadených rozhodnutí (zejména z rozhodnutí odvolacího soudu) pak vyplývá, že zvláště tento soud velmi pečlivě a podrobně všechny provedené důkazy hodnotil, vzal v úvahu námitky stěžovatelů a své právní závěry skutkově přesvědčivě podložil a odůvodnil.

Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi opakovaně zabývá otázkami týkajícími se dokazování a procesu hodnocení důkazů. Z jeho ustálené judikatury vyplývá, že dokazování a proces hodnocení důkazů považuje za věc zásadně náležející do působnosti obecných soudů, pokud v něm tyto soudy postupují podle příslušných procesních předpisů; zejména pak v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 132 o. s. ř. Jestliže - se zřetelem k této zásadě - provedou obecné soudy dokazování v potřebném rozsahu, důkazy řádně zhodnotí jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, a jestliže jim nelze vytýkat extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry, pak Ústavnímu soudu nepřísluší do tohoto procesu zasahovat.

V předmětné věci, jak bylo již uvedeno výše, obecné soudy postupovaly v souladu s vytyčenými zásadami a řádně a ústavně konformním způsobem aplikovaly podústavní právo. Své závěry také v dostatečném rozsahu odůvodnily a vypořádaly se se všem připomínkami stěžovatelů. Napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, nemají znaky svévole a jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základního práva, jehož se stěžovatelé dovolávají, zjevně nedošlo.

Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. ledna 2010

Vojen Güttler v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.