I. ÚS 1646/12
I.ÚS 1646/12 ze dne 11. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Janem Liegertem, advokátem, se sídlem V Jámě 8, 110 00 Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 8. 2011 sp. zn. 1 Ntd 8/2011, za účasti Vrchního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 5. 2012, stěžovatel napadl usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen vrchní soud ) ze dne 18. 8. 2011 sp. zn. 1 Ntd 8/2011 (dále jen usnesení vrchního soudu ), kterým bylo podle § 24 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen trestní řád ) rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí trestní věci stěžovatele, a dalších obžalovaných, je příslušný Krajský soud v Českých Budějovicích.

Stěžovatel vyjadřuje přesvědčení, že ve věci obviněné osoby nelze považovat za veřejné činitele respektive úřední osoby a z toho důvodu je jejich stíhání pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele vyloučeno. Nejzávažnějším trestným činem pojatým do obžaloby se tak stává zločinné spolčení, přičemž z popisu jednání na str. 64 obžaloby vyplývá, že k němu nedošlo ani z části v okruhu místní působností Krajského soudu v Českých Budějovicích. Stejný právní názor na místní příslušnost ostatně zaujal i Krajský soud v Českých Budějovicích po předběžném projednání obžaloby svým usnesením ze dne 27. 4. 2011 č. j. 17 T 15/2011-361.

Jestliže vrchní soud tyto právní úvahy pominul a rozhodl o příslušnosti Krajského soudu v Českých Budějovicích, došlo dle stěžovatele k odnětí jednotlivých obžalovaných zákonnému soudci a tedy je porušení základních práv na spravedlivý proces a soudní ochranu zakotvených v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen Ústava ) a v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina ) a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil. Rovněž navrhl, aby Ústavní soud projednal jeho ústavní stížnost mimo jinak stanovené pořadí, neboť hlavní líčení je nařízeno již od 10. 9. 2012.
II.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen zákon o Ústavním soudu ) návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud konstatuje, že projednávaná ústavní stížnost, respektive v ní uplatněné námitky, jsou obdobné, jako námitky již řešené Ústavním soudem v rámci podobných ústavních stížností spoluobviněných sp. zn. II. ÚS 1063/12 a II. ÚS 1181/12, které byly již dříve odmítnuty jako zjevně neopodstatněné. V důsledku toho jsou obdobné i důvody, pro které nelze uplatněným námitkám přisvědčit.

Ústavnímu soudu nezbývá, než zopakovat to, co již uvedl ve věci sp. zn. II. ÚS 1063/12, totiž že neshledává, že by vrchní soud porušil nějaké ústavně chráněné právo, pokud dovodil, že místně příslušným je Krajský soud v Českých Budějovicích na základě toho, že jeden ze skutků, který je kvalifikován mimo jiné též jako trestný čin organizátorství k trestnému činu zneužívání pravomoci veřejného činitele, byl zčásti spáchán v obvodu Krajského soudu v Českých Budějovicích. Jsou tím totiž naplněna zákonná kritéria pro stanovení místní příslušnosti v situaci, kdy předmětem obžaloby jsou skutky, které se staly v obvodu různých soudů a obžaloba je podána proti více obžalovaným. Lze se ztotožnit se závěry vrchního soudu, že v obvodu Krajského soudu v Českých Budějovicích došlo k jednáním, jež jsou popsána v obžalobě, a která dle obžaloby v konečném důsledku vedla k naplnění skutkové podstaty trestného činu, jenž je ze zažalovaných skutků nejtěžším trestným činem. K argumentaci stěžovatele je třeba uvést, že v tomto případě jde o výklad procesních předpisů a ty mají co do své podstaty formální charakter, který také předurčuje způsob jejich výkladu soudu.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl. Pokud jde o stěžovatelovu žádost o přednostní projednání, Ústavní soud důvody k upřednostnění jeho ústavní stížnosti před stížnostmi jiných stěžovatelů neshledal.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. října 2012

Vojen Güttler, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.