I. ÚS 1569/16
I.ÚS 1569/16 ze dne 20. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti A. Ž., Věznice P. O. BOX 1, Mírov, právně zastoupeného JUDr. Petrou Vons Janulkovou, advokátkou se sídlem Horní Lán 1328/6, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2016 č. j. 30 Cdo 4356/2015-115, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 16. 5. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Stěžovatel se žalobou projednávanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 10/2013 domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 300.000 Kč proti žalovanému ČR - Ministerstvo spravedlnosti za nesprávný úřední postup Městského soudu v Praze spočívající v nepoložení předběžné otázky k Soudnímu dvoru Evropské Unie (dále jen SDEU), resp. ve svévolném odůvodnění tohoto nepředložení, v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 220/2011 a následně u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Co 81/2012 (v tomto řízení se stěžovatel domáhal osvobození od soudního poplatku), přestože mu takový postup ukládá čl. 267 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské Unie. Zároveň s žalobou žalobce podal k soudu návrh na předložení předběžné otázky k SDEU v Lucemburku, když žaloba byla podávána právě v souvislosti s porušením práva Evropské Unie a SDEU je jediným soudem, který je oprávněn poskytovat výklad unijního práva. Soud I. stupně žalobu zamítl s tím, že na straně žalované nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, přičemž neshledal důvod pro předložení žádosti o vyřešení předběžné otázky, neboť otázky definované žalobcem v podnětu již judikatura Soudního dvora Evropské unie řešila.

K odvolání stěžovatele se věcí zabýval Městský soud v Praze, který rozsudkem ze dne 30. 10. 2014 č. j. 70 Co 375/2014-75 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil s tím, že k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo.

Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu stěžovatel podal dovolání, v němž formuloval následující otázky hmotného/procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu nebyly dosud řešeny. O podaném dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu rozhodnuto tak, že je nepřípustné, neboť dovolatelem vznesené otázky přípustnost dovolání nezakládají.

Dle stěžovatele mělo být jím podané dovolání projednáno, neboť jím vymezené otázky nebyly doposud v judikatuře Nejvyššího soudu řešeny. Dovolací soud se s dovoláním stěžovatele řádně nevypořádal, a proto jej považuje za zmatečné. Dále stěžovatel poukázal na to, že v souladu se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2927/2010 nemělo být o žalobě stěžovatele rozhodováno podle zákona č. 82/1998 Sb., nýbrž podle práva unijního. Stěžovatel má za to, že porušení práv jednotlivce zaručených právem EU je možné řešit pouze podle procesních nástrojů práva EU, nikoliv podle práva vnitrostátního. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel vytkl napadenému rozhodnutí chybějící právní posouzení ohledně skutečnosti, že v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2012 č. j. 15 Co 448/2012-63 absentovalo řádné odůvodnění pro nepředložení věci s předběžnou otázkou SDEU. Z výše vyložených důvodů došlo podle stěžovatele k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv svobod, včetně práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud uvádí, že jím bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto proto, že v něm schází vymezení předpokladů jeho přípustnosti. Bez ohledu na to, zda stěžovatelka skutečně alespoň uspokojivým způsobem vymezila předpoklady přípustnosti svého dovolání či nikoli, Ústavní soud konstatuje, že je ani předestřít relevantním způsobem nemohla. Rozhodnutí odvolacího soudu je totiž založeno nikoli na konkrétní právní otázce, nýbrž na skutkovém zjištění o tom, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno. Určující pro výsledek sporu byla skutečnost, že stěžovatelka nevyužila možnosti požádat o přezkoušení vodoměru, ačkoli byla o této možnosti poučena. Touto svou pasivitou pak pozbyla možnost případně prokázat svá tvrzení o vadě vodoměru, takže nemohlo být postupováno podle pravidel týkajících se stanovení odběru za předmětné období při prokázané vadě vodoměru. Ani procesní námitky údajně svévolného zamítnutí důkazních návrhů objektivně nemohly založit přípustnost dovolání. Z toho plyne, že Nejvyšším soudem deklarovaný deficit dovolání by Ústavní soud nemohl klást stěžovatelce k tíži, i kdyby se sám s jeho závěrem ztotožnil na základě seznámení se s obsahem dovolání.

Ústavní soud rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu za ústavně nekonformní nepokládá. Jasně z nich plyne konkrétní důvod zamítnutí návrhu, zmíněný výše. Rovněž soudy srozumitelným a racionálním způsobem vysvětlily, proč nevyhověly důkazním návrhům stěžovatelky. Jejich důvody lze stručně vystihnout tak, že navrhované důkazní prostředky by vůbec nebyly způsobilé prokázat případnou vadu vodoměru ani skutečnou spotřebu vody za dané období, z níž by alespoň bylo možné na takovou vadu usuzovat. Takové vývody soudů nelze pokládat za nelegitimní či neospravedlnitelné, jak se domnívá stěžovatelka.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 7. června 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.