I. ÚS 1622/13
I.ÚS 1622/13 ze dne 12. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti 1) Ing. Miroslava Valkouna a 2) Nataši Valkounové, zastoupených JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem K Brusce 124/6, Praha 6, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2013, č. j. 62 Co 556/2011-807, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6, ze dne 10. 6. 2011, č. j. 7 C 231/97-635, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou dne 20. 5. 2013 se stěžovatelé s tvrzením o porušení svých práv zaručených článkem 2 odst. 3 a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, a čl. 2 odst. 2, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 1, dodatku č. 1 Úmluvy ochraně lidských práv a základních svobod, domáhali zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v řízení o náhradu škody.

Z napadených rozhodnutí přiložených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatelé jako manželé byli žalováni žalobkyní ing. Alexandrou Kynclovou, která se domáhala zaplacení částky 1.022.600,-- Kč spolu s úroky z prodlení z titulu náhrady škody. V průběhu řízení před soudem prvního stupně vzala žalobkyně žalobu zpět co do částky 395.905,60 Kč. Obvodní soud pro Prahu 6 proto v tomto rozsahu řízení zastavil a předmětem sporu nadále zůstala částka 547.694,40 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně se domáhala vůči žalovaným zaplacení této částky s tvrzením, že je výlučnou vlastnicí domu v P., ve kterém žalovaní jako bývalí nájemci bytu provedli bez jejího souhlasu a bez stavebního povolení řadu stavebních úprav, což mělo vést ke vzniku škody.

Soud prvního stupně po provedeném dokazování, které vzhledem ke kariéře sporu primárně směřovalo ke zjištění rozsahu škody a vyčíslení nákladů na práce, které žalobkyně vynaložila v souvislosti s nepovolenými stavebními úpravami, které provedli žalovaní (stěžovatelé), vynesl rozsudek, kterým žalobkyni částečně vyhověl. Shora označeným rozsudkem uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 236.960,80 Kč s 10% úrokem z této částky ročně od 24. března 2000 do zaplacení (bod I.), v dalších bodech žalobu zamítl (body II. a III.), vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (IV.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit státu na nákladech řízení částku ve výši 39.046,90 Kč a náklady řízení ve výši stanovené samostatným usnesením na účet soudu prvního stupně (V.) a stejně tak žalovaným uložil povinnost zaplatit státu společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 39.046,90 Kč a náklady řízení ve výši stanovené samostatným usnesením na účet soudu prvního stupně (VI.).

Městský soud v Praze, jakožto soud odvolací, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích ad I. a ad III. potvrdil; ve výroku ad II. rozsudek změnil tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 300.753,20 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 24. 3. 2000 do zaplacení, a v dalším rozhodnutí potvrdil. Dále rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně náklady řízení před soudy obou stupňů, náklady řízení státu a soudní poplatek z odvolání žalobkyně. Žalobkyně podle odvolacího soudu jednoznačně prokázala, že protiprávní jednání žalovaných, které zásadním způsobem ovlivnily statiku domu, a uvedl, že se žalobkyni podařilo prokázat žalovanou výši způsobené škody.

Stěžovatelé za neústavní považují posouzení otázky promlčení v případech náhrady škody. Podle jejich názoru ke zmenšení majetku žalobkyně a ke vzniku škody došlo nejpozději v roce 1985 a od tohoto okamžiku začala běžet objektivní promlčecí lhůta, kterou soudy ústavní stížností napadenými rozsudky nevzaly v potaz. Stěžovatelé dále namítají pochybení obecných soudů, která se týkají obsahu a rozsahu případné náhrady škody. Dále obecné soudy porušily normy jednoduchého práva týkající se práva účastníka civilního soudního řízení dokazovat svá skutková tvrzení, která tvoří jeho procesní obranu ve sporu a povinnost soudu prověřit a zjistit skutkový stav tvrzený účastníky řízení. Stěžovatelé také ve své stížnosti uvedli, že podali současně dovolání a žádají proto o přerušení řízení o ústavní stížnosti do doby rozhodnutí o dovolání.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k projednání a rozhodnutí věci samé, vždy prověří, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány zásadně na přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, zejména procesními prostředky, plynoucími z relevantních procesních právních norem.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). Ústavní soud se proto musel zabývat otázkou přípustnosti ústavní stížnosti, a to s ohledem na novelizaci § 237 občanského soudního řádu a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, provedenou v obou případech zákonem č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Vztah mezi dovoláním a ústavní stížností po shora zmíněné novelizaci již Ústavní soud posuzoval zejména v usnesení ze dne 28. 3. 2013 ve věci sp. zn. III. ÚS 772/13. Z něj plyne, že dovolání přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., je nutné považovat za mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (viz a contrario § 238 o.s.ř.). V návaznosti na to Ústavní soud konstatoval, že zákonem č. 404/2012 Sb. byl § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu pozměněn tak, že musí být nově vyčerpán i mimořádný opravný prostředek, který orgán o něm rozhodující může odmítnout z důvodů závisejících na jeho uvážení. V té souvislosti však stále platí, že následné odmítnutí pro nepřípustnost z důvodu závisejícího na takovém uvážení způsobuje zachování lhůty k podání ústavní stížnosti i proti rozhodnutí odvolacího soudu. Tyto závěry Ústavního soudu potvrzené usnesením ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. III. ÚS 700/13, jsou navíc v souladu s provedeným intencionalistickým výkladem příslušných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., neboť i zde bylo záměrem normotvůrce zakotvit nepřípustnost ústavní stížnosti v případě nevyčerpání mimořádného opravného prostředku - dovolání, které je nově založeno na vyřešení právní otázky. Uvedený postup je i v souladu s kritérii procesní ekonomie, neboť řízení o ústavní stížnosti je až ultima ratio, a všechny orgány veřejné moci jsou povinny zabezpečit dodržování základních práv a svobod, což se týká i dovolacího soudu. Navíc, dle § 239 o.s.ř. není Ústavní soud povolán k tomu, aby bez dalšího posuzoval přípustnost dovolání, kdy tato otázka musí být primárně vyřešena dovolacím soudem.

V daném případě je nutné konstatovat, že skutečnosti uvedené v ústavní stížnosti nevedou k závěru, že by mělo dojít k aplikaci ustanovení § 238 občanského soudního řádu a tedy, že případné dovolání může být odmítnuto z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu. Stěžovatelé sice napadli rozsudek odvolacího soudu dovoláním, avšak dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku stále nerozhodl. Stěžovatelé tak nevyčerpali všechny zákonem stanovené procesní prostředky k ochraně svého práva a jejich ústavní stížnost je tudíž nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb.). Vzhledem k argumentaci v ústavní stížnosti Ústavní soud pouze konstatuje, že navrhované přerušení řízení nepřichází v úvahu, neboť by to bylo jak v rozporu s procesní ekonomií, tak pro to nejsou splněny podmínky stanovené § 78 zákona o Ústavním soudu. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. září 2013

Milada Tomková, v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.