I. ÚS 1591/09
I.ÚS 1591/09 ze dne 19. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele D. D., zastoupeného JUDr. Pavlem Blanickým, advokátem v Praze 1, Bolzanova 1, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 323/2009 ze dne 8. dubna 2009, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 434/2008 ze dne 25. listopadu 2008 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 3 T 3/2008 ze dne 29. září 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 323/2009 ze dne 8. dubna 2009, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 434/2008 ze dne 25. listopadu 2008, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 3 T 3/2008 ze dne 29. září 2008. Rozsudkem soudu prvního stupně byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin znásilnění podle ustanovení § 241 odst. 1 trestního zákona. Napadenými rozhodnutími byla prý porušena ustanovení čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"), ustanovení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech: Stěžovatel od počátku tvrdí, že se daného trestného činu nedopustil, neboť k pohlavnímu styku s poškozenou došlo dobrovolně. Odvolací soud zamítl jeho odvolání, poněvadž jeho obhajoba byla údajně vyvrácena, důkazní řízení bylo dostatečné a hodnocení důkazů soudem prvního stupně bylo správné. Návrhy na dokazování odvolací soud zamítl s tím, že je nepovažuje za důvodné. Stěžovatel však prohlašuje, že závěry odvolacího soudu jsou v rozporu se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně i v rozporu se skutečným stavem věci.

Stěžovatel namítá, že závěry soudů jsou postaveny na výpovědi poškozené, která je podle něho nevěrohodná. Uvedené tvrzení opírá o vlastní hodnocení situace, poukazuje na to, že poškozená byla opilá a že navrhoval k prokázání této skutečnosti důkazy, které obecné soudy neprovedly. Dále uvádí, že poškozená nebyla ani schopna popsat vozidlo, v němž měl jako údajný pachatel jet. Rozpory v její výpovědi posoudily obecné soudy jako nepodstatné. Stěžovatel poukazuje na další okolnosti, které podle jeho názoru zpochybňují věrohodnost poškozené a k nimž obecné soudy neprovedly jím navrhované důkazy.

Další námitky uplatňuje stěžovatel proti znaleckému posudku; poukazuje na to, že při vyšetření nespolupracoval, což mohlo i podle znalce výsledek vyšetření zkreslit. Obecně pak prohlásil, že znalci zpracovávali posudek tak, jako by se trestného činu skutečně dopustil. Takový postup je v rozporu se zásadou objektivního zjištění skutečného stavu i se zásadou presumpce neviny.

Stěžovatel dále kritizoval Městský soud v Praze, který dokonce jako přitěžující okolnost svědčící o stěžovatelově agresivitě uvedl, že je stíhán pro delikt násilné povahy. Stěžovatel však poukazuje na to, že stíhání je vedeno pro "jednání" v silničním provozu; takový postup obecného soudu je pak v rozporu s presumpcí neviny, protože doposud nebyl pravomocně odsouzen. Rovněž není správné - podle názoru stěžovatele - že soud prvního stupně uvedl, že již byl pětkrát odsouzen, protože trest, který mu byl uložen v roce 1989 byl amnestován.

Porušení svých - výše uvedených - základních práv tedy spatřuje v tom, že v řízení nebyl úplně zjištěn skutkový stav věci, zkreslený i zamítnutím jeho odůvodněných důkazních návrhů; tak došlo k nesprávným skutkovým závěrům a následně pak i k vadnému hodnocení neúplně provedených důkazů, a k nesprávnému právnímu a ústavně nesouladnému posouzení. Obecné soudy rovněž dostatečným způsobem neodůvodnily odmítnutí, resp. opomenutí jím navržených důkazů. Nejvyššímu soudu pak vytýká, že odmítnutím jeho dovolání jeho právo na spravedlivý proces rovněž porušil.

Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.

II.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel uplatnil stejnou argumentaci, jakou již použil v dovolání a jíž se dovolací soud zabýval v rámci dovolacího řízení. Všechny rozhodné skutečnosti pak byly konstatovány v odůvodnění napadeného usnesení, na které Nejvyšší soud odkázal. Dále uvedl, že podaným dovoláním stěžovatel nenaplnil uplatněný dovolací důvod, protože jeho námitky směřovaly pouze proti nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu. Dovolací soud však zároveň neshledal v dané věci extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedené vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadeným rozhodnutím - nepřinášelo.

III.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 3 T 3/2008 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 4. Ze spisu zjistil, že stěžovatel byl citovaným rozsudkem uvedeného soudu uznán vinným, že "dne 5. 6. 2004 kolem 01:30 hodin v Praze 4 v Dobronické ul. po její pravé straně směrem na Libuš na asfaltové pěšině poté, kdy poškozená Ing. D. P. vystoupila z jeho vozidla, k ní ze zadu přistoupil, chytil ji za krk, hrubými a vulgárními výroky jí spílal, poškozená se snažila vyprostit, což se jí nepodařilo, obviněný ji povalil na zem na záda, začal ji škrtit, osahávat na intimních místech, následně jí rozepnul kalhoty v úmyslu vykonat na ní soulož a když mu sdělila, že má menstruaci, vykonal na ní anální sex a následně jí uložil, aby mu provedla orální sex, což poškozená z obavy o svůj život provedla", čímž spáchal trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1 trestního zákona a byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s ostrahou. Bylo mu rovněž uloženo ochranné léčení sexuologické formou ambulantní.

Usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 434/2008 ze dne 25. listopadu 2008 bylo odvolání stěžovatele zamítnuto. Hlavní námitky stěžovatele se týkaly skutkových zjištění a shodují se i s námitkami obsaženými v ústavní stížnosti. Odvolací soud dospěl k závěru, že rozsudek nevykazuje žádné podstatné procesní vady a lze konstatovat, že orgány činné v řízení přípravném i nalézací soud postupovaly v souladu s příslušnými procesními ustanoveními. Odvolací soud dále uvedl, že soud prvního stupně hodnotil všechny podstatné důkazy a s obhajobou stěžovatele se celkem logicky vypořádal. Ani uvedený soud nepřijal tvrzení stěžovatele, že k pohlavnímu styku s poškozenou došlo dobrovolně. Poukázal na ohledání místa činu, na stopy po zápase a na výpověď svědka Mgr. I. P. (bratra poškozené), který popsal, že táž přišla domů s roztrhanými kalhotami a umazaná blátem na obličeji a na oblečení. K ohledání místa činu došlo dne 5. 6. 2004 okolo 7:30 hod., tedy relativně v krátké době po činu. Odvolací soud se zabýval i dalšími skutkovými zjištěními, která dokreslovala - podle jeho názoru - nevěrohodnost stěžovatele.

Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 323/2009 ze dne 8. dubna 2009 odmítnuto. Dovolání se opíralo především o skutkové námitky, které byly uplatněny již v odvolání (poznámka: a jsou obsahem i ústavní stížnosti). Podle závěru dovolacího soudu stěžovatel nevznesl v dovolání ve smyslu uplatněných důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), e) trestního řádu relevantním způsobem žádnou námitku; bylo tedy podáno z jiných důvodů, než jsou vymezeny v § 265b odst. 1, 2 tr. ř.
IV.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svých základních práv na spravedlivý proces a na osobní svobodu, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními předpisy, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody stěžovatele. Ústavní soud tedy neposuzuje ani celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Správností hodnocení důkazů obecnými soudy se zabývá pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces a v rámci něho i ústavní zásady dokazování.

Podle článku 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem; zásada volného hodnocení důkazů je výrazem nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v ustanovení § 125 trestního řádu a dostatečně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení přehodnocovat, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. O tom svědčí ustálená i obecná známá ústavněprávní judikatura.

Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, tedy i soudu (§ 2 odst. 5 trestního řádu). Ten potom rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu; shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 5 trestního řádu). Tyto úvahy následně vyjádří v odůvodnění rozsudku postupem, který stanoví ustanovení § 125 trestního řádu. Podle tohoto ustanovení soud v odůvodnění rozsudku - mimo jiné - stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení řídil. Tyto náležitosti napadená rozhodnutí splňují, a proto nelze ani v tomto směru porušení zásad spravedlivého procesu namítat.

Porušení práva na soudní ochranu a v užším smyslu práva spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy není možno dovozovat pouze z toho, že obecný soud ve svém rozhodování dospěl k jinému závěru než stěžovatel. Takovou polemiku Ústavní soud, s odkazem na svoji ustálenou judikaturu, odmítá. Se zřetelem na obsah celého soudního spisu nelze oprávněně usuzovat ani na porušení čl. 8 odst. 2 Listiny, který garantuje každému právo na osobní svobodu s výjimkou případů, které stanoví zákon.

Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, nemají znaky svévole a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. ledna 2010

Vojen Güttler v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.