I. ÚS 1542/15
I.ÚS 1542/15 ze dne 11. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) TP Insolvence, v. o. s., se sídlem Jankovcova 1037/49, Praha 7, 2) Moniky Przybylkové, obou zastoupených Mgr. Tomášem Urbanem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Vřesová 685/16, Praha 8, 3) Profi Bohemia, s. r. o., se sídlem Jiřího ze Vtelna 1731, Praha 9, zastoupené JUDr. Janou Suchou, advokátkou, Advokátní kancelář se sídlem Záhřebská 577/33, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2015 č. j. MSPH 78 INS 28557/2013-B-11, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. Výše označení stěžovatelé podali v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdili, že v řízení před obecným soudem bylo porušeno zejména jejich základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelé brojí proti postupu obecného soudu, spočívajícím v neodmítnutí přihlášek pohledávek ve smyslu čl. 32 odst. 2 Nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 o úpadkovém řízení (dále jen "Nařízení"). Podle předmětného ustanovení přihlásila insolvenční správkyně do probíhajícího insolvenčního řízení na území České republiky pohledávky věřitelů uplatněné v insolvenčním řízení probíhajícím na území Slovenské republiky. Stěžovatelé však polemizují s tím, jestli bylo možné pohledávky do řízení přihlásit, a to z důvodu běhu lhůty k přihlášení (uplatnění) pohledávek.

2. Městský soud v Praze shora označeným usnesením zamítl návrh na odmítnutí přihlášek insolvenčních věřitelů. Konstatoval, že pro projednávanou věc jsou splněny podmínky pro aplikaci právní úpravy čl. 32 odst. 2 Nařízení, která neomezuje správce žádnou lhůtou k realizaci samotného přihlášení. Současně Městský soud v Praze v odpovědi na podnět první stěžovatelky ze dne 2. 4. 2015 uvedl, že právní úprava ve věci stěžejního ustanovení Nařízení je jasná a podle soudu ve věci nejsou dány důvody pro podání předběžné otázky k Soudnímu dvoru EU.
II.

3. Ústavní soud předně připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanském soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka. Interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným.

4. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že se v souzené věci jedná toliko o výklad běžného práva, který (až na výjimky) věcí Ústavního soudu není. Ústavní soud dále odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k soudním orgánům (a orgánům veřejné moci vůbec) dána pouze subsidiárně; přitom důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména nezávislých obecných soudů, nad kterými není oprávněn ve fázi dosud neukončeného řízení vykonávat jakýkoli dohled či dozor.

5. Ze subsidiarity ústavní stížnosti vyplývá, že Ústavní soud by měl ochranu ústavně zaručeným základním právům a svobodám poskytovat až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci a k zásahům do probíhajících řízení by měl přistupovat nadmíru zdrženlivě. Proto by ústavní stížností měla být napadána zásadně konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli dílčí procesní, byť i samostatně pravomocná rozhodnutí (k tomu srov. Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 371n. či usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 275/06, sp. zn. I. ÚS 2648/13 a dalších). Jinak řečeno - vzhledem k subsidiaritě ústavněprávního přezkumu je zásah Ústavního soudu zásadně vyhrazen pro ta rozhodnutí obecných soudů, jimiž se řízení před nimi končí a kdy již jiný prostředek nápravy k dispozici není.

6. V nyní posuzované věci však zjevně nejde o konečné meritorní rozhodnutí. Ústavní soud musí tedy nejdříve posoudit, zda napadené usnesení představuje rozhodnutí, "které je způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatelů a které tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení". K takovému závěru však nedospěl. Smyslem a účelem insolvenčního řízení je uspokojení pohledávek věřitelů. Tímto účelem je vázán soudem jmenovaný insolvenční správce po celou dobu probíhajícího insolvenčního řízení, přičemž není možné opomenout ani snahu o co možná nejrychlejší průběh celého řízení. Dohled nad činností správce vykonává obecný soud a Ústavní soud není oprávněn do jeho činnosti zasahovat či ji omezovat, pokud neshledá porušení ústavně zaručených práv osob dotčených insolvenčním řízením, k čemuž v nyní posuzované věci nedošlo. Naopak, v nyní posuzovaném řízení je postup insolvenčního soudu veden snahou o co možná nejrychlejší uspokojení věřitelů, což plyne i z dalších rozhodnutí zveřejněných v insolvenčním rejstříku (srov. například usnesení ze dne 9. 11. 2015 aj.).

7. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nelze dospět k závěru o porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelů. Proto Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. července 2017

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.