I. ÚS 16/14
I.ÚS 16/14 ze dne 29. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů o ústavní stížnosti společnosti IRHOS Partner, spol. s. r.o., sídlem Chodská Lhota 94, zast. JUDr. Zbyňkem Holým, advokátem, sídlem Malá 6, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.10.2013, č.j. 25 Cdo 2566/2012-203, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26.10.2011, č.j. 13 Co 367/3011-167, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9.12.2010, č.j. 6 C 335/2009-93, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a ing. Vladimíra Slámy a Miloslavy Slámové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví konkretizovaná rozhodnutí obecných soudů, a to usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud"). K věci uvedla, že obvodní soud (nesprávně označený jako vedlejší účastník) vydal rozsudek, kterým zamítl její žalobu ohledně částky 676 442,65 Kč spolu s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení, městský soud (také nesprávně označený jako vedlejší účastník) potvrdil rozsudek soudu I. stupně, následné dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro nepřípustnost. Podle stěžovatelky bylo těmito rozhodnutími porušeno její právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K věci stěžovatelka uvedla, že se žalobou domáhala vůči žalovaným (tj. vedlejším účastníkům) náhrady škody ve smyslu § 77a obč. soudního řádu, a to z toho důvodu, že žalovaní iniciovali vydání předběžného opatření, kterým jí znemožnili minimálně v době od 10.12.2008 do 5.5.2009 jakkoliv nakládat se specifikovanými nemovitostmi. Předběžné opatření bylo vydáno usnesením obvodního soudu, městský soud usnesení změnil a návrh na jeho vydání zamítl. Stěžovatelka v návrhu na vydání předběžného opatření spatřuje šikanózní výkon práva, s cílem způsobit jí újmu. Po zrušení předběžného opatření uplatnila vůči žalovaným právo na náhradu škody. Obvodní soud zamítavý rozsudek odůvodnil tak, že se stěžovatelka nikdy nestala vlastníkem předmětných rozestavěných budov, proto jí buďto nemohl vůbec vzniknout nárok na náhradu škody, nebo vznik škody není v příčinné souvislosti s nařízeným předběžným opatřením. Za klíčovou otázku považuje zodpovězení toho, zda se může domáhat náhrady škody vůči žalovaným, resp. zda je škoda jí vzniklá v příčinné souvislosti s nařízeným předběžným opatřením. Podle jejího názoru obecné soudy přistupovaly k zodpovězení těchto otázek přepjatě formalisticky a pozitivně právně, bez přihlédnutí k přirozenoprávním zásadám a zásadám spravedlnosti.

V další části ústavní stížnosti popsala stěžovatelka vývoj situace panující v době převodu bytových jednotek na nabyvatele. Původně stavbu předmětných budov pro 3 fyzické osoby realizovala společnost IRHOS, spol. s r.o., následně převzala její práva a povinnosti zhotovitele stěžovatelka, a to na základě jednoznačného projevu vůle všech zúčastněných stran; stejně hodnotí i dohodu, v níž všechny dotčené strany svobodně prohlásily a ujednaly, že výhradním vlastníkem všech rozestavěných domů je stěžovatelka. Stěžovatelka měla s budoucími nabyvateli uzavřené smlouvy o budoucí kupní smlouvě, proces převodu byl narušen a pozdržen neoprávněně vydaným předběžným opatřením. Po odpadnutí překážky strany svoji vůli naplnily a završily kontraktační proces převodem na nabyvatele. Stěžovatelka se jednoznačně považovala za vlastníka dotčených budov, což dokládá odkazy na řadu právních úkonů, zástavní smlouvy, narovnání ve formě notářského zápisu. Stěžovatelka dále namítá, že obvodní soud neprovedl všechny navržené důkazy. Ze všech důvodů je přesvědčena, že je ona tím subjektem, který byl vydaným předběžným opatřením výrazně poškozen a odpovědnost za tuto škodu musí nést ti, kdo o předběžné opatření požádali, tj. žalovaní.

Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující: Čl. 36 odst. 1: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Čl. 36 odst. 2: Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. Čl. 36 odst. 3: 3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.

II.

Z předložených listinných podkladů zjistil Ústavní soud tyto relevantní skutečnosti:

