I. ