I. ÚS 1567/17
I.ÚS 1567/17 ze dne 25. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Lubomíra Snítila, zastoupeného Mgr. Martou Ptáčkovou, advokátkou se sídlem Moravské náměstí 15, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 188/2017-166 ze dne 21. 2. 2017, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, č. j. 22 Co 186/2016-137 ze dne 28. 7. 2016 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí č. j. 12 C 105/2015-91 ze dne 22. 12. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 28, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresní soud v Ústí nad Orlicí vyhověl žalobě o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, kterou podal bývalý zaměstnavatel stěžovatele ve vztahu ke stěžovatelem učiněnému okamžitému zrušení pracovního poměru. K odvolání stěžovatele bylo toto rozhodnutí shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, jako věcně správné potvrzeno. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením odmítl.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel má za to, že soudy dospěly k závěru, že dluží-li zaměstnavatel mzdu omylem, zaměstnanec nemá právo zrušit okamžitě pracovní poměr, čímž se dle něj dostaly do rozporu s ústavně zaručeným právem zaměstnance na spravedlivou odměnu za práci. Nezabývaly se totiž pravdivostí tohoto tvrzení o omylu, resp. nedopatření. Dále stěžovatel namítl, že po zaměstnanci, který je laik a nemá žádné právní ani ekonomické vzdělání, nelze spravedlivě požadovat, aby vymezil důvod okamžitého zrušení tak přesně, jak požadují soudy všech stupňů. Z dokazování pak dle jeho názoru vyplynulo, že v daném případě nebylo snadné vypočítat dobu splatnosti příplatků za práci přesčas a příplatků za práci v sobotu a neděli, a tím tedy ani určit začátek lhůty pro okamžité zrušení pracovního poměru ve smyslu § 59 zákoníku práce. Stěžovatel nalézacímu soudu vytkl i to, že zamítl jeho důkazní návrh na ustanovení soudního znalce z oboru účetnictví, aniž by toto své rozhodnutí byl patřičně zdůvodnil. Tuto svoji argumentaci v ústavní stížnosti dále rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud nedospěl k závěru, že by soudy jakkoli zasáhly do práva stěžovatele na spravedlivý proces. Jejich rozhodnutí jsou srozumitelně, logicky a v dostatečném rozsahu odůvodněna. Hlavním důvodem zamítnutí žádosti stěžovatele byla jednak skutečnost, že ohledně části mzdových nároků soud shledal, že zaměstnavatel v prodlení s jejich úhradou nebyl (a tudíž právo na okamžité zrušení pracovního poměru stěžovateli vůbec nevzniklo), jednak skutečnost, že ohledně zbylých mzdových nároků právo stěžovatele na okamžité zrušení pracovního poměru zaniklo dříve, než k jeho realizaci stěžovatel přikročil, a to z důvodu marného uplynutí subjektivní dvouměsíční prekluzivní lhůty. Stěžovatel sporuje počátek jejího plynutí, odkazuje na složitost výpočtu různých mzdových nároků. Měl-li stěžovatel pochybnosti o svých schopnostech správně určit své mzdové nároky a jejich splatnost, mohl zajisté využít poradenství různého druhu, kupříkladu v rámci odborové organizace působící u zaměstnavatele.

Přehlédnout pak nelze ani to, že stěžovatel okamžitě zrušil pracovní poměr ve výpovědní době na základě vlastní výpovědi z pracovního poměru (do jejího konce zbývaly přibližně dva týdny), a to teprve poté, kdy se ze zprávy zaměstnavatele dověděl o tom, že mu zaměstnavatel, dle svých slov nedopatřením, nepřiznal příplatky za sobotu a neděli u vybraných turnusů. V této souvislosti se ovšem argumentace stěžovatele stran opomenutí soudu zabývat se tím, zda zaměstnavatel ve skutečnosti nesledoval jiný záměr, míjí s důvody, na kterých jsou napadená rozhodnutí založena. V době, kdy stěžovatel pracovní poměr okamžitě zrušil, totiž byly všechny tyto mzdové nároky již vyrovnány, takže předmětné právo stěžovateli ani nevzniklo. Zkoumání skutečných důvodů prodlení zaměstnavatele, které sám z vlastní iniciativy napravil, tak bylo zcela bez významu.

Námitka neodůvodněného zamítnutí důkazního návrhu stěžovatele na vypracování znaleckého posudku z oboru účetnictví ke stanovení výše mzdových nároků je též lichá, poněvadž soud prvního stupně se s ním patřičně vyrovnal (str. 4). Otázku v úvahu přicházejících dlužných mzdových nároků totiž bylo možno z dokazování spolehlivě vyřešit. V tomto ohledu nalézací soud zamítnutím tohoto důkazního návrhu jako nadbytečného stěžovatele na jeho právu na spravedlivý proces nezkrátil.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 25. července 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.