I. ÚS 1608/13
I.ÚS 1608/13 ze dne 16. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Horálka, zastoupeného JUDr. Zuzanou Šafránkovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Trojická 20, proti výroku II. rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 18. 3. 2013, č.j. 5 C 92/2013-39, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 5. 2013, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaného nákladového výroku rozhodnutí nalézacího soudu s tvrzením, že tímto výrokem došlo k porušení čl. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dle něhož mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod, a dále čl. 37 odst. 1 Listiny (správně čl. 36 odst. 1 Listiny) garantujícího stěžovateli právo na spravedlivý proces.

2. Obchodní společnost Český inkasní kapitál, a.s. (dále jen "vedlejší účastník"), se v řízení před obecnými soudy domáhala po stěžovateli zaplacení částky 4.000,- Kč s příslušenstvím. Žalovaná částka představovala smluvní pokutu za nevrácení modemu, jenž byl stěžovateli zapůjčen na základě Smlouvy o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací, kterou stěžovatel uzavřel s obchodní společností UPC Česká republika, a.s. (dále jen "původní věřitel"). Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel v rozporu s všeobecnými obchodními podmínkami zapůjčený modem po ukončení smlouvy původnímu věřiteli nevrátil, vznikla stěžovateli povinnost uhradit původnímu věřiteli smluvní pokutu v uvedené výši. Takto vzniklou pohledávku následně původní věřitel postoupil vedlejšímu účastníku, který ji následně uplatnil žalobou v civilním soudním řízení, které bylo vyhověno rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 18. 3. 2013, č.j. 5 C 92/2013-39, když stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku částku 4.000,- Kč s příslušenstvím a zároveň povinnost nahradit mu na nákladech řízení částku 8.649,- Kč.

II. 3. Vzhledem ke skutečnosti, že proti právě uvedenému rozhodnutí není v souladu s ustanovením § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), odvolání přípustné, podal stěžovatel ústavní stížnost směřující proti výroku nalézacího soudu o náhradě nákladů řízení, v níž poukazoval především na skutečnost, že ústavní stížností napadené rozhodnutí nalézacího soudu o náhradě nákladů řízení bylo vydáno ve věci, v níž byly naplněny všechny předpoklady vymezené nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, jež následně Ústavní soud vedly ke zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "přísudková vyhláška"). Stěžovatel v této souvislosti především namítal, že se jednalo o občanskoprávní spor, žalovaná částka byla částkou bagatelní, návrh na zahájení občanského soudního řízení byl podán v podobě tzv. formulářové žaloby, předmětem sporu byla postoupená pohledávka vzniklá ze smluvního vztahu, v němž byl stěžovatel coby spotřebitel fakticky vyloučen z možnosti sjednat si smlouvu s jiným obsahem atd. Uložením povinnosti k náhradě nákladů soudního řízení ve výši 8.649,- Kč pak nalézací soud dle tvrzení stěžovatele porušil jeho ústavně zaručená práva, když náklady řízení přiznané vedlejšímu účastníkovi a vypočtené dílem dle Ústavním soudem následně zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb. neodpovídají povaze a hodnotě sporu.

4. Okresní soud Praha - východ ve svém vyjádření ze dne 23. 8. 2013 pouze odkázal na písemné zdůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dále uvedl, že se k věci nebude vyjadřovat. Vzhledem ke skutečnosti, že nalézací soud se k ústavní stížnosti věcně nikterak nevyjádřil, nevyzýval již Ústavní soud stěžovatele k následné replice.
III. 5. Z ústavní stížnosti je zřejmé, že se stěžovatel domáhá toliko přehodnocení rozhodnutí nalézacího soudu o náhradě nákladů řízení. Ve vztahu k právě uvedenému si Ústavní soud předně dovoluje uvést, že řízení o ústavních stížnostech není pokračováním řízení před obecnými soudy v další instanci a Ústavnímu soudu v něm zásadně nepřísluší, aby v jeho rámci přehodnocoval skutkové a právní závěry obecných soudů nebo sjednocoval jejich judikaturu. Jako soudní orgán kontroly ústavnosti totiž není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti v případě jakékoliv nezákonnosti nebo jiné nesprávnosti, nýbrž toliko tehdy, byla-li jejich postupem porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Z tohoto důvodu si Ústavní soud v projednávané věci v první řadě položil otázku, zda a za jakých okolností by rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mohlo vést k porušení základních práv, jejichž ochrany se stěžovatel domáhá.

