I. ÚS 1619/12
I.ÚS 1619/12 ze dne 23. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelky M. R., zastoupené Mgr. Martinem Šmukem, LL.M., advokátem se sídlem Milíčova 1670/12 Ostrava, proti výroku II. usnesení Krajského soudu Ostravě č. j. 11 Co 244/2011-242 ze dne 31. 1. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení uvedeného rozhodnutí (jeho nákladového výroku). Opírá ji zejména o následující důvody:

Zásah do základních práv stěžovatelky [jmenovitě do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv svobod (dále jen "Listina")] prý spočívá v tom, že obecný soud stěžovatelce (v postavení žalované) uložil uhradit žalobci náklady předcházejícího řízení, přestože žalobce nebyl v řízení prokazatelně procesně úspěšný a sám vzal svůj žalobní návrh zpět.

Předmětem sporu mezi stěžovatelkou v postavení žalované a účastníkem RPG Byty, s. r. o. v postavení žalobce byl návrh na vyklizení bytu stěžovatelkou. Stěžovatelka v podstatné části ústavní stížnosti rekapituluje, že rozsudkem Okresního soudu v Ostravě č.j. 60 C 316/2002-157 ze dne 19. 12. 2006 byl návrh žalobce vůči ní zamítnut. Rozsudek citovaný shora byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č. j. 11 Co 432/2007-172 ze dne 2. 10. 2007. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 26 Cdo 857/2008-190 ze dne 29. 4. 2010 zrušil shora obě citovaná rozhodnutí a vrátil věc Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení.

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě č.j. 60 C 316/2002-208 ze dne 15. 9. 2009 byl návrh žalobce vůči stěžovatelce opětovně zamítnut, přičemž soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením č.j. 11 Co 244/2011-242 ze dne 31. 1. 2012 zrušil rozsudek Okresního soudu v Ostravě č.j. 60 C 316/2002-208 a rozhodl o zastavení řízení. Ve vztahu k předcházejícímu řízení rozhodl o povinnosti stěžovatelky zaplatit náhradu nákladů žalobci v celkové výši 23.530,- Kč.

Krajský soud v Ostravě - podle stěžovatelky - rozhodl napadeným výrokem o její povinnosti k náhradě nákladů řízení s odůvodněním, že vzhledem k vyklizení bytu stěžovatelkou a jeho předání žalobci je nutno považovat z procesního hlediska žalobu za důvodně podanou; proto má žalobce nárok na náhradu nákladů řízení. Podle stěžovatelky však vyklizení a předání bytu žalobci coby vlastníkovi bytu není důkazem toho, že by stěžovatelka dosud užívala byt bez právního důvodu, jak tvrdil žalobce. Stěžovatelka užívala předmětný byt jako běžný nájemce a po celou dobu řádně hradila nájemné. Proto nesouhlasí se závěrem Krajského soudu v Ostravě, že vyklizením a předáním bytu žalobci se žalobce po stěžovatelce domohl žalovaného nároku, neboť stěžovatelka ukončila existující nájemní vztah dohodou, tedy nikoliv pouze jednostranně vyklidila byt užívaný od počátku bez právního důvodu.

Stěžovatelka rovněž namítá, že napadený výrok soudu pod bodem II. shora citovaného usnesení vykazuje znaky překvapivosti. Se zřetelem k dosavadnímu průběhu řízení, zejména k opakovaným rozhodnutím soudu prvního stupně ve prospěch stěžovatelky, nemohla předvídat, že po zpětvzetí žaloby Krajský soud v Ostravě bez dalšího provádění řízení posoudí žalobu jako procesně úspěšnou. Chtěl-li krajský soud takto postupovat, měl tím stěžovatelku seznámit.

II.

Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 60 C 141/2010. Zjistil, že Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31. 1. 2012, č.j. 11 Co 244/2011-242 rozhodl tak, že rozsudek okresního soudu se zrušuje a řízení se zastavuje (výrok I). Výrokem II. uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 23.530,- Kč. Výrokem III. určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Krajský soud zejména uvedl, že napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vyklizení stěžovatelky z předmětného bytu a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce blanketní odvolání. Na výzvu soudu odvolání doplnil o odvolací důvody a zároveň uvedl, že po vyhlášení rozsudku, před jeho písemným doručením, žalovaná předmětný byt žalobci předala prostřednictvím své dcery. Důvod podání žaloby tedy podle žalobce zanikl, a proto vzal žalobu zpět. Spolu s tímto podáním doložil žalobce soudu kopii protokolu o předání bytu. K dotazu soudu stěžovatelka podáním ze dne 26. 10. 2011 prostřednictvím svého právního zástupce sdělila, že se zpětvzetím žaloby souhlasí (srovnej číslo listu 235).

S ohledem na procesní žalobcův úkon - zpětvzetí žaloby v souladu s § 222a o.s.ř. tedy odvolací soud napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a řízení zastavil. V souladu s § 146 odst. 2 věta druhá o.s.ř. a v souladu s § 224 odst. 1 o.s.ř. pak rozhodl o náhradě nákladů řízení. Od samého počátku se prý žalobce domáhal vyklizení stěžovatelky z předmětného bytu; po vydání v pořadí již třetího rozhodnutí soudu prvního stupně stěžovatelka předmětný byt vyklidila. Žalobce se tak podle krajského soudu domohl po stěžovatelce toho jednání, které svou žalobou nárokoval. Z hlediska procesního je nutno posoudit jeho žalobu jako důvodně podanou. Proto má žalobce podle krajského soudu právo na náhradu nákladů řízení vůči stěžovatelce. Podle názoru soudu totiž v dané věci nebyly splněny ani podmínky ust. § 150 o.s.ř. neboť sama skutečnost, že stěžovatelka je poživatelkou starobního důchodu není důvodem zvláštního zřetele hodným, pro který by žalobci neměly být přiznány náklady řízení.
III.

Ústavní soud dopěl k následujícím závěrům.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není totiž součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení otázky, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly porušeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Zde platí - ve smyslu výše řečeného - že ústavněprávní kontext se nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je v konkrétním případě předvídatelný a rozumný, koresponduje-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, či nepředstavuje-li výklad extrémní, či excesivní. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že se ve své rozhodovací praxi k otázce náhrady nákladů řízení staví rezervovaně. Spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující závěr o porušení základních práv a svobod účastníka řízení [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 z 5. 8. 2002, (Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 27, str. 307) a usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005 - nepublikované usnesení, dostupné na http://nalus.usoud.cz].

V nálezu sp. zn. III. ÚS 1817/07 ze dne 30. 4. 2008 (Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 49, str. 177 a násl.) však Ústavní soud zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenze, pokud v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu je obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Podle právního názoru vysloveného v nálezu sp. zn. I. ÚS 1531/07 ze dne 12. 11. 2007 (Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 47, str. 461) otázka náhrady nákladů dosahuje ústavněprávní dimenze zejména tehdy, jestliže postup soudu vybočuje z pravidel upravujících toto řízení v důsledku závažného pochybení soudu.

Výše deklarovaná rezervovanost Ústavního soudu k ingerenci do rozhodování obecných soudů o nákladech řízení se pak projevuje o to více, měl-li by Ústavní soud svým rozhodnutím imputovat obecným soudům svoji představu o nutnosti uplatnit v té které konkrétní věci moderační právo ve smyslu § 150 o.s.ř. Je totiž zásadně věcí obecného soudu uvážit, zda dané ustanovení, které je ustanovením použitelným pouze ve výjimečných případech, aplikuje či nikoliv. Je tak na obecných soudech, aby dané ustanovení uváděly v život jeho aplikací na jednotlivé individuální případy. Vymezování obsahu tohoto neurčitého právního pojmu je tedy úlohou soudů obecných vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Proto Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou důvody hodné zvláštního zřetele pro použití daného ustanovení dány.

Po zvážení všech výše uvedených východisek Ústavní soud usoudil, že v dané věci není dán prostor pro jeho ingerenci. Stěžovatelka v průběhu řízení (což ani ona sama nikterak nezpochybňuje) předmětný byt vyklidila. Žalobce tedy vzal svoji žalobu (srovnej číslo listu 227) zpět s tím, že výslovně požadoval, aby mu stěžovatelka uhradila náhradu nákladů řízení (v kontextu věci tedy možno usuzovat, že právo na náhradu nákladů řízení - byť implicitně - dovozoval z ust. § 146 odst. 2 věta druhá o.s.ř.). O tom, že žalobce vzal svým podáním žalobu zpět, soud stěžovatelku zastoupenou právním zástupcem informoval (srovnej číslo listu 232). Právní zástupce vyslovil se zpětvzetím žaloby souhlas s tím, že naopak vyčíslil náklady, které stěžovatelka uplatňuje vůči žalobci (srovnej číslo listu 235). V tomto svém podání (tedy ve vyjádření žalované ke zpětzvetí žaloby) právní zástupce stěžovatelky na požadavek žalobce, aby mu byla přiznána vůči stěžovatelce náhrada nákladů řízení, vůbec nereagoval, ač lze - podle Ústavního soudu - dovodit, že žalobce požadoval náhradu nákladů řízení podloženou kritériem úspěšnosti nahlíženého procesním úspěchem ve věci. Právní zástupce stěžovatelky měl tedy ze strany krajského soudu vytvořen dostatečný prostor, aby k požadavku žalobce vyjádřil stanovisko (třeba i odkazem na § 150 o.s.ř.). Byl to přitom krajský soud sám, jenž ve svém rozhodnutí aplikaci § 150 o.s.ř. zvažoval a vysvětlil, proč moderační právo ve věci stěžovatelky nepoužil. Za tohoto stavu tedy nelze - podle Ústavního soudu - dospět k závěru, že by krajský soud aplikoval jednoduché právo v rozporu se spravedlností nebo že by bylo možné jeho rozhodnutí hodnotit - ve vztahu ke stěžovatelce - jako překvapivé.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, napadeným rozhodnutím zjevně porušeny nebyly.

Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2012

Vojen Güttler, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.