I. ÚS 1525/17
I.ÚS 1525/17 ze dne 28. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Marie Handschin, zastoupené JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem se sídlem Nádražní 344/23, 150 00 Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 30 Co 208,34/2012-219 ze dne 1. 3. 2017 a na ochranu před jiným zásahem spočívajícím v nedoručení usnesení téhož soudu č. j. 30 Co 34/2012-151 ze dne 30. 5. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a dále ochrany před jiným zásahem spočívajícím v nedoručení shora označeného usnesení téhož soudu ze dne 30. 5. 2012.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se v řízení vedeném u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 9 C 209/2009 domáhala práva na výživné nerozvedené manželky. Rozsudkem ze dne 13. 10. 2011, č. j. 9 C 209/2009-116, jmenovaný soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Proti rozsudku podala stěžovatelka odvolání, při jednání před odvolacím soudem ovšem její tehdejší právní zástupce vzal odvolání zpět, načež Krajský soud v Praze v záhlaví citovaným usnesením ze dne 30. 5. 2012 odvolací řízení zastavil a rozhodl o nákladech řízení.

Poté, co se stěžovatelka dověděla o tom, že tento její právní zástupce v době, kdy učinil zpětvzetí odvolání, již neměl oprávnění stěžovatelku zastupovat, neboť byl ke dni 31. 12. 2011 vyškrtnut ze seznamu advokátů vedeného Českou advokátní komorou, se snažila dosáhnout navrácení do fáze řízení před zpětvzetím odvolání a zastavení řízení. Stěžovatelka mj. podala proti zastavovacímu usnesení odvolacího soudu žalobu pro zmatečnost, tu však Krajský soud v Praze zamítl jako předčasnou, neboť dospěl k závěru, že předmětné usnesení odvolacího soudu o zastavení odvolacího řízení nikdy nebylo stěžovatelce doručeno, a nenabylo tak právní moci, což je jedna z podmínek, na jejímž splnění závisí možnost podání žaloby pro zmatečnost. Stěžovatelka nato usilovala o vyslovení neúčinnosti doručení předmětného zastavovacího usnesení krajského soudu, jakož i podala návrh na pokračování v odvolacím řízení. O posledně uvedeném návrhu rozhodl Krajský soud v Praze vpředu uvedeným usnesením ze dne 1. 3. 2017 tak, že jej zamítl.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí návrhu na pokračování v odvolacím řízení brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace i ochrany před jiným zásahem představujícím nedoručení zmíněného zastavovacího usnesení téhož soudu. Stěžovatelka uvedla, že při zamítnutí návrhu na pokračování v řízení krajský soud vůbec nevzal v úvahu namítanou skutečnost, že jeho dřívější zastavovací usnesení ze dne 30. 5. 2012 nebylo stěžovatelce doručeno, a tudíž nemohlo ani nabýt právní moci, přičemž stěžovatelce toto usnesení ani nedoručil následně po upozornění. Tyto své námitky stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, obsah naříkaného soudního aktu i příslušný spisový materiál a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je dílem zjevně neopodstatněná, dílem nepřípustná.

Pokud jde o napadené usnesení krajského soudu o zamítnutí návrhu na pokračování v odvolacím řízení, Ústavní soud je za ústavně nekonformní nepokládá. Jak v něm odvolací soud zcela přiléhavě vyložil, pokračovat je možné jen v tom řízení, které bylo z určitého důvodu přerušeno, nikoli v řízení, které skončilo, byť nikoli rozhodnutím ve věci samé, ale procesním rozhodnutím o jeho zastavení. Skutečnost, že takové rozhodnutí vůči stěžovatelce nenabylo právní moci, protože jí dosud nebylo řádně doručeno, na tom nemůže ničeho změnit. Aby totiž bylo možné navrátit stav řízení do fáze předcházející zastavení odvolacího řízení, je nejprve třeba dosáhnout formálního odstranění, tj. zrušení předmětného zastavovacího usnesení odvolacího soudu. Návrh na pokračování v odvolacím řízení není způsobilý dosíci tohoto cíle, resp. se s ním zcela míjí. Naproti tomu žaloba pro zmatečnost takovým prostředkem je. Předpokladem jejího úspěšného uplatnění je pak mimo jiné skutečnost, že napadené rozhodnutí o zastavení odvolacího řízení nabylo právní moci, k čemuž dosud nedošlo. O tom byla ostatně stěžovatelka zpravena v zamítavém rozhodnutí odvolacího soudu o jí podané žalobě pro zmatečnost.

Co se týče stěžovatelkou tvrzeného jiného zásahu do jejího práva na spravedlivý proces v důsledku dosud nerealizovaného doručení jí vzpomínaného zastavovacího usnesení odvolacího soudu ze dne 30. 5. 2012, Ústavní soud dospěl k závěru, že v této části je ústavní stížnost nepřípustná. K tvrzenému zásahu ve skutečnosti ještě nedošlo, neboť předpokladem jeho existence je teprve případná negativní reakce soudu na žádost stěžovatelky o řádné doručení daného usnesení. Toliko sám o sobě fakt, že soud je stěžovatelce dosud řádně nedoručil, aniž stěžovatelka něčeho namítala či se toho domáhala, zásah do jejího práva na spravedlivý proces bez dalšího nepředstavuje. Z obsahu spisu Okresního soudu v Mělníku sp. zn. 9 C 209/2009 Ústavní soud přitom zjistil, že v něm nikde není, na rozdíl od jiných podání, která stěžovatelka současně připojila i k ústavní stížnosti, vůbec založena její žádost o řádné doručení daného usnesení krajského soudu o zastavení odvolacího řízení, ani není o ní jiná zmínka.

