I. ÚS 1533/17
I.ÚS 1533/17 ze dne 5. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti Radka Sloupa, zastoupeného Mgr. Pavlem Hubálkem, advokátem, se sídlem Na Příkopě 1047/17, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017 č. j. 30 Cdo 4202/2016-469, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2016 č. j. 15 Co 34/2016-441 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. září 2015 č. j. 22 C 337/2011-396, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 17. května 2017 a doplněné podáním dne 18. května 2017, stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele bylo napadenými rozhodnutími porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. září 2015 č. j. 22 C 337/2011-396 bylo ve výroku I. vyhověno žalobě stěžovatele, který se domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení 244 598,90 Kč s úroky z prodlení, a žalované bylo uloženo stěžovateli žalovanou částku spolu s 18 % úrokem z prodlení z částky 118 700,80 Kč za dobu od 16. září 1995 do 31. prosince 2005 zaplatit. Ve výroku II. byla žaloba v žalobním požadavku na zaplacení úroků z prodlení ve výši 18 % z částky 118 700,80 Kč za dobu od 1. 1. 2006 do zaplacení zamítnuta.

3. Proti tomuto rozsudku podali odvolání oba účastníci řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. dubna 2016 č. j. 15 Co 34/2016-441 rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

4. Stěžovatel napadl rozsudek soudu odvolacího dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. února 2017 č. j. 30 Cdo 4202/2016-469 dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.

II. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že zamítavou částí rozsudku soudu prvního stupně, rozsudkem Městského soudu v Praze i usnesením Nejvyššího soudu byla porušena jeho základní práva a jde o nepřípustnou libovůli ze strany obecných soudů. Stěžovatel má za to, že v řízení byl úspěšným účastníkem řízení a má zákonné právo na pravomocným rozsudkem přiznaný úrok z prodlení ve výši 18 % p. a. za dobu od 16. září 1995 do zaplacení. V předmětném řízení o náhradu škody mu byl tak zamítnut požadovaný, uplatněný a pravomocnými rozsudky přiznaný úrok z prodlení od 1. ledna 2006 do zaplacení, přičemž stěžovatel má za to, že na požadovaný úrok má nárok.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.

7. V projednávané věci je posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, dovolání ve smyslu § 236 a násl. o. s. ř., na jehož "vyčerpání" je nutno ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu trvat. Z citovaného ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že ústavní stížnost je založena na principu její subsidiarity k jiným procesním prostředkům, které zákon poskytuje stěžovateli k ochraně jeho práva. K jejímu věcnému projednání proto může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky efektivně vyčerpal. Nepostačuje jen jejich řádné uplatnění, ale musí být o nich ze strany příslušného orgánu i rozhodnuto. V případě, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je podmínkou její přípustnosti vyčerpání dovolání, jestliže může být založena jeho přípustnost podle § 237 o. s. ř. [srov. usnesení ze dne 4. dubna 2017 sp. zn. IV. ÚS 346/17, ze dne 21. února 2017 sp. zn. II. ÚS 2350/15, ze dne 24. června 2016 sp. zn. III. ÚS 610/16, ze dne 12. ledna 2016 sp. zn. IV. ÚS 3347/15 a ze dne 28. března 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 (U 5/68 SbNU 541)].

8. V dané věci směřovala ústavní stížnost i proti rozsudkům obvodního a městského soudu, proti nimž bylo za podmínek plynoucích z § 237 o. s. ř. přípustné dovolání. Předmětné dovolání sice bylo podáno, důvodem jeho odmítnutí podle § 243c odst. 1 o. s. ř. však bylo to, že neobsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle závěru dovolacího soudu stěžovatel v dovolání pouze parafrázoval znění ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by konkretizoval, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro něj za splněný a dovolání tak trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly stěžovatelem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). Nešlo tedy o odmítnutí pro nepřípustnost z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu, u něhož by byla zachována lhůta pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Dovolání naopak nebylo v důsledku vad ze strany stěžovatele efektivně vyčerpáno, a proto ústavní stížnost proti rozsudku odvolacího soudu, stejně jako jemu předcházejícímu rozsudku soudu prvního stupně, není přípustná.

9. Přípustnost ústavní stížnosti je tak dána pouze v rozsahu, ve kterém ústavní stížnost směřuje proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu.

IV. Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti

10. V rozsahu, v němž ústavní stížnost směřuje proti usnesení dovolacího soudu, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Bylo tak možné přistoupit k jejímu věcnému projednání.

11. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.

12. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Tyto podmínky byly v dané věci splněny.

13. Pro posouzení ústavní stížnosti byla rozhodující otázka, zda se dovolací soud nedopustil pochybení tím, že odmítl dovolání stěžovatele z důvodu absence zákonem stanovených náležitostí. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

14. Z obsahu napadeného usnesení Nejvyššího soudu je zřejmé, že stěžovatel uplatnil dovolání jako procesní prostředek k ochraně svých práv, avšak neučinil tak procesně správným způsobem, v důsledku čehož jej dovolací soud nemohl projednat a dovolání stěžovatele odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.

15. Za situace, kdy dovolací soud aplikoval rozhodné ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, Ústavní soud nemá prostor pro přehodnocení takových závěrů.

16. Ústavní soud se též zabýval eventuálním naplněním podmínek uvedených v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, avšak splnění žádné z nich neshledal a stěžovatel jejich existenci ani netvrdil.

17. Z uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti v části, ve které směřuje proti usnesení dovolacího soudu, pro její zjevnou neopodstatněnost. Ve zbytku ji podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. června 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.