I. ÚS 1569/13
I.ÚS 1569/13 ze dne 30. 12. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida a soudců Kateřiny Šimáčkové a Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele P. H., zastoupeného JUDr. Tomášem Podhorským, advokátem se sídlem Masarykovo náměstí 102, Benešov, proti usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 4. 4. 2013, č.j. 2 Nt 10/2012-23, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2013, č.j. 13 To 133/2013-32, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. 1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 věta první a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky domáhá zrušení shora označených rozhodnutí.

2. Usnesením Okresního soudu v Benešově ze dne 4. 4. 2013, č.j. 2 Nt 10/2012-23, byla podle § 105 odst. 1 trestního zákoníku zamítnuta žádost stěžovatele o zahlazení odsouzení přesně specifikovaných v tomto rozhodnutí, a to včetně rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 10. 2. 2013, č.j. 1 T 236/2009-37 (bod 8 odůvodnění).

3. Ke stížnosti stěžovatele dne 23. 4. 2013 Krajský soud v Praze usnesením č.j. 13 To 133/2013-32 podle § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu napadené rozhodnutí zrušil a ve věci znovu rozhodl tak, že podle § 105 odst. 1 písm. c), d) trestního zákoníku žádost stěžovatele o zahlazení odsouzení opět zamítá. Důvodem tohoto procesního postupu soudu druhého stupně bylo pochybení soudu prvního stupně v tom, že nepovažoval za nezbytné rozhodovat o žádosti stěžovatele u těch pravomocných odsouzení, na která se ze zákona, zejména pro důsledky amnestie Prezidenta republiky ze dne 3. 1. 2013, hledí jako na zahlazená a krajský soud naopak učinil výrok o všech rozhodnutích, která byla předmětem žádosti stěžovatele. Věcnou stránku rozhodnutí okresního soudu však krajský soud nezpochybnil.

4. Stěžovatel shora uvedeným způsobem vyčerpal všechny opravné prostředky, které jsou obligatorním předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti.

II. 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že soudy obou stupňů v napadených rozhodnutích nesprávně přistoupily k hodnocení výkonu trestu zákazu činnosti, uloženého v rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 10. 2. 2010, č.j. 1 T 236/2009. Má za to, že závěr obou soudů, které tvrdí, že trest zákazu činnosti nebyl stěžovatelem vykonán, je nesprávný. Stěžovatel výkladem ustanovení § 49 odst. 3 trestního zákoníku dospěl k závěru, že výkon trestu odnětí svobody, uložený pro trestný čin, nikterak nesouvisející s trestem zákazu činnosti, uloženým rozsudkem v jiné věci, nemůže být překážkou pro běh doby zákazu činnosti, i když tento zákaz fakticky při výkonu tohoto jiného trestu realizován není. Soud tedy měl při rozhodování o zahlazení přihlédnout k tomu, že trest zákazu činnosti již vykonán byl a žádosti o zahlazení měl vyhovět. Krajský soud pak pochybil stejně, když se s názorem okresního soudu ztotožnil. Svůj názor stěžovatel opírá též o některá rozhodnutí obecných soudů, například zejména rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 12/2000. Nepřímo je v ústavní stížnosti činěna námitka nesprávného započítání počátku lhůty pro výkon trestu zákazu činnosti pod bodem (8) odůvodnění rozhodnutí krajského soudu.

6. Stěžovatel žádá Ústavní soud, aby obě shora uvedená rozhodnutí soudů jako protiústavní zrušil.
III. 7. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a zda ústavní stížnost nepředstavuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.

8. Podle článku 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Při výkonu dohledu nad dodržováním ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není úkolem Ústavního soudu, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů učiněné podle podústavního práva byly správné, či nikoli. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení nebyly porušeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení jako celek bylo vedeno spravedlivě, v souladu s ústavními principy.

IV.

9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

11. S ohledem na povahu projednávané věci Ústavní soud považoval za vhodné nad rámec povinnosti stanovené v § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podat širší odůvodnění svého rozhodnutí.

V.

12. Podstatou ústavní stížnosti je především nesouhlas stěžovatele s výsledkem rozhodovací činnosti obecných soudů, resp. s výkladem právního předpisu. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a rozhodnutí obecných soudů, jež byla ústavní stížností napadena, dospěl k závěru, že právní závěry učiněné obecnými soudy a vyjádřené v předmětných rozhodnutích, jsou sice v některých směrech nepřesné, ale přesto jsou ústavně konformní a jejich uplatnění nepředstavuje ani soudní libovůli nebo svévoli, ani zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv stěžovatele.

