I. ÚS 1598/13
I.ÚS 1598/13 ze dne 9. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti právnické osoby TRADING CZ, s.r.o., se sídlem U Habrovky 247/11, Praha 4, zastoupené JUDr. Jiřím Vlasákem, AK se sídlem Jankovcova 1518/2, 170 00, Praha 7, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2013 č. j. MSPH 79 INS 7499/2011-B-23 č. 1), takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 5. 2013 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod a práva vlastnit majetek garantovaného čl. 11 Listiny.

Z ústavní stížnosti a přiloženého rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel přihlásil své pohledávky do insolvenčního řízení vedeného u Městského soudu v Praze (dále jen "insolvenční soud"). Na přezkumném jednání v insolvenční věci, konaném dne 19. 3. 2013, byly pohledávky stěžovatele přezkoumány a insolvenční správce je pro pravost zcela popřel. Důvodem popření bylo, že předmětné pohledávky na stěžovatele nepřešly a ten se tak nestal oprávněným věřitelem - pohledávky měly zaniknout splněním dohody o narovnání. Dalším důvodem popření byla neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky.

Stěžovatel před konáním přezkumného jednání podal insolvenčnímu soudu návrh na přiznání hlasovacích práv, ve kterém uvedl, že z dosavadního postupu insolvenčního správce nabyl důvodných obav, že motivem jeho jednání může být snaha zabránit některým věřitelům v aktivní účasti na schůzi věřitelů. Dne 19. 3. 2013 schůze věřitelů konaná bezprostředně po ukončení přezkumného jednání nepřijala návrh stěžovatele na přiznání hlasovacího práva v rozsahu popřených pohledávek.

Dne 19. 3. 2013 insolvenční soud podle § 51 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon"), na schůzi věřitelů usnesením č. 1) rozhodl, že věřiteli č. 18 (tj. stěžovateli) se v rozsahu popřené pohledávky 21.118.564 hlasů hlasovací právo nepřiznává. Své rozhodnutí odůvodnil konstatováním, že rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 39 Cm 189/2010 bylo pravomocně rozhodnuto o tom, že smlouva o postoupení pohledávky uzavřená mezi předchozími věřiteli, do jejichž práv stěžovatel vstoupil, je absolutně neplatná. Z tohoto rozsudku insolvenční soud v okamžiku rozhodnutí vyšel a konstatoval, že přihlášená pohledávka zřejmě nemohla platně přejít na přihlašovatele pohledávky.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu insolvenčního řízení uvedl, že nesouhlasí s důvody, pro které byla pohledávka insolvenčním správcem popřena a je si vědom toho, že tyto budou předmětem incidenčního sporu.

Stěžovatel se domnívá, že postupem v záhlaví specifikovaného soudu, zejména tím, že soud rezignoval na poskytnutí ochrany právům stěžovatele (viz čl. 90 Ústavy České republiky), své rozhodnutí neodůvodnil, resp. neodůvodnil ústavně konformně, ignoroval argumentaci stěžovatele a své rozhodnutí opřel o nesprávné právní posouzení věci a svým rozhodnutím zcela pominul stěžejní zásady, na nichž insolvenční řízení stojí, zasáhl do shora uvedených ústavních práv stěžovatele. Insolvenční soud měl sám posoudit otázku platnosti pohledávek, když mohl vycházet z rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 39 Cm 189/2010 pouze podpůrně, nikoli jeho výrok mechanicky převzít. Insolvenční soud aproboval nemravné a nepoctivé jednání dlužníka a původního věřitele, významně zasáhl do práv věřitelů, a tím porušil samotný účel insolvenčního řízení a zásady, na nichž insolvenční právo stojí.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatu ústavní stížnosti nachází Ústavní soud zejména v nesouhlasu stěžovatele se stanoviskem insolvenčního soudu ve věci splnění podmínek pro přiznání hlasovacího práva v rámci věřitelského výboru a s odůvodněním tohoto stanoviska. Hlavním důvodem je namítaná nedostatečná odůvodněnost výroku insolvenčního soudu, která má být v přímém rozporu s požadavkem ústavní konformity soudních rozhodnutí.

Ústavní soud připomíná, že ani nesprávná, resp. jím nesdílená interpretace hmotného či procesního práva zásadně nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces. Taková interpretace by mohla být důvodem zrušení rozhodnutí pouze tehdy, pokud by zasáhla některé z ústavních subjektivních práv [srov. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149)]. V tomto smyslu lze pochybovat o tom, že by právo na hlasování ve věřitelském výboru bylo v posuzovaném případě ústavně chráněno a představovalo samo o sobě subjektivní ústavní právo. O to větší důraz pak Ústavní soud musí klást na zdrženlivost při zásazích, které by byly motivovány pouze nesouhlasem s odůvodněním či obecně s právními a skutkovými závěry obecných soudů. Dále, vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudu o odepření hlasovacích práv věřitelů má vztah pouze k již proběhlé schůzi, a pro další schůzi jím soud není nijak vázán, jeví se jako sporné, zda by zásah Ústavního soudu měl jakýkoli normativní význam a jeho kasační pravomoc nepostrádala smysl.

Ústavní soud však nesdílí ani přesvědčení stěžovatele o nedostatečném odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení insolvenčního soudu. Z napadeného usnesení je dostatečně zřejmé, jakými úvahami byl insolvenční soud při svém rozhodování veden. Tyto úvahy, byť jsou krátké, jsou zcela jasné, přehledné a srozumitelné a zcela ústavně konformní a dávají přehledný obraz o úvahách, kterými byl insolvenční soud veden. Ústavní soud dále nesdílí ani přesvědčení stěžovatele o zásahu do základního práva dle čl. 11 Listiny. V tomto směru lze z ústavní stížnosti předpokládat, že ochrana vlastnického práva má pouze akcesorickou povahu k namítanému zásahu do práva na spravedlivý proces. Ústavní soud však neshledal jakýkoli neústavní zásah do práva vlastnit majetek jako takového.

Soudce Vojen Güttler, uvedený v akceptačním dopise k této ústavní stížnosti, byl v souladu s rozvrhem práce Ústavního soudu (přístupný na www.usoud.cz) nahrazen soudkyní Kateřinou Šimáčkovou. Soudce Jaroslav Fenyk byl v souladu s rozvrhem práce nahrazen soudcem Ludvíkem Davidem.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. ledna 2014

Ludvík David, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.