I. ÚS 1545/12
I.ÚS 1545/12 ze dne 11. 9. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného Mgr. Martinou Koledovou, advokátkou se sídlem U Studánky 3, Praha 7, proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 24. 6. 2009, č. j. 14 C 223/2007-117, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 1. 2010, č. j. 21 Co 541/2009-138, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní soud z předložených materiálů zjistil, že Okresní soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalovaném zaplacení částky 115.534,96 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení v částce 34.926,50 Kč (výrok II.) a nahradit České republice náklady řízení v částce 4.702,40 Kč (výrok III.).

Předmětem řízení byla náhrada škody, k níž mělo dojít tak, že dne 4. 3. 2007 v 16.45 hod v podzemní garáži obchodního domu Kotva při dopravní nehodě byl poškozen automobil, jehož majitelem a provozovatelem byl žalovaný. V době dopravní nehody vozidlo řídila L. G., která se střetla se žalobcovým vozidlem v okamžiku, když při vyjíždění z garáží prováděla couvání. Při nehodě bylo žalobcovo vozidlo poškozeno a žalobce v příčinné souvislosti s dopravní nehodou vynaložil na opravu poškozeného vozidla částku 22.034.96 Kč bez daně z přidané hodnoty. Žalobce si po dobu opravy poškozeného automobilu zapůjčil náhradní vozidlo, za což zaplatil částku 93.500,- Kč bez daně z přidané hodnoty.

Okresní soud uzavřel, že nebylo prokázáno, že škodní událost se stala tak, jak žalobce tvrdil, tudíž mezi škodnou událostí a vzniklou škodou nemohla být příčinná souvislost. Podle fotografie pořízené z kamerového systému vyjíždělo vozidlo žalovaného dne 4. 3. 2007 z parkoviště již v 16:42 hodin, což znamená, že nemohlo týž den způsobit při couvání na parkovišti dopravní nehodu v 16:45 hodin. Podle protokolu o nehodě v silničním provozu byla doba nehody 16:45 hodin zaznamenána na videozáznamu, který se nedochoval. Podle protokolu o dopravní nehodě se dopravní nehoda stala 4. 3. 2007. Policii ČR byla nehoda oznámena až 6. 3. 2007, i když svědek F. vypověděl, že policie byla přivolána v den nehody a týž den se policisté dostavili k ohledání místa dopravní nehody. Také svědek K. vypověděl, že policie byla obvykle volána ihned po nehodě. Jelikož žalobcovo vozidlo parkovalo v garážích již od 3. 3. 2007, je otázkou, kdy a jakou škodnou událostí k poškození žalobcova vozidla došlo. Protože se nedochoval kamerový záznam, který zachycoval střet vozidel, pak nemohlo být s jistotou zjištěno, že vozidlo žalovaného se střetlo s vozidlem žalobcovým. Další provedené důkazy nevedly k prokázání žalobcem tvrzených skutečností. Výpovědi slyšených svědků se rozcházely v popisu poškození vozidla i v popisu toho, co viděli na nedochovaném záznamu nehody. Rozpory ve výpovědích mohly být ovlivněny časovým odstupem, nicméně ke zjištění skutkového stavu věci rozporné výpovědi svědků nepřispěly, a soud tak nemohl vzít žalobcova tvrzení za prokázaná.

Krajský soud napadeným rozsudkem napadený rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení v částce 33.060,- Kč. V odůvodnění uvedl především následující: "Námitka žalobce, že nebyl proveden důkaz, na němž okresní soud založil své rozhodnutí, není opodstatněná. V protokole o jednání ze dne 16.4.2008 (čl. 52 a násl. spisu), kterému byli přítomni zástupci obou účastníků, je uvedeno: ,,K důkazu sdělen obsah listin na čl. 5 - 22 a 38 - 50". Podle § 129 odst. 1 o.s.ř. důkaz listinou se provede tak, že ji nebo její část při jednání předseda senátu přečte nebo sdělí její obsah. Formulace obsažená v uvedeném protokole zcela vyhovuje požadavkům občanského soudního řádu na to, jak má být zachyceno provedení důkazu listinou. Na čl. 38 až 50 spisu je v kopii spisový materiál Odboru dopravních přestupků Oddělení správního řízení I., hl. města Prahy, Magistrátu hl. města Prahy, sp. zn. S-MHMP185640/2007, č.j. MHMP-416245/2007/Je, resp. část obsahující spis Policie ČR, Správy hl. m. Prahy, DI, oddělení dopravních nehod 703, Praha 4, Kongresová 2, ve věci dopravní nehody č.j. PSP-2088/DN-11045-2007. Na čl. 50 spisu je fotografie z odjezdové kamery OD Kotva, zachycující výjezd vozidla v čase 16:42:31.14 hod. Dle nesporných tvrzení účastníků jde o vozidlo žalovaného. V protokole nejsou zaznamenány námitky žalobce k protokolaci. Protokol, který měl náležitosti vyžadované ustanovením § 40 odst. 1 o.s.ř. (ve znění do 30.6.2009, nyní § 40 odst. 6 a 7 o.s.ř.), je veřejná listina ve smyslu § 134 o.s.ř., u níž platí, že není-li dokázán opak, potvrzuje pravdivost toho, co je v ní osvědčenu nebo potvrzeno. Jak je uvedeno výše, způsob zaprotokolování provedení důkazu listinou vyhovuje požadavkům ust. § 129 odst. 1 o.s.ř. Podle § 123 o.s.ř. účastníci řízení mají právo vyjádřit se k návrhům na důkazy a ke všem důkazům, které byly provedeny. Podle § 44 odst. 1 o.s.ř. účastníci a jejich zástupci mají právo nahlížet do spisu, s výjimkou protokolu o hlasování, a činit si z něho výpisy a opisy. Výhrada žalobce ke způsobu protokolace ani skutečnost, že se k důkazu nevyjádřil, příp. do něj nenahlédl, není způsobilá zpochybnit protokol jako veřejnou listinu a nevyvrací, že důkaz byl proveden. Nadto je třeba zdůraznit, že okresní soud založil své rozhodnutí i na jiných důkazech, tedy fotografie zachycující výjezd vozidla žalovaného z garáží byla jen jedním z důkazů ale nikoli důkazem jediným. I kdyby tato fotografie neexistovala (nebyl by poznatek o časových nesrovnalostech mezi okamžikem střetu vozidel a výjezdu vozidla žalovaného z garáží), vyplývá skutkový závěr okresního soudu z dalších provedených důkazů. Z výslechu svědků (svědek F., podpůrně i K.) spolu s poznatkem, že vozidlo žalobce parkovalo v garážích již od 3.3.2007, v souvislosti s rozpory mezi svědeckými výpověďmi, zmíněnými okresním soudem, totiž plynou pochybnosti o střetu vozidel účastníků. Nejde přitom jen o rozdíly v řádu minut Ani z výslechu svědků k obsahu kamerového záznamu, který měl zachycovat střet vozidel, neplyne jednoznačný (jediný možný) závěr, že shlédli kolizi vozidel účastníků.".

Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. února 2012, sp. zn. 25 Cdo 1989/2010, dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné pro neexistenci zásadního právního významu ve věci.

II.

Stěžovatel ústavní stížností navrhl zrušit rozhodnutí obecných soudů citovaná v záhlaví tohoto usnesení pro porušení svého základního práva na spravedlivý proces (zejména podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

V konkrétnostech stěžovatel zejména namítá, že provedení důkazu fotografií z bezpečnostní kamery nebylo v řízení zachyceno zákonem stanoveným způsobem. Z ustanovení § 129 odst. 1 občanského soudního řádu se podává, že důkaz listinou při jednání se provádí tak, že předseda senátu (samosoudce) listinu nebo její část přečte anebo že sdělí obsah listiny. V protokolu o jednání je třeba vždy uvést, jakou listinou byl proveden důkaz a jakým způsobem byl důkaz proveden, tj. zda byla listina nebo její část přečtena nebo zda byl sdělen obsah listiny. Nicméně, v protokole o jednání Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 16. 4. 2008 je uvedeno: "K důkazu sdělen obsah listin na čl. 5-22 a 38-50". Z tohoto protokolu o jednání (ani ze žádného jiného) tedy absolutně nevyplývá, jakou listinou (jakými listinami) byl důkaz proveden, resp., že důkaz spornou fotografií z odjezdové kamery, zachycující výjezd vozidla stěžovatele z OD Kotva, byl v řízení vůbec proveden.
III.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

Stěžovatel svoji námitku, že nebyl proveden důkaz fotografií z bezpečnostní kamery, uplatnil též v odvolacím řízení. Odvolací soud se s ní však řádně a přesvědčivě vypořádal (jak plyne ze shora citované části napadeného rozsudku odvolacího soudu), a proto na příslušnou část odůvodnění napadeného rozhodnutí Ústavní soud nyní (pro stručnost) poukazuje.

Tu Ústavní soud rekapituluje, že odvolací soud nejprve uvedl, že příslušná fotografie je na čl. 50 spisu (což ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti nerozporoval). Soud dále odkázal na protokol o jednání okresního soudu, kde bylo uvedeno: ,,K důkazu sdělen obsah listin na čl. 5 - 22 a 38 - 50". Z toho pak odvolací soud racionálně dovodil, že byl sdělen obsah listiny i důkazu na č. l. 50, tedy včetně příslušné fotografie. Současně uvedl, že v protokole o jednání před okresním soudem žádné námitky stěžovatele k protokolaci nejsou zaznamenány.

Nadto odvolací soud v podstatě argumentoval tak, že i kdyby byla námitka stěžovatele opodstatněná - a k příslušné fotografii by tak možné přihlížet nebylo - přesto by v meritu věci nic zásadního změnit nemohla, neboť okresní soud postavil své rozhodnutí i na jiných důkazech a skutečností, které odvolací soud vyjmenoval.

Ústavní soud k tomu nemá z hlediska ústavně právního co dodat. Pro úplnost jen poznamenává, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, jsou práva nejvýznamnější; i proto mají sílu ústavního zákona. Stěží se lze rozumně domnívat, že námitka stěžovatele, velice formální, je takové povahy, že by zasahovala rovinu ústavnosti.

IV.

Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Pokud zjištěné informace vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Proto Ústavní soud - tedy po té, co usoudil, že základní práva či svobody stěžovatele zjevně porušeny nebyly - ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. září 2012

Vojen Güttler, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.