13. Ústavní soud si vyžádal podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyjádření obou soudů, jejichž rozhodnutí jsou předmětem ústavní stížnosti. Jejich sdělení však jsou pouhým odkazem na obsah odůvodnění těchto rozhodnutí, proto je nezaslal stěžovateli k replice a ani je nezahrnul do svého rozhodnutí.

14. Podle § 74 odst. 1 trestního zákoníku se do doby trestu zákazu činnosti nezapočítává doba výkonu trestu odnětí svobody; započítává se však doba, po kterou bylo pachateli před právní mocí rozsudku oprávnění k činnosti, která je předmětem zákazu, v souvislosti s trestným činem odňato podle jiného právního předpisu, nebo když na základě opatření orgánu veřejné moci nesměl již tuto činnost vykonávat. Toto ustanovení výslovně vylučuje započtení doby výkonu jakéhokoli (nepodmíněného) trestu odnětí svobody. Není tedy na místě argument stěžovatele, že se musí jednat jen o výkon takového trestu odnětí svobody, který byl uložen vedle trestu zákazu činnosti jako trest hlavní, ale může jít o jakýkoli jiný nepodmíněný trest odnětí svobody. Proto se obecné soudy nemýlí, jestliže postupovaly v rozporu s názorem stěžovatele. Rozhodnutí obecných soudů, které namítá stěžovatel (č. 12/2000 Sb. rozh. tr.), se vztahuje na jiný případ. Podle tohoto rozhodnutí se do doby výkonu trestu zákazu činnosti započte doba strávená ve vazbě. Názor uvedený v tomto rozhodnutí je správný, protože zákon výslovně uvádí jako překážku započtení dobu výkonu trestu odnětí svobody, a nikoli dobu strávenou ve vazbě. Jiná situace by nastala jen tehdy, pokud by následně doba strávená ve vazbě byla po odsouzení obviněného k nepodmíněnému trestu odnětí svobody započtena soudem do doby výkonu trestu odnětí svobody (§ 92 odst. 1 trestního zákoníku a § 334 odst. 1 trestního řádu). Pak by se jednalo o výkon trestu odnětí svobody ve smyslu omezení uvedeného v § 74 odst. 1 trestního zákoníku.

15. Soud prvního stupně nerozhodoval o započtení či nezapočtení trestu podle § 74 odst. 1 trestního zákoníku, ale v odůvodnění zamítavého rozhodnutí o žádosti o zahlazení odsouzení (§ 105 odst. 1 trestního zákoníku), správně uzavřel, že stěžovatel trest zákazu činnosti dosud vykonaný nemá, a tudíž jej není možno zahladit. Krajský soud, který rozhodnutí soudu prvního stupně revidoval pro chybějící výroky o některých amnestovaných trestech, závěr soudu prvního stupně blíže upřesnil. Podle jeho názoru má stěžovatel právo na započtení (do výkonu trestu zákazu činnosti) dobu od 3. 3. 2010 (právní moc odsuzujícího rozsudku) do okamžiku vzetí do vazby dne 26. 8. 2010 v souvislosti s obviněním z jiného trestného činu. Přitom se sice dopustil nesprávnosti v tom, že omylem nezahrnul do výkonu trestu zákazu činnosti dobu od 3. 12. 2009 (rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu), ale toto pochybení je bez praktického významu, protože nezakládá žádná práva ani povinnosti. O správném započtení doby od 3. 12. 2009 do 3. 3. 2010 (právní moc rozsudku o trestu zákazu činnosti) totiž bylo v minulosti pravomocně rozhodnuto usnesením vyšší soudní úřednice okresního soudu v Benešově ze dne 18. 8. 2010, č.j. 1T 236/2009-45, a chyba v odůvodnění rozsudku krajského soudu na tom nic nemění.

16. Pokud jde o konkrétní další rozhodovací návaznosti obecných soudů, které brání možnosti započtení jiných trestů odnětí svobody do výkonu trestu zákazu činnosti v období od 3. 3. 2010, zde Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl vzat do vazby dne 26. 8. 2010 v souvislosti s další trestnou činností, pro kterou byl pravomocně odsouzen 29. 3. 2011. Současně bylo rozhodnuto o započtení vazby do výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody, jenž byl ukončen až v důsledku rozhodnutí Prezidenta republiky o amnestii z 3. 1. 2013. K datu napadeného rozhodnutí krajského soudu tedy zbývala z trestu zákazu činnosti stěžovateli ještě podstatná doba z výměry dvou let (a to i po odečtení doby, kterou opomenul započíst krajský soud), proto zamítavý výrok ve vztahu k zahlazení odsouzení byl plně na místě.

VI. 17. Na základě shora uvedených zjištění Ústavní soud konstatuje, že ve věci stěžovatele neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod. Rozhodl proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh stěžovatele jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. prosince 2013

Ludvík David, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.