Stav spisového materiálu tedy nasvědčuje tomu, že její žádost ze dne 4. 5. 2016 (správně 4. 5. 2017, zřejmě jde o překlep) se zatím nedostala do dispozice soudu, a tudíž s ní ani nebylo nijak naloženo. Z kopie této žádosti spolu s kopií podacího lístku, připojených k ústavní stížnosti, je patrné, že byla adresována Krajskému soudu v Praze, třebaže doručování rozhodnutí soudu vyššího stupně provádí a zajišťuje soud prvního stupně, u něhož je veden příslušný soudní spis o věci. Mohlo se tedy stát, že její žádost nebyla u krajského soudu nedopatřením zažurnalizována, postoupena okresnímu soudu k vyřízení či mohlo dojít k jinému administrativnímu pochybení. Vyloučit nelze ani možné pochybení poskytovatele poštovních služeb, v jehož důsledku odvolacímu soudu vůbec nemusela dojít. Není však nyní úkolem Ústavního soudu zjišťovat, proč stěžovatelčina žádost o řádné doručení zastavovacího usnesení krajského soudu ze dne 30. 5. 2012 dosud nedoznala jakékoli odezvy. Tento úkol leží na bedrech stěžovatelky, na níž je, aby soudu doložila její doručení.

K tomu Ústavní soud dodává, že i kdyby ve spisu daná žádost založena byla, bylo by nejprve nutné, aby na ni soud nějakým způsobem reagoval. Jeho nečinnost sice může založit zásah do práva na spravedlivý proces, v tomto stadiu ovšem pouze v rovině možných průtahů. Ty stěžovatelka sice může namítat i v řízení o ústavní stížnosti, avšak jen za předpokladu, že vyčerpala všechny dostupné procesní prostředky k ochraně jejího práva. Jedná se především o stížnost na průtahy řízení dle § 164 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších změn, a o návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle § 174a téhož zákona. Tentýž závěr se uplatní ve vztahu ke stěžovatelkou namítané absenci rozhodnutí o jejím návrhu na vyslovení neúčinnosti doručení dle § 50d občanského soudního řádu. Na tomto místě se ale sluší poznamenat, že institut vyslovení neúčinnosti doručení dle citovaného ustanovení o. s. ř. se vztahuje na situace, kdy sice došlo k řádnému doručení (fikcí), ale adresát se s písemností nemohl z omluvitelných důvodů seznámit (např. hospitalizace aj.). V souzeném případě tento institut nelze použít, protože v prvé řadě k řádnému doručení zastavovacího usnesení nedošlo a tento institut k nápravě vad závisejících v porušení právních norem upravujících doručování soudních písemností neslouží (viz kupř. judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 597/2014).

Jen na okraj a nad rámec řečeného Ústavní soud uvádí, že nepřehlédl skutečnost, že stěžovatelka ve skutečnosti byla osobně přítomna jednání u odvolacího soudu dne 30. 5. 2012, u něhož její tehdejší právní zástupce vzal odvolání v celém rozsahu zpět, což vedlo k zastavení řízení. Uvádí-li v ústavní stížnosti, že mu k tomu neudělila souhlas, resp. dokonce že tak učinil proti její vůli, neodpovídá tomu obsah jednání zachycený v protokolu o něm (č. l. 148 - 149). Z něho je patrné, že jednání před odvolacím soudem se neslo v duchu úvah o zpětvzetí odvolání s ohledem na mizivé vyhlídky na úspěch žaloby, na což někdejší právní zástupce stěžovatelky nakonec reagoval tím, že "po zvážení věci žalobkyně bere zpět odvolání..." S tím následně vyslovila souhlas protistrana. Stěží si lze představit, že by sama stěžovatelka byla tento zásadní moment přešla bez protestu a nechala svého domnělého právního zástupce tento úkon provést, resp. že její nesouhlas by nebyl v protokolu o jednání zaznamenán. Následná snaha stěžovatelky zvrátit zastavení odvolacího řízení tak působí dojmem, že dodatečně využila později se jí naskytnuvší formální procesní vady se záměrem pokračovat v při. Je tedy otázkou, nakolik je v tomto ohledu třeba počínání stěžovatelky, která nutně byla srozuměna se zastavením odvolacího řízení již při jednání u odvolacího soudu, vzít v úvahu v rámci případné nové žaloby pro zmatečnost. Ačkoli takové hodnocení Ústavnímu soudu již nepřísluší, pokládá zmínku o této skutečnosti za potřebnou k dokreslení celého pozadí ústavní stížnosti.

Za daných okolností tudíž Ústavní soud přikročil k odmítnutí ústavní stížnosti zčásti dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhu zjevně neopodstatněného, zčásti dle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrhu nepřípustného.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 28. června 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.