6. Ústavní soud ve svých rozhodnutích již opakovaně judikoval [srov. např. nález ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 3923/11, (N 68/64 SbNU 767), nebo usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307)], že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku a doménou obecných soudů, do jejichž rozhodování mu zásadně nepřísluší zasahovat. Samotný spor o náhradu nákladů řízení (i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení), pak dle názoru Ústavního soudu většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody. Tím však není řečeno, že by tato otázka nemohla nabýt ústavně právní dimenze.

7. V posuzovaném případě pak Ústavní soud nemohl přehlédnout, že napadeným rozsudkem nalézacího soudu bylo rozhodnuto ve věci, kterou lze s ohledem na výši peněžitého plnění tvořící předmět sporu označit za bagatelní, v důsledku čehož proti němu není přípustné odvolání (§ 202 odst. 2 občanského soudního řádu). Posledně uvedená skutečnost sice není v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by však proti logice tohoto omezení, aby přezkum takovéhoto rozsudku byl automaticky přesunut do roviny ústavního soudnictví [srov. např. nález ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583); též usnesení ze dne 5. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 2612/07]. Ústavní stížnost je proto v těchto případech naopak zásadně vyloučena, přičemž výjimku představují pouze případy mimořádně závažných pochybení, což jsou typicky případy svévole nebo extrémního vybočení z obecných principů spravedlnosti [srov. usnesení ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421)].

8. Obdobně přísná kritéria Ústavní soud standardně aplikuje i v případech, kdy je předmětem ústavní stížnosti otázka náhrady nákladů řízení, resp. její výše. Jakkoliv se i tato otázka může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla jí nelze přiznat intenzitu opodstatňující závěr o porušení jeho základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), nález ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12].

9. V posuzovaném případě Ústavní soud neshledal, že by nalézací soud v rámci rozhodování o náhradě nákladů řízení pochybil. Je sice pravdou, že v předmětném řízení byly naplněny všechny předpoklady vymezené nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, jímž Ústavní soud rozhodl o zrušení tzv. přísudkové vyhlášky. Na tomto místě je však třeba připomenout, že Ústavní soud přistoupil k jejímu zrušení s poukazem na skutečnost, že odměny za zastupování advokátem musí odpovídat povaze a náročnosti předmětného sporu, přičemž tato podmínka nebyla dle názoru Ústavního soudu v řadě případů splněna. Ústavní soud však po prostudování ústavní stížnosti, jakož i jí napadeného rozhodnutí, nedospěl (na rozdíl od stěžovatele) k závěru, že by tato podmínka pro stanovení výše odměny za právní zastoupení vedlejšího účastníka nebyla v posuzovaném případě splněna. Ústavní soud se naopak domnívá, že odměna za právní zastoupení vedlejšího účastníka ve výši 6.000,- Kč, k jejíž náhradě vedlejšímu účastníku byl stěžovatel napadeným rozhodnutím zavázán a která představuje 1,5 násobek vymáhané jistiny, není ve zjevném nepoměru k povaze a náročnosti předmětného sporu.

10. Ve vztahu k právě uvedenému je dále třeba uvést, že napadené rozhodnutí nalézacího soudu bylo vydáno a zároveň nabylo právní moci ještě v době před vydáním předmětného plenárního nálezu Ústavního soudu, který se stal vykonatelným až dne 7. 5. 2013, a to s účinky ex nunc, nikoli ex tunc. Ústavní stížnost přitom neobsahuje žádnou argumentaci, proč by použití (s časovým odstupem zrušené) přísudkové vyhlášky mělo vést k porušení nějakého ústavně zaručeného základního práva či svobody stěžovatele. Ústavní soud v této souvislosti připomíná ustanovení § 71 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, podle kterého pravomocná rozhodnutí vydaná na základě právního předpisu, který byl zrušen, zůstávají nedotčena. Pravidlo, že práva a povinnosti podle takových rozhodnutí nelze vykonávat, se pak zde s ohledem na potřebu zachování právní jistoty, jež v daném případě převážila nad důvody, jež Ústavní soud vedly ke zrušení předmětné vyhlášky, neuplatní (viz Sdělení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2013 č. 117/2013 Sb.).

IV. 11. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

12. Jelikož nebyly naplněny podmínky uvedené v ustanovení § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, nebylo možno ani rozhodnout, že náklady na právní zastoupení stěžovatele hradí stát, a současně nebylo vyhověno ani žádosti stěžovatele, aby mu podle ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu bylo přiznáno právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. října 2013

Ludvík David, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.