I. ÚS 156/17
I.ÚS 156/17 ze dne 14. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti SAMAT, spol. s r. o., se sídlem Jiřetín pod Jedlovou, Nádražní 259, IČ: 40229017, zastoupené JUDr. Ondřejem Kochmanem, advokátem se sídlem Praha 2, Belgická 276/20, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2016 č. j. 32 Cdo 3059/2016-129 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. února 2016 č. j. 72 Co 10/2016-102, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 16. ledna 2017, stěžovatelka podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatelky bylo napadenými rozhodnutími porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 8 C 440/2014 se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 7. října 2015 č. j. 8 C 440/2014-58 věci žaloby stěžovatelky proti žalované O´R´Y´X´ architecture s. r. o., o zaplacení 5 485,14 EUR s příslušenstvím z titulu úhrady části ceny díla, vyslovil povinnost žalované zaplatit stěžovatelce žalovanou částku. Na základě odvolání, podaného žalovanou, Městský soud v Praze rozsudkem napadeným ústavní stížností rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 34 291,80 Kč. K dovolání podanému stěžovatelkou, Nejvyšší soud usnesením, rovněž napadeným ústavní stížností, podané dovolání odmítl pro nepřípustnost a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8 906 Kč.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že Městský soud v Praze ani Nejvyšší soud řádným způsobem nezkoumaly podmínky odvolacího řízení, zejména včasnost podaného odvolání, vydaly rozhodnutí, které ve všech směrech naplňuje znaky rozhodnutí překvapivého, zamítly bezdůvodně provedení všech důkazů, kterými mohla stěžovatelka prokázat oprávněnost jí uplatňovaného nároku, aplikovaly v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu ve prospěch strany, která jednoznačně svým jednáním porušuje dobré mravy, když tak učinily navíc zcela chybně, a to v důsledku chyby při provádění dokazování listinou - smlouvou o dílo uzavřenou mezi stranami a také chybně odkázaly stěžovatelku na uplatnění jejího nároku v jiném typu řízení. Stěžovatelka dále namítala absenci poučení odvolacího soudu podle § 118a o. s. ř. tak, aby mohla na zcela odlišný právní názor odvolacího soudu reagovat doplněním příslušných tvrzení a důkazů. V souvislosti se svými tvrzeními stěžovatelka odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.

4. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaných práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

6. Posuzovaná ústavní stížnost představuje opakování námitek uvedených v podaném dovolání a polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.

7. Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozsudku zcela zřetelně vysvětlil, z jakého důvodu rozsudek soudu prvního stupně, který vyšel z předávacího protokolu ze dne 20. června 2013, změnil a uzavřel, že v uvedeném protokolu chybí podpis jednatelky žalované. Odvolací soud konstatoval, že smluvně upravený způsob předání díla v daném případě dodržen nebyl a absence předání předmětu díla mezi stranami, jež by vyhovovalo jejich smluvnímu závazku, vedla k závěru, že právo na zaplacení ceny díla dosud stěžovatelce nevzniklo. A nic na tom nemůže změnit ani případné uznání předmětného závazku žalovanou, na které stěžovatelka v řízení opakovaně poukazovala. Odvolací soud rovněž dodal, že v případě, že je žalovaná skutečně v prodlení s převzetím díla, může se stěžovatelka soudně po žalované domáhat uložení povinnosti převzetí již zhotoveného díla.

8. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že je-li rozhodnuto o odmítnutí dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř., Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit pouze v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč bylo odmítnuto.

9. Nejvyšší soud dovodil, že otázky prodlení věřitele a rozporu s dobrými mravy nebyly způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť tyto otázky odvolací soud neřešil a na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil. Přípustnost dovolání podle názoru dovolacího soudu také nemohou založit tvrzení stěžovatelky o procesních pochybeních odvolacího soudu, spočívajících v chybějícím poučení stěžovatelky podle § 118 o. s. ř. a tím způsobené překvapivosti jeho rozhodnutí nezahrnující žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Pro úplnost dovolací soud dodal, že za překvapivé nelze považovat rozhodnutí, které žalobci nepřizná žalobou uplatněný nárok proto, že nebyl naplněn jeho hmotněprávní předpoklad, a že poučení podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Pokud žaloba byla zmítnuta nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebyl důvod pro postup soudu podle § 118a o. s. ř. Postup podle tohoto ustanovení přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci. Z uvedeného plyne, že dovolací soud se námitkami, vznesenými stěžovatelkou v podaném dovolání, zabýval a řádně se s nimi vypořádal.

10. Vznáší-li stěžovatelka námitky ohledně provedeného důkazního řízení, z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují stanovené zásady pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.

11. Námitka stěžovatelky o procesním pochybení odvolacího soudu, spočívající v tvrzení vadného či pozdě podaného odvolání, je lichá. U č. listu 89 spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 je založena listina o předložení spisu s odvoláním Městskému soudu v Praze, ve které je uvedeno, že napadené rozhodnutí soudu prvního stupně bylo obecnému zmocněnci žalované doručeno dne 10. listopadu 2015 (doručenka založená u č. listu 63), přičemž odvolání bylo žalovanou podáno dne 24. listopadu 2015 spolu s plnou mocí zvolené advokátky ze dne 23. listopadu 2015 (č. listu 66). Stěžovatelka, jak uvedla v ústavní stížnosti, při této své úvaze vycházela ze skutečnosti, že jejímu právnímu zástupci byl rozsudek soudu prvního stupně doručen dne 2. listopadu 2015. Ústavní soud ani tuto námitku stěžovatelky neshledal důvodnou.

12. Ústavní soud v minulosti uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427). Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v předmětném případě.

13. Za výše uvedených okolností proto nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatelky na právní závěry uvedené v citovaných rozhodnutích, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci.

14. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. března 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.