I. ÚS 1598/17
I.ÚS 1598/17 ze dne 31. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele ŽIVOT 90, z. ú. se sídlem Karolíny Světlé 18, Praha 1, zastoupeného JUDr. Markem Pavlovským Ph.D., advokátem, se sídlem Plzeňská 4, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 3388/2016-746 ze dne 21. 2. 2017 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 5/2015-683 ze dne 12. 1. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. V civilním sporu mezi zhotovitelem díla (žalobcem) a hlavním městem Praha (žalovaným) o zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím vystupoval stěžovatel jako vedlejší účastník na straně hlavního města Praha. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobě vyhověl. Současně uložil hlavnímu městu Praha a stěžovateli povinnost nahradit žalobci náklady řízení. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání hlavního města Praha proti napadenému rozsudku městského soudu.

2. Podle stěžovatele bylo napadenými rozhodnutími porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina ). Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukázal na to, že u městského soudu došlo oproti předcházejícímu řízení ke změně obsazení senátu a v důsledku toho i ke změně právního náhledu na spor, jak bylo v úvodu odvolacího řízení městským soudem sděleno účastníkům. Městský soud však při jednání dostatečně účastníky řízení neseznámil s důvody změny právního náhledu, čímž znemožnil účastníkům řízení relevantně na tuto změnu reagovat. Účastníci řízení poté neměli možnost se s důvody změny právního názoru městského soudu seznámit ani z písemného vyhotovení rozhodnutí, ve kterém se městský soud omezil pouze na konstatování, že se přiklonil k jedné z možných variant výkladu smluvního ujednání. Městský soud dle stěžovatele neprovedl dostatečné dokazování a odchýlil se od závěrů soudu prvního stupně, aniž by to řádně zdůvodnil. Stěžovatel je přesvědčen, že městský soud tímto postupem zásadním způsobem pochybil, a porušil tak právo stěžovatele na spravedlivý soudní proces. Dovolání hlavního města Prahy, které stěžovatel jako vedlejší účastník civilního řízení podpořil, bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto pro nepřípustnost. Podle stěžovatele se Nejvyšší soud svým napadeným rozhodnutím odchýlil od své rozhodovací praxe, nevypořádal se v něm s relevantními námitkami hlavního města Praha, a porušil tak právo stěžovatele na spravedlivý proces.

3. K výzvě Ústavního soudu stěžovatel uvedl, že jako vedlejší účastník civilního řízení nepodal dovolání ani proti výroku městského soudu, kterým mu byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení. Stěžovatel se totiž domnívá, že není osobou aktivně legitimovanou k podání dovolání. Podle stěžovatele se rozhodnutí o náhradě nákladů řízení odvíjelo od výsledku sporu, a právě s ním stěžovatel nesouhlasí. Výrok, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, však dovoláním napadnout nemohl.
4. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje návrh podaný někým zjevně neoprávněným ve smyslu § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

5. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu platí, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy může proti pravomocnému rozhodnutí podat osoba, která byla účastníkem řízení, v němž bylo toto rozhodnutí vydáno. Podle nálezu sp. zn. II. ÚS 310/04 ze dne 26. 4. 2005 (N 93/37 SbNU 269) zákonodárce v tomto ustanovení nespecifikuje, o jakou formu účastenství se má jednat , avšak [o]právněnost podat ústavní stížnost podmiňuje porušením základního práva či svobody [stěžovatele] . Jak Ústavní soud uvedl v usnesení sp. zn. II. ÚS 385/16 ze dne 23. 5. 2017, bodě 6, oprávněnost podat ústavní stížnost je podmíněna tím, že napadené rozhodnutí, opatření či jiný zásah jsou způsobilé porušit právo stěžovatele a že stěžovatel takové porušení tvrdí [srov. obdobně nález sp. zn. II. ÚS 1810/13 ze dne 13. 5. 2014 (N 93/73 SbNU 549), bod 20; usnesení sp. zn. III. ÚS 597/15 ze dne 24. 3. 2015, body 5 7; či usnesení sp. zn. IV. ÚS 778/16 ze dne 14. 6. 2016].

6. V projednávaném případě stěžovatel vystupoval jako vedlejší účastník civilního řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, které je garantováno v čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle stěžovatele městský soud nedostatečně seznámil účastníky řízení se změnou právního názoru a zabránil jim tak v uplatnění účinné argumentace týkající se věci samé, tedy sporu o zaplacení 1 000 000 Kč s příslušenstvím, a že své rozhodnutí o věci samé nedostatečně zdůvodnil. Nejvyšší soud se podle stěžovatele odmítnutím dovolání hlavního města Prahy odchýlil od vlastní judikatury, navíc se ve svém rozhodnutí nevypořádal s námitkami hlavního města Prahy. Lze tedy shrnout, že námitky stěžovatele se vztahují výlučně k rozhodnutí obecných soudů ve věci samé.

7. Je třeba zdůraznit, že čl. 36 odst. 1 Listiny garantuje ochranu každému, kdo se domáhá svého práva u soudu či jiného orgánu. Když obecné soudy rozhodovaly o věci samé, tedy ve sporu o zaplacení 1 000 000 Kč s příslušenstvím, rozhodovaly o právech a povinnostech zhotovitele díla (žalobce) a hlavního města Praha (žalovaného), avšak nikoliv o právech či povinnostech stěžovatele jako vedlejšího účastníka civilního řízení. Jeho práva a povinnosti nemohly být rozhodnutím obecných soudů ve věci samé přímo nijak dotčena; jako vedlejší účastník civilního řízení měl stěžovatel pouze právní zájem na výsledku tohoto řízení (§ 93 odst. 1 o. s. ř.). Jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny tudíž vůbec nemohlo být rozhodnutím obecných soudů ve věci samé dotčeno. Analogicky je z hlediska čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod třeba konstatovat, že v dané věci nebylo rozhodováno o civilním právu ani závazku stěžovatele, a nebyla tedy splněna podmínka pro aplikaci civilní větve tohoto článku. Přiznat stěžovateli aktivní legitimaci by tudíž znamenalo umožnit mu podat ústavní stížnost ve prospěch jiného, tedy v daném případě hlavního města Prahy. Ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu však podání ústavní stížnosti ve prospěch jiné osoby vylučuje [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3046/14 ze dne 27. 2. 2015 (N 49/76 SbNU 669), bod 17 nebo nález sp. zn. II. ÚS 2100/08 ze dne 9. 2. 2010 (N 21/56 SbNU 249), bod 15; srov. obdobně stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10 ze dne 14. 12. 2010 (ST 31/59 SbNU 607; 426/2010 Sb.), bod 16]. Proto je třeba stěžovatelovu ústavní stížnost hodnotit jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.

8. Ústavní soud si je vědom, že v usnesení sp. zn. II. ÚS 385/16 ze dne 23. 5. 2017, bodech 5 9, dospěl k závěru, že vedlejší účastník civilního řízení je aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti, avšak tento případ se od projednávané věci liší. V odkazovaném případě stížnost směřovala pouze proti výrokům, kterými byla věc přidělena jinému soudci a senátu (bod 2 citovaného usnesení), na rozdíl od projednávané věci bylo tedy napadeno procesní rozhodnutí. Daný případ byl navíc posuzován pouze z hlediska práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny (bod 13 a násl.), zatímco v projednávané věci stěžovatel porušení tohoto práva vůbec nenamítal. Obdobně Ústavní soud připustil aktivní legitimaci vedlejšího účastníka civilního řízení (intervenienta) podat ústavní stížnost ohledně jeho práva být vedlejším účastníkem (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2490/12 ze dne 16. 8. 2012 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 2167/16 ze dne 4. 10. 2016.

9. V posuzovaném případě však stěžovatel nepolemizuje se závěry obecných soudů ohledně svých práv (být vedlejším účastníkem, být souzen před zákonným soudcem nebo nést náklady řízení), ale ohledně právních závěrů vyvozených vůči hlavnímu účastníkovi, který se sám rozhodl ústavní stížnost proti napadeným rozhodnutím nepodat. V takovém případě ve vztahu k této argumentaci tedy stěžovatel je osobou zjevně neoprávněnou napadnout svou ústavní stížností napadená rozhodnutí o právních povinnostech žalovaného hlavního města Prahy.

10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 42 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. července 2017

Kateřina Šimáčková, v. r. soudkyně zpravodajka



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.