I. ÚS 1536/13
I.ÚS 1536/13 ze dne 20. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele J. N., zastoupeného Mgr. Vladimírem Tropem, advokátem se sídlem Praha 1, Jungmannova 24, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2013, č.j. 22 Co 547/2012-151, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 5. 2013, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a která byla doplněna podáními stěžovatele ze dne 30. 8. 2013 a 8. 10. 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené mu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. 2. Stěžovatel se svým návrhem ze dne 11. 5. 2012 domáhal snížení výživného na nezletilou dceru A., jež bylo stanoveno dohodou rodičů schválenou rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 1. 7. 2008, č.j. 30 Nc 161/2008-20, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2008, č.j. 22 Co 469/2008-41. Stěžovatel se svým návrhem domáhal, aby takto stanovené výživné bylo sníženo z částky 22.000,- Kč měsíčně na částku 12.000,- Kč měsíčně. Stěžovatel dále navrhoval, aby z této částky bylo placeno 9.000,- Kč k rukám matky a 3.000,- Kč na účet nezletilé.

3. Tomuto návrhu stěžovatele Okresní soud Praha - východ svým rozsudkem ze dne 17. 8. 2012, č.j. 30 P 491/2008-104, z části vyhověl, když rozhodl o změně vyživovací povinnosti stěžovatele tak, že tento je povinen platit na výživu nezletilé dcery A. k rukám matky částku ve výši 16.000,- Kč měsíčně.

4. Proti rozsudku soudu prvního stupně se stěžovatel odvolal. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 5. 2. 2013, č.j. 22 Co 547/2012-151, tak, že rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. V jeho odůvodnění odvolací soud uvedl, že se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v posuzovaném případě byly dány důvody ke změně předchozího rozsudku o výživném, neboť bylo prokázáno, že na straně všech účastníků došlo ke změně poměrů předvídané ustanovením § 99 odst. 1 věta první zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"). Dle soudů obou stupňů přibyla stěžovateli vyživovací povinnost k synovi z nového manželství a z části rovněž k jeho manželce, jejímž jediným příjmem jsou mateřské dávky. Zároveň došlo k poklesu příjmů stěžovatele zhruba o 9.000,- Kč měsíčně (cca o 10 %), když čistý průměrný příjem stěžovatele z advokátní činnosti činí v současnosti 80.870,- Kč měsíčně. Matce nezletilé rovněž přibyla vyživovací povinnost k synovi ze současného manželství. Příjem matky nezletilé, která žije v domácnosti se svým novým manželem, jehož příjmem je invalidní důchod ve výši 2.036 $ (tj. cca 40.000,- Kč) měsíčně, tvoří v současnosti toliko mateřské dávky. Dle soudů obou stupňů však bylo třeba vzít rovněž v úvahu, že ačkoli došlo ke snížení příjmů na straně obou rodičů, došlo zároveň ke zvýšení potřeb nezletilé A., která byla v době vydání předchozích rozhodnutí o výživném dítětem předškolního věku. Nyní je žákyní čtvrté třídy základní školy a vyvíjí mimoškolní sportovní a uměleckou činnost, kterou však její matka, vzhledem ke svým příjmům, nemůže výraznějším způsobem dotovat. Soudy obou stupňů naopak poukázaly na to, že po přihlédnutí k pravidelným platbám stěžovatele a k jeho další vyživovací povinnosti, mu z jeho čistého měsíčního příjmu okolo 80.000,- Kč měsíčně zbývá cca 64.000,- Kč. Obecným soudů se pak jevilo spravedlivým, aby částka odpovídající 1/4 z takto vypočtené částky připadla nezletilé A. jako výživné.

III. 5. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel ústavní stížnost. V ní vytýkal odvolacímu soudu, že nesprávně zjistil majetkové poměry matky nezletilé, když se omezil na závěr, že její příjmy tvoří jen mateřské dávky. Stěžovatel v této souvislosti poukazoval na to, že odvolací soud ve svém rozhodnutí sice konstatoval, že matka nezletilé vlastní rodinný dům, znovu se vdala a její manžel má příjem 2.036 $ měsíčně, přesto však z těchto zjištění nevyvodil žádné důsledky. Odvolací soud tak dle tvrzení stěžovatele postupoval v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, když nereflektoval závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. I. ÚS 527/06.

