I. ÚS 1606/12
I.ÚS 1606/12 ze dne 11. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele HR a VA, s. r. o., IČO 62503171, se sídlem ul. Míru 235, 378 21 Kardašova Řečice, zastoupeného JUDr. Vladimírem Peškem, advokátem v Třeboni, Šustova 902/II, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2011 č. j. 29 Cdo 1328/2011-159, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 4. 2010 č. j. 2 Cmo 249/2009-99 a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 4. 2009 č. j. 13 Cm 1477/2008-83, takto :
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, který zamítl žalobu stěžovatele o zaplacení částky 200.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % p. a. od 4. března 1999 do zaplacení pro promlčení žalovaného nároku. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud jako nepřípustné, neboť stěžovatel Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředložil.

Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušit v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů pro porušení svých základních práv specifikovaných v ústavní stížnosti, zejména práva na spravedlivý proces.
Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda též splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud proto v prvé řadě zkoumal, zda byla ústavní stížnost podána ve lhůtě zákonem stanovené.

Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.

Podle § 49 odst. 1 o. s. ř. ve znění platném v době doručování platilo, že "Do vlastních rukou se doručují písemnosti, u nichž to stanoví zákon nebo nařídí-li tak soud." U usnesení Nejvyššího soudu o. s. ř. ve znění platném v době doručování nestanovilo doručování do vlastních rukou (srov. např. § 168 odst. 2, a contrario doručování rozsudku v § 158 odst. 2 o. s. ř.). Ani z pokynů soudu (č. l. 160) neplyne příkaz k doručování usnesení Nejvyššího soudu do vlastních rukou. Proto bylo napadené usnesení Nejvyššího soudu doručováno jako "jiné písemnosti" dle § 50 o. s. ř. ve znění platném v době doručování.

Postup při doručování "jiných písemností" tak upravuje § 50 o. s. ř. ve znění platném v době doručování, který v odstavci 1 stanoví, že "nezastihl-li doručující orgán adresáta písemnosti, vhodí písemnost do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky; písemnost se považuje za doručenou vhozením do schránky, datum vhození vyznačí doručující orgán na doručence a na písemnosti."

Na doručence týkající se napadeného usnesení Nejvyššího soudu je uvedeno, že adresát písemnosti - zástupce stěžovatele JUDr. J. K. - nebyla zastižena, a proto byla zásilka (s napadeným usnesením Nejvyššího soudu) vložena do schránky užívané zástupcem stěžovatele dne 10. 2. 2012 (srov. doručenku na č. l. 159, jakož i datum referátu na č. l. 160, a příslušný referát, kde je uvedeno, že zásilka s usnesením Nejvyššího soudu byla vypravena dne 8. 2. 2012 - č. l. 160 p. v.).

Tudíž, napadené usnesení Nejvyššího soudu bylo zástupci stěžovatele - JUDr. J. K. - doručeno dne 10. 2. 2012. Podle § 50b odst. 1 o. s. ř. platí, že má-li účastník zástupce, doručuje se pouze zástupci, nestanoví-li zákon jinak.

Pokud tedy byla ústavní stížnost podána k poštovní přepravě až dne 28. 4. 2012, byla podána zjevně po lhůtě k tomu zákonem o Ústavním soudu stanovené.

Stěžovatel sice v ústavní stížnosti tvrdí, že mu bylo napadené usnesení Nejvyššího soudu doručeno prostřednictvím jeho právního zástupce dne 28. 2. 2012. Ústavní soud k tomu uvádí, že pokud by bylo došlo k chybě v komunikaci mezi právním zástupcem a účastníka řízení, nelze to přičítat k tíži obecného soudu. Tu lze odkázat např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 30. května 2012 sp. zn. I. ÚS 3704/11, "Právní zástupce nepochybně mohl a měl pořídit příslušné množství kopií pro každou žalobkyni, případně mohl stejnopis dát žalobkyni. Takový postup mu ostatně ukládá ustanovení čl. 9 odst. 4 Pravidel profesionální etiky. Výhrady proti jeho konkrétnímu postupu však již nemohou být výhradami proti orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 zákona."

Ústavní soud dále odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, dle níž jsou ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) a § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu - týkající se lhůty k podání návrhu (ústavní stížnosti) - ustanovení kogentní, takže neskýtají dispoziční volnost; proto prominutí či prodloužení lhůty k podání ústavní stížnosti neumožňují (srov. např. cit. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. května 2012 sp. zn. I. ÚS 3704/11).

Za tohoto stavu, aniž by se mohl zabývat meritem věci, Ústavní soud usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené k jeho podání zákonem [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. července 2012

Vojen Güttler soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.