I. ÚS 162/17
I.ÚS 162/17 ze dne 11. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Richarda Gibla, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Kružíkem, advokátem se sídlem Příkop 2a, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 221 C 52/2014-42 ze dne 30. 3. 2015, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 15 Co 223/2015-61 ze dne 24. 11. 2015 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 2181/2016-76 ze dne 11. 11. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh zjistil, že Městský soud v Brně (dále též "městský soud") rozsudkem č. j. 221 C 52/2014-42 ze dne 30. 3. 2015 uložil stěžovateli povinnost uhradit žalobci Zdeňku Králíkovi (dále jen "vedlejší účastník") z titulu poskytnuté půjčky částku 350 000 Kč s příslušenstvím.

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále též "krajský soud") rozsudkem č. j. 15 Co 223/2015-61 ze dne 24. 11. 2015 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel následně dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 33 Cdo 2181/2016-76 ze dne 11. 11. 2016 odmítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti obecným soudům vytkl, že vzaly tvrzení vedlejšího účastníka o poskytnuté půjčce za prokázané pouze na základě mailové korespondence a na základě skutečnosti, že vedlejší účastník poukázal ze svého účtu stěžovateli příslušnou částku. Stěžovatel namítal, že obecné soudy zcela pominuly, že měl s vedlejším účastníkem poměrně rozsáhlé obchodní vztahy a že se předmětná částka vázala k jiné transakci, než kterou uváděl vedlejší účastník. Dle stěžovatele navíc z obsahu mailové korespondence nijak nevyplývalo, že by se jednalo o půjčku, a obecné soudy měly v této souvislosti rovněž uvážit, proč se vedlejší účastník začal o předmětnou částku zajímat až po více než roce. Stěžovatel konstatoval, že je obecně známo, že mailová korespondence se dá velmi snadno falšovat. Navíc se jedná o soukromou listinu, která sama o sobě nemůže sloužit jako věrohodný důkaz, aniž by byla současně prokázána její pravost a správnost. Obecné soudy tak podle stěžovatele pochybily, když k prověření mailové korespondence nepřistoupily.
Jak patrno, podstatou předloženého stížnostního návrhu je nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů, upínajícími se k otázce, zda vedlejší účastník poskytl stěžovateli půjčku ve výši 350 000 Kč. K tomu lze uvést následující: Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud není tak povolán ani "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy. Jeho zásah by zde připadal v úvahu pouze výjimečně, jestliže by mezi provedenými důkazy a z nich odvozenými zjištěními existovaly extrémní rozpory.

Nic takového ovšem v projednávaném případě zjištěno nebylo. Obecné soudy se uplatněným nárokem řádně zabývaly a své závěry, vedoucí k tomu, že žalobě vedlejšího účastníka bylo vyhověno, logicky a srozumitelně zdůvodnily. Vycházely přitom nejen z mailové korespondence a z dokladu o provedení převodu peněžních prostředků, jak tvrdil stěžovatel, ale rovněž z výpovědí účastníků, kdy stěžovatel, ani poté, co k tomu byl soudem vyzván, nespecifikoval právní důvod, na jehož základě peněžní prostředky přijal. Posledně uvedené ostatně vedlo městský soud k tomu, že nad rámec rozhodovacích důvodů poznamenal, že i kdyby vedlejší účastník neprokázal, že se jednalo o půjčku, měl by nárok na příslušné plnění z titulu bezdůvodného obohacení. Těmto úvahám obecných soudů neměl Ústavní soud z ústavněprávního hlediska co vytknout, nepříslušelo mu tedy je jakkoliv přehodnocovat. Pakliže se stěžovatel takového přehodnocení domáhal, stavěl Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Stěžovateli je sice možno přisvědčit, že v případě popření pravosti soukromé listiny tíží důkazní břemeno ohledně autentičnosti listiny žalobce, nicméně stěžovatel v nyní posuzované věci výslovně netvrdil, že předmětné e-maily neobdržel či neodeslal, nýbrž toliko obecně poukázal na skutečnost, že e-maily nejsou opatřeny elektronickým podpisem, a tudíž do nich mohlo být zasaženo. I v případě, že by toto nekonkrétní vyjádření bylo možno považovat za popření pravosti listiny, nic by to neměnilo na tom, že stěžovatel peněžní prostředky od vedlejšího účastníka přijal (toto bylo mezi účastníky nesporné) a že nebyl schopen či ochoten uvést důvod, pro který se tak stalo. Povinnost vrátit peněžní prostředky by jej tedy stíhala v každém případě, ať už z titulu půjčky či bezdůvodného obohacení.

Ústavní soud s ohledem na výše uvedené konstatuje, že nezjistil existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Proto postupoval dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. dubna 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.