I. ÚS 1633/12
I.ÚS 1633/12 ze dne 12. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Kateřiny Šimáčkové a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky Moniky Žiškové, zastoupené Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou, se sídlem Západní 449, 253 01 Chýně, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2012, č. j. 19 Co 331/2011-643, a proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 30 P 163/2010, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - východ, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ve včas podané ústavní stížnosti, která splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí obecných soudů pro rozpor a ústavně zaručenými právy plynoucími z čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 1, čl. 10, čl. 26, čl. 32 odst. 1, 4, čl. 33 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 3, čl. 6 odst. 2, čl. 16 odst. 1, 2, čl. 18 odst. 2, čl. 23, čl. 27odst. 1, 3, čl. 29 odst. 1 a čl. 31 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodl tak, že (I) rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I. a II. mění tak, že se výživné placené otcem pro nezletilou P. S. snižuje s účinností od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2009 na částku 1 000 Kč měsíčně, dále od 1. 1. 2010 do 31. 7. 2010 se vyživovací povinnost otce k nezletilé nestanoví a od 1. 8. 2010 a nadále se snižuje na částku 1 000 Kč měsíčně. Výrok II. o zamítnutí návrhu otce na snížení výživného za měsíc červen 2008 byl rozsudek potvrzen. Rozsudek soudu prvního stupně byl dále výrokem (II) změněn ve výrocích III., IV. a V. tak, že babička z otcovy strany je oprávněna stýkat se s nezletilou P. každý první celý víkend v měsíci, tedy od prvního pátku v měsíci od 14.00 hodin do neděle do 17.00 hodin, v každém roce o letních školních prázdninách od 1. 8. od 10.00 hodin do 7. 8. do 18.00 hodin a od 29. 12. od 10.00 hodin do 1. 1. následujícího roku do 17.00 hodin s tím, že babička nezletilou ke styku ve stanovený čas vždy převezme v místě svého bydliště a po skončení styku nezletilou matce odevzdá v místě bydliště nezletilé. Běžný styk babičky s nezletilou se neuskuteční v době letních, jarních, podzimních a velikonočních prázdnin. Matka je povinna nezletilou na styk řádně připravit a ve stanovený čas ji předat babičce v místě jejího (babiččina) bydliště. Výrokem (III) byla dále rozsudek soudu prvního stupně ve výroku VIII. změněn tak, že se styk otce s nezletilou P. neupravuje. Výroky (IV), (V) a (VI) bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

Soudy o uvedených právech a povinnostech rozhodovaly na základě návrhu otce na snížení výživného, návrhu matky na úpravu styku otce s nezletilou, návrhu matky na styk nezletilé s otcovskou babičkou a návrhu otcovské babičky na změnu styku s nezletilou. Dospěly k závěru, že jsou dány okolností odůvodňující změnu předchozích rozhodnutí ve věci výživného a úpravy styku.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že nařízený styk otcovské babičky s nezletilou je obtížně realizovatelný, neboť vyučování končí ve 12:45 hod., a včetně nezbytného času na oběd a cesty po P. tak budou vystaveny jak stěžovatelka, tak nezletilá neúměrnému stresu. Zejména pak stěžovatelka bude čelit šikaně (podnětům, stížnostem, návrhům na uložení pokut) pokud nestihne předat nezletilou přesně. Dále namítá, že nezletilá má poruchu učení a od babičky nelze očekávat, že by nezletilou řádně připravila do školy. Soudy podle stěžovatelky zcela opomněly vážit zájem dítěte a preferovaly zájmy babičky. Stran výživného stěžovatelka namítá, že soudy neopodstatněně snížily výživné již od 1. 7. 2008, přestože až do 30. 11. 2009 měl živnostenské oprávnění, nebylo jinak prokazováno tvrzení, že podnikání ukončil již 30. 6. 2008. Dále není opodstatněný výrok, že pro období od 1. 1. 2010 do 31. 7. 2010 se výživné nestanovuje, neboť otec byl v tomto období dvakrát vazebně stíhán, ale v průběhu února, dubna a začátku května pracovat mohl. Rovněž stěžovatelka nesouhlasí s tím, že se má podílet na úhradě nákladů státu za zpracování znaleckých posudků, zejména s ohledem na svou špatnou finanční situaci. Zdůrazňuje, že vypracování posudků neiniciovala, ani je nepovažuje za objektivní. Stěžovatelka se cítí diskriminována ve srovnání s otce a babičkou nezletilé, vůči kterým nebyla České republice náhrada nákladů přiznána. Ve vztahu k celkovému průběhu řízení a jeho atmosféře stěžovatelka upozorňuje na to, že sdružení K213 o ní na internetových stránkách zveřejňovalo hanlivé články a další informace a fotografie dotýkající se osobnostních práv stěžovatelky a nezletilé.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Podle Sdělení Ústavního soudu č. 469/2012 Sb. v souladu s obecným principem časové působnosti zákonů upravujících postup v řízení před soudem budou ustanovení zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. účinného od 1. ledna 2013, upravující řízení před Ústavním soudem uplatňována i na řízení zahájená, avšak neskončená do 31. prosince 2012.

Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že obě napadená rozhodnutí jsou dostatečně konkrétně a logicky odůvodněna a nejsou v nich patrny rysy soudní svévole. Pouze v takovém případě by byl Ústavní soud oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasáhnout. Ve věci se však ze strany stěžovatelky jedná pouze o polemiku s hodnotícími závěry obecných soudů, do nichž však Ústavní soud není oprávněn zasáhnout, i kdyby dospěl k vlastnímu - odlišnému - závěru (stran vhodnosti, četnosti či délky styku nezletilé s babičkou, stran výše výživného apod.).

Rozsah styku nezletilé s babičkou každý první celý víkend v měsíci se nejeví jako vybočující z běžných rodinných vztahů ani potřeb a zájmů nezletilé, a to i s přihlédnutím ke zvláštním potřebám nezletilé ve vztahu k učení a přípravě do školy. Otázka organizace dopravy nezletilé k babičce po skončení vyučování (jednou měsíčně) rovněž nedosahuje ústavněprávního významu. Ohledně výše výživného bylo odvolacím soudem dále doplněno dokazování, přičemž samotný stěžovatelkou namítaný fakt, že otec měl po určitou dobu (formálně) živnostenské oprávnění, ještě nezpochybňuje správnost zjištění soudů ohledně faktických příjmů otce z jiné činnosti, kterou v rozhodném období vykonával. Podrobně viz úvahy odvolacího soudu na str. 13 dole, na něž postačí odkázat. Obdobně se nejeví jako iracionální či svévolný postup soudů, pokud zvláštním způsobem nezkoumaly výdělkové možnosti otce v období mezi dvěma výkony vazby.

V tomto bodu lze tedy uzavřít, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.), jež má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění (§ 120 odst. 1, 2 o. s. ř.). Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba, případně které se zjišťují ve zvláštním režimu (§ 134, § 135 o. s. ř.). Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek (viz kupříkladu doktrína tzv. opomenutých důkazů), jež však výhrady stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, zjevně nenaplňují.

K otázce nákladů řízení uvedl odvolací soud, že u stěžovatelky jsou splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků v rozsahu jedné poloviny, čemuž odpovídá poměrná část náhrady nákladů České republiky vůči stěžovatelce. Odvolací soud uvedl, že ve věci bylo znaleckými posudky a výpověďmi znalkyň zjišťovány a prokazovány skutečnosti tvrzené oběma rodiči a babičkou, a zohlednil při tom majetkové poměry všech jmenovaných. Dotčení základních práv stěžovatelky ve věci osvobození od soudních poplatků, resp. úhrady nákladů státu, by byl způsobilý založit toliko nepodložený nákladový výrok soudu, založený na absenci jakéhokoli odůvodnění anebo na odůvodnění vybočujícím v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 121/11 ze dne 17. 5. 2011 (N 96/61 SbNU 495)]. Taková situace v projednávaném případě nenastala.

Stran tvrzeného zásahu do osobnostních práv stěžovatelky ze strany sdružení K213 a dalších osob nutno zdůraznit, že tato otázka nebyla předmětem napadených rozhodnutí. K tvrzení o ovlivnění soudce soudu prvního stupně ze strany tohoto sdružení stěžovatelka nepředložila konkrétní tvrzení ani ústavněprávní argumentaci, přičemž lze odkázat na rozhodnutí o námitce podjatosti dotčeného soudce (rozsudek odvolacího soudu, str. 8 nahoře).

Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná a Ústavní soud ji odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. září 2013

Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.