I. ÚS 1607/17
I.ÚS 1607/17 ze dne 20. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Libora Němečka, zastoupeného Mgr. Vladimírem Rajfem, advokátem se sídlem Špitálka 434/23b, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 5403/2016-193 ze dne 15. 2. 2017, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 70 Co 159/2015-68 ze dne 27. 7. 2015 a usnesení Okresního soudu v Kroměříži č. j. 6 C 46/2014-50 ze dne 14. 4. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Okresní soud v Kroměříži zamítl žádost stěžovatele na osvobození od soudních poplatků ve věci jeho žaloby na ochranu osobnosti a současně zamítl jeho žádost o ustanovení zástupce pro řízení z řad advokátů. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně v záhlaví citovaným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Následné dovolací řízení Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením zastavil, neboť stěžovatel navzdory výzvě a poučení daného mu soudem prvního stupně nesplnil zákonem stanovenou podmínku dovolacího řízení, a to povinné právní zastoupení.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel má za to, že Nejvyšší soud k jeho dovolání přistoupil ryze formalisticky a v rámci odůvodnění svého rozhodnutí pouze konstatoval, že stěžovatel jako dovolatel nesplnil zvláštní zákonnou podmínku dovolacího řízení, aniž se podaným dovoláním vůbec zabýval. Nejvyšší soud dle mínění stěžovatele de facto zastavil dovolací řízení z téhož důvodu, pro který bylo zahájeno.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je dílem zjevně neopodstatněná, dílem opožděná.

Ústavní soud konstatuje, že v části, v níž ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu, se jedná o návrh opožděně podaný. Stěžovatel totiž řádně nevyčerpal dovolání jako poslední procesní prostředek k ochraně svých práv, když dovolací řízení bylo pro formální vadu, absenci povinného právního zastoupení, zastaveno. Za této situace se však lhůta k podání ústavní stížnosti dle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu odvíjí od doručení potvrzujícího usnesení krajského soudu, přičemž v daném případě je zcela zřejmé, že v mezidobí již dávno uplynula.

Lhůta k podání ústavní stížnosti je tak zachována pouze ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu o zastavení dovolacího řízení, které však za ústavně nekonformní pokládat nelze. Obligatorní právní zastoupení pro dovolací řízení je stanoveno zákonem (§ 241 občanského soudního řádu) bez ohledu na věc, o kterou se jedná, a splnění této podmínky nelze prominout. Výjimky z této povinnosti, též uvedené v citovaném ustanovení, se přitom na případ stěžovatele evidentně nevztahují. Stěžovatel byl o této povinnosti řádně poučen a byla mu stanovena lhůta k odstranění dané vady. Tu však do napadeného rozhodnutí o zastavení dovolacího řízení nezhojil. Nejvyššímu soudu proto nezbylo než dovolací řízení zastavit. Namítá-li stěžovatel, že s ohledem ke svým majetkovým poměrům nedisponuje dostatkem finančních prostředků k tomu, aby si mohl sám opatřit advokáta, Ústavní soud poukazuje na ustanovení § 18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, dle něhož Česká advokátní komora takovému žadateli advokáta určí. Ten pak při splnění zákonem stanovených podmínek poskytne právní služby bezplatně nebo za sníženou odměnu. V tomto zákonném ustanovení se tak odráží čl. 37 odst. 2 Listiny, dle něhož má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy a dalšími orgány veřejné moci.

Z uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, zčásti dle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh opožděně podaný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 20. června 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.