I. ÚS 1627/17
I.ÚS 1627/17 ze dne 13. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti Mgr. Jana Krejsty, soudního exekutora, Exekutorský úřad Brno-město, se sídlem Horní 729/32, Brno, IČ: 66253209, zastoupeného Mgr. Jiřím Táborským, advokátem, se sídlem Horní 729/32, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. března 2017 č. j. 44 Co 91/2016-52, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 25. května 2017, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. března 2017 č. j. 44 Co 91/2016-52 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a č. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a právo na rovné zacházení v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Dříve než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

3. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3). Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný.

4. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva, což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky (efektivně) vyčerpal.

5. V posuzované věci Městský soud v Brně rozhodl ve věci žalobce ALUMATIK Brno, v. o. s., proti žalovanému stěžovateli o zaplacení náhrady škody ve výši 4 537,50 Kč s příslušenstvím, způsobené v důsledku tvrzené nezákonné činnosti stěžovatele, usnesením ze dne 13. ledna 2016 č. j. 272 C 22/2015-39 tak, že se řízení zastavuje a po právní moci usnesení bude věc postoupena Ministerstvu spravedlnosti. Proti rozhodnutí městského soudu podal žalobce odvolání. Krajský soud v Brně jako soud odvolací, usnesením napadeným ústavní stížností, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že se řízení nezastavuje a věc se nepostupuje Ministerstvu spravedlnosti ČR, když dovodil, že za škodu způsobenou exekutorem při výkonu veřejné moci přenesené na něj zákonem, odpovídá vedle státu též exekutor sám za podmínek vyjádřených v § 32 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, a je na žalobci, zda zvolí postup přímého uplatnění nároku na náhradu škody vůči samotnému soudnímu exekutorovi u jeho obecného soudu, či zda vůči státu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, tj. včetně splnění zákonného požadavku na předběžné jednání o nároku na náhradu škody u příslušného ministerstva či jiného ústředního orgánu jako podmínky pro uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že neuznává výši ani důvod žalované pohledávky a tvrdil, že není před soudy obou stupňů ve věci pasivně legitimován, neboť žalobce měl pohledávku uplatnit po státu podle zákona č. 82/1998 Sb. Stěžovatel rovněž namítal, že odvolací soud neměl odvolání proti rozhodnutí městského soudu vůbec věcně projednávat, odvolání měl odmítnout, neboť odvolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není odvolání podle § 202 odst. 2 o. s. ř. přípustné.

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále uvedl, že dovolání nepodal, a to s odkazem na ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť ve věci se jedná o tzv. bagatelní věc, tedy o peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč. I když odvolací soud v poučení napadeného rozhodnutí uvedl, že dovolání je proti tomuto rozhodnutí přípustné, stěžovatel tvrdí, že není zřejmé, z čeho přípustnost dovodil, jakými úvahami se řídil, ani zda zvažoval důvody nepřípustnosti dovolání. Stěžovatel má za to, že odvolací soud v rozporu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř., čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy neodůvodnil, proč dovolání považuje za přípustné.

8. K těmto námitkám lze uvést, že podle § 202 odst. 2 o. s. ř. není odvolání přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží; to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání. Předpokladem nepřípustnosti odvolání je tedy rozsudek, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé. V posuzované věci přitom nebylo rozhodnuto rozsudkem ve věci samé, ale usnesením a podané odvolání tak bylo odvolacím soudem řádně projednáno.

9. Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pak dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávek se přitom nepřihlíží. I v tomto případě je podmínkou uvedenou v citovaném ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., že se jedná o výrok, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, přičemž v posuzované věci bylo výrokem odvolacího soudu rozhodnuto, že usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že se řízení nezastavuje a věc se nepostupuje Ministerstvu spravedlnosti ČR. Stěžovatel tak v ústavní stížnosti napadá dílčí rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o tom, že soud prvního stupně má v řízení pokračovat. Pokud pak měl stěžovatel, i přes řádné poučení, pochyby o přípustnosti dovolání, bylo na místě dovolání podat, neboť přípustnost dovolání je podle ustanovení § 239 o. s. ř. oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. února 2017 sp. zn. I. ÚS 33/17 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2016 sp. zn. 33 Cdo 5594/2015).

10. Výjimka z principu subsidiarity ústavní stížnosti je založena v ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení, Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně stěžovatelova práva, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo a v řízení o podaném opravném prostředku podle odstavce 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma.

11. V předmětné věci je napadeno rozhodnutí soudu odvolacího, kterým se řízení nekončí a proti němuž bylo možno podat dovolání. Ústavní soud nemá za to, že stížnost stěžovatele svým významem přesahuje jeho vlastní zájmy. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu citované ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu, jako výjimku z obecného principu, je třeba vykládat restriktivně a důvod k postupu podle tohoto ustanovení v posuzované věci zjištěn nebyl.

12. Z uvedených důvodů byla podaná ústavní stížnost shledána nepřípustnou ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a Ústavní soud ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. června 2017

David Uhlíř v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.