Stěžovatelka se žalobou vůči vedlejším účastníkům domáhala náhrady škody ve smyslu § 77a obč. soudního řádu, která měla vzniknout v důsledku předběžného opatření, jež uložilo společnosti IRHOS, s.r.o., jakož i právním nástupcům, tedy i stěžovatelce, povinnost nenakládat s vymezenými nemovitostmi, a to z důvodu nevyjasněných majetkových vztahů (předběžné opatření vydal obvodní soud usnesením ze dne 4.12.2008, usnesením městského soudu ze dne 5.5.2009 bylo toto předběžné opatření změněno a návrh na jeho nařízení byl zamítnut). Požadovaná škoda (ve výši 676 442,65 Kč) se skládala z několika dílčích nároků, které měly vzniknout v důsledku vynaložení nákladů v souvislosti s předběžným opatřením, tj. v souvislosti s nemožností disponovat s nemovitostmi. Obvodní soud provedl řadu listinných důkazů, další důkazy zamítl pro nadbytečnost a pro provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, proto ji rozsudkem ze dne 9.12.2010, č.j. 6 C 335/2009-93, zamítl. Vzal za prokázané, že dne 28.3.2007 se podle § 631 a násl. obč. zákoníku společnost IRHOS, spol. s r.o., zavázala provést výstavbu rodinných domů pro 3 fyzické osoby - spoluvlastníky pozemků. Dne 21.3.2008 vstoupila do postavení zhotovitele společnost IRHOS Partner, spol. s.r.o., tj. stěžovatelka; ve smlouvě bylo výslovně uvedeno, že stěžovatelka přebírá práva a povinnosti zhotovitele. V dohodě ze dne 29.5.2008 o ukončení smlouvy o výstavbě bylo ujednáno, že výhradním vlastníkem rozestavěných řadových domů je stěžovatelka, podle soudu však ke smluvnímu převodu nedošlo, toto ujednání shledal obvodní soud absolutně neplatným a dovodil, že spoluvlastníky zhotovovaných staveb se staly zmíněné 3 fyzické osoby. Dále obvodní soud konstatoval, že předběžné opatření bylo nařízeno usnesením ze dne 4.12.2008 a stalo se vykonatelným vůči stěžovatelce až 10.12.2008, přitom stěžovatelka měla uzavřít s budoucími kupujícími kupní smlouvy do 30.11.2008, tedy k jejich neuzavření došlo bez příčinné souvislosti s předběžným opatřením. Ani další náklady nevynaložila stěžovatelka v příčinné souvislosti s omezením uloženým v předběžném opatření. Stěžovatelka podala proti rozsudku obvodního soudu odvolání, které městský soud neshledal důvodným. Ztotožnil se s právním závěrem, že stěžovatelka se nestala vlastníkem předmětných nemovitostí, proto s nimi nemohla nakládat jako nevlastník, nebyla tak poškozena uložením předběžného opatření. Z těchto důvodů městský soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně. Proti němu podala stěžovatelka tzv. nenárokové dovolání, jež Nejvyšší soud pro nepřípustnost odmítl.
III.

Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů, interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.

Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení základních práv a zjistil, že k žádnému tvrzenému porušení nedošlo. Přitom je žádoucí ústavní stížnost posuzovat ze dvou hledisek: a) předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu způsobenou omezením uloženým předběžným opatřením, b) přípustnost dovolání, resp. jeho odmítnutí pro nepřípustnost.

Ad a) Podstatu stěžovatelčina návrhu tvoří polemika se závěry obvodního soudu a městského soudu ohledně posouzení předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu způsobenou omezením, jež stěžovatelce bylo uloženo předběžným opatřením. Z obsahu ústavní stížnosti pak evidentně plyne, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení závěrů, k nimž dospěly obecné soudy právě v této záležitosti. Tím však staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší. Ústavní soud dále dodává, že důvody, pro které soudy stěžovatelčinu žalobu zamítly z důvodů neexistence příčinné souvislosti, resp. "nevzniku" škody, jsou v odůvodnění napadených rozhodnutí v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí v plné míře odkazuje. K nim Ústavní soud doplňuje, že stěžovatelka, ač zastoupena právně kvalifikovanými zástupci, nehodlá respektovat zákonná pravidla pro originární nabytí vlastnického práva výstavbou prováděnou na základě občanskoprávní smlouvy o díle, ani podmínky případného převodu vlastnického práva k rozestavěné budově; ztotožňuje se tak se zjištěním, že se stěžovatelka vlastníkem nemovitostí nestala. Z nesprávných představ o těchto právních konstrukcích pak vyplývají i nedůvodné požadavky vůči navrhovatelům předběžného opatření. Z těchto důvodů nemohlo dojít k porušení základního práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Pokud stěžovatelka tvrdí porušení základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 2 a v čl. 36 odst. 3 Listiny, je z povahy věci naprosto evidentní, že aplikace těchto ustanovení nepřicházela v úvahu; stěžovatelka však ani žádná konkrétní tvrzení o porušení těchto práv neformuluje.

Ad b) Stěžovatelka ve věci podala tzv. nenárokové dovolání, jehož přípustnost posuzoval Nejvyšší soud podle § 237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu, ve znění účinném před 1.1.2013, které vyžadovalo, aby napadené rozhodnutí bylo rozhodnutím zásadního právního významu. Podle Nejvyššího soudu zpochybnila stěžovatelka posouzení příčinné souvislosti, tj. kritizovala skutková zjištění, nikoliv právní posouzení. Stěžovatelka sice navrhuje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, protože však žádné argumenty proti posouzení přípustnosti jejího dovolání neuvádí, je i v této části ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. ledna 2014

Kateřina Šimáčková, v.r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.