6. Soudy obou stupňů dle tvrzení stěžovatele dále zcela mechanicky a v rozporu s direktivami vyplývajícími z judikatury Ústavního soudu aplikovaly ustanovení § 85 odst. 2 a 3 a § 96 odst. 1 zákona o rodině. Soudy obou stupňů dle tvrzení stěžovatele zcela nepřihlédly k tomu, že výživné není využíváno pro nezletilou, když z výživného ve výši 22.000,- Kč měsíčně bylo za dobu tří let na účet nezletilé A. naspořeno pouze několik desítek tisíc korun. Stěžovatel pak poukazoval na to, že nezletilá se svou matkou tráví každoročně několik týdnů ve Spojených státech amerických, přičemž z této skutečnosti dovozoval, že výživné je používáno na úhradu těchto dovolených, nikoli tedy na výživu nezletilé. Obecné soudy však k těmto skutečnostem dle názoru stěžovatele nepřihlédly, čímž porušily zásadu vyhledávací zakotvenou v ustanovení § 120 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a tím i právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základní práv a svobod.
IV. 7. Zákon o Ústavním soudu přikazuje podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) nejprve zjišťovat, zda návrh není zjevně neopodstatněný. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem je tak dána pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Předpokladem je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

8. Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže obecné soudy postupují v souladu s příslušnými ustanoveními příslušného procesního předpisu, respektují ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.

9. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti včetně jejího doplnění a rozhodnutí obecných soudů, jež byla k ústavní stížnosti přiložena, dospěl k závěru, že právní závěry učiněné obecnými soudy v posuzované věci nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, právní názory obecných soudů vyjádřené v předmětných rozhodnutích jsou ústavně konformní a jejich uplatnění nepředstavuje zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv stěžovatele.

10. Ve vztahu k posuzované ústavní stížnosti je předně třeba uvést, že její podstatou je toliko nesouhlas stěžovatele s výsledkem rozhodovací činnosti obecných soudů, zejména pak s jejich skutkovými zjištěními. Stěžovatel ve své stížnosti poukazoval především na to, že obecné soudy nesprávně zjistily majetkové poměry matky nezletilé, resp. z nich nevyvodily žádné důsledky. S touto námitkou se však Ústavní soud neztotožnil. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího naopak vyplývá, že soudy obou stupňů vzaly při svém rozhodování o návrhu stěžovatele na snížení výživného v úvahu, že matka nezletilé A. je znovu vdaná, žije se svou rodinou v domě, který vlastní, jakož i skutečnost, že příjmem rodiny je kromě mateřských dávek i invalidní důchod manžela matky nezletilé. Přesto však soudy obou stupňů dospěly k závěru, že příjmy matky nepostačují k úhradě potřeb nezletilé A. Obecné soudy tak v souladu s ustanoveními § 85 a § 99 zákona o rodině při svém rozhodování přihlédly ke všem rozhodným skutečnostem, přičemž Ústavní soud v této souvislosti nezjistil nic, co by jim bylo možno z ústavněprávního hlediska vytknout. Za těchto okolností mu tedy nepříslušelo rozhodnutí obecných soudů, jmenovitě pak soudu odvolacího, jakkoliv přehodnocovat. Rovněž poukaz stěžovatele na nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. I. ÚS 527/06, nepovažuje Ústavní soud za přiléhavý, neboť - na rozdíl od stěžovatele - nemá za to, že by soudy obou stupňů závěry obsažené v právě citovaném nálezu (tj. povinnost soudů vzít v řízení o určení výše výživného v potaz i majetkové poměry nových partnerů rodičů vyživované osoby, pokud tito žijí s rodičem ve společné domácnosti, přestože se nejedná o osoby povinné poskytovat vyživované osobě výživu dle zákona o rodině) nereflektovaly, jak již bylo uvedeno výše.

11. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, dle které soudy obou stupňů pochybily, když se nikterak nezabývaly tím, zda výživné není v rozporu s ustanovením § 85 odst. 2 a 3 zákona o rodině užíváno jinak, než pro výživu nezletilé. V této souvislosti stěžovatel poukazoval především na skutečnost, že z výživného ve výši 22.000,- Kč měsíčně, jež hradil k rukám matky nezletilé po dobu přibližně tří let, bylo za tuto dobu na účet nezletilé naspořeno pouze několik desítek tisíc korun. S ohledem na tuto skutečnost stěžovatel navrhoval, aby část výživného ve výši 3.000,- Kč měsíčně byla ukládána na spořicí účet. Tomuto návrhu však nebylo obecnými soudy vyhověno. Dle odvolacího soudu bylo v řízení prokázáno, že matka nezletilé ukládá část z výživného (ve výši 1.500,- Kč až 2.000,- Kč měsíčně) na stavební spoření nezletilé. S ohledem na tuto skutečnost nepovažoval odvolací soud za opodstatněné, aby další část výživného byla ukládána na jiný spořicí účet. Rovněž tato námitka dle názoru Ústavního soudu představuje (i přes namítaný ústavněprávní rozměr) toliko polemiku stěžovatele se závěry obecných soudů, která staví Ústavní soud do role třetí instance, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší.

V. 12. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. listopadu 2013

Ludvík David, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.