I. ÚS 1571/17
I.ÚS 1571/17 ze dne 25. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Havla, zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. března 2017 č. j. 21 Cdo 5508/2016-167, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. června 2016 č. j. 62 Co 186/2016-119 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. dubna 2016 č. j. 19 C 186/2015-104, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou dne 22. 5. 2017 napadl stěžovatel shora uvedená rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. V této věci byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") ze dne 23. 6. 2015 ve spojení s usnesením městského soudu ze dne 28. 7. 2015 zamítnut návrh stěžovatele (žalobce) na osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel požádal o osvobození od soudních poplatků znovu, avšak v této žádosti neuvedl žádné nové skutečnosti, které by se týkaly změny jeho majetkových poměrů, a proto obvodní soud usnesením ze dne 15. 10. 2015 řízení zastavil. K odvolání stěžovatele bylo toto usnesení změněno usnesením městského ze dne 12. 11. 2015 tak, že se věc nezastavuje, jelikož obvodní soud rozhodl o zastavení řízení předčasně a tomuto rozhodnutí měla předcházet nová výzva k úhradě soudního poplatku. Stěžovatel byl tedy dne 15. 12. 2015 znovu vyzván k zaplacení soudního poplatku. Soudem stanovená lhůta k zaplacení tohoto poplatku uplynula marně a soudu byla doručena nová žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků.

3. Napadeným usnesením č. j. 19 C 186/2015-104 ze dne 18. 4. 2016 obvodní soud rozhodl o zastavení řízení, ve kterém se stěžovatel domáhal zaplacení částky 915.000 Kč s příslušenstvím, jelikož stěžovatel ani přes opakovanou výzvu soudu k úhradě soudního poplatku soudní poplatek za zahájení řízení ve stanovené lhůtě nezaplatil. Obvodní soud se zabýval již třetí žádostí stěžovatele o osvobození od tohoto poplatku a uvedl, že stěžovatel sice tvrdí změnu svých majetkových poměrů, avšak tuto skutečnost nijak nedoložil. Jednotlivě přitom přezkoumal skutečnosti, které stěžovatel tvrdil v žádosti o osvobození od soudních poplatků - nová vyživovací povinnost k synovi, snížení příjmů ze samostatné výdělečné činnosti, nemožnost dispozice s nemovitým i movitým majetkem, změna majetkových poměrů motorových vozidel, vyživovací povinnost k dceři a finanční závazky u dvou společností, aniž by dovodil změnu jeho majetkových poměrů. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") svým usnesením ze dne 8. 6. 2016 č. j. 62 Co 186/2016-119 rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Ztotožnil se se závěry obvodního soudu, že stěžovatel v nové žádosti neuvedl žádné podstatné skutečnosti, které by se týkaly změny jeho majetkových poměrů, a svá tvrzení nedoložil. Zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků bylo shledáno důvodným, jelikož soudy došly k závěru, že je ve finančních možnostech stěžovatele uhradit soudní poplatek ve výši 45.570 Kč, neboť má pravidelný příjem z obchodní společnosti, ale výši tohoto příjmu neprokázal. Dále nebyla před soudy prokázána nemožnost dispozice s nemovitým majetkem, který stěžovatel vlastní, přičemž navíc vlastní i vícero movitých věcí vyšší hodnoty.

4. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu, který svým usnesením č. j. 21 Cdo 5508/2016-167 ze dne 21. 3. 2017 dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné. Uvedl, že rozhodnutí městského soudu je v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí a neshledal žádný důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

5. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že byly splněny podmínky pro zastavení řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku, neboť obecné soudy podle něj neposoudily jím tvrzené nové skutečnosti a ani se s nimi žádným způsobem nevypořádaly.

6. Stěžovatel se dále domnívá, že usnesení Nejvyššího soudu je nedostatečně odůvodněno, a tudíž je nepřezkoumatelné, jelikož mu neumožňuje zjistit, na základě jakých úvah bylo jeho dovolání odmítnuto. Tvrdí, že Nejvyšší soud odůvodnil napadené rozhodnutí pouze odkazy na judikaturu, aniž by vyložil, které znaky citovaných rozhodnutí jsou shodné se souzeným případem, a proč lze tedy předmětné judikáty využít.
7. Po zvážení stížnostních námitek a přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí, zejména respektuje skutečnost, že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat hodnocení dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyly porušeny základní práva nebo svobody stěžovatele.

9. Ústavní soud připomíná, že ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 1439/09 ze dne 20. 1. 2010 (N 10/56 SbNU 99) dospěl k závěru, že odepřením práva na přístup k soudu a tedy práva na meritorní projednání věci ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny je i to, pokud obecný soud nerozhodne o podané žádosti o osvobození od soudních poplatků samostatným usnesením, ani se s ní žádným způsobem nevypořádá v odůvodnění usnesení o zastavení řízení. Každá žádost o osvobození od soudních poplatků musí být posouzena podle okolností a podmínek, které jsou zde v době jejího podání; přitom je irelevantní, zda soud již o předchozí žádosti dříve rozhodl (nejedná se o překážku rei iudicatae). O opakované žádosti o osvobození od soudního poplatku v rámci jednoho řízení je soud povinen rozhodnout jen v případě, že tato žádost obsahuje nové, dříve neuplatněné skutečnosti, zejména došlo-li ke změně poměrů účastníka řízení.

10. Ústavní soud po přezkoumání napadených usnesení a příslušného spisového materiálu neshledal v postupu obecných soudů pochybení zakládající zásah do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces. K tomuto zásahu nedošlo, jelikož se soudy opakovanou žádostí stěžovatele o osvobození od soudních poplatků zabývaly. V napadených usneseních o zastavení řízení obecné soudy zhodnotily jednotlivé skutečnosti tvrzené stěžovatelem v jeho novém návrhu na osvobození od soudních poplatků a ve svém odůvodnění přesvědčivě a srozumitelně vyložily, z jakých důvodů tyto skutečnosti nepovažují za prokázané. Pokud by obecné soudy musely formálně rozhodovat o každé opětovné žádosti o osvobození od soudních poplatků, i když v ní nejsou tvrzeny nové skutečnosti, resp. je žadatel není schopen prokázat, docházelo by k neproporcionálním průtahům soudního řízení, a proto v každém takovém postupu obecných soudů nelze shledat zásah do práva na meritorní projednání věci podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Soud tedy sice musí rozhodnout o žádosti o osvobození od soudních poplatků dříve, než rozhodne o zastavení řízení pro nezaplacení soudních poplatků, avšak tohoto nelze zneužívat a opětovné návrhy na osvobození od soudních poplatků musí obsahovat nové skutečnosti. Obecné soudy v tomto konkrétním případě postupovaly správně, jelikož lze předpokládat, že by došlo k prodloužení řízení opakovaným podáváním stejných žádostí a rozhodováním o nich.

11. Ohledně námitek stěžovatele ke stručnosti odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud konstatuje, že je povinností dovolacího soudu své rozhodnutí odůvodnit tak, aby z něj byly patrné konkrétní důvody, které jej k odmítnutí dovolání vedly. Ústavní soud shledal, že napadené usnesení tyto požadavky splňuje, a že je i přes svou stručnost dostatečně srozumitelné a předvídatelné [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 313/14 ze dne 15. 4. 2014 (N 59/73 SbNU 151)]. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud shledal, že nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. července 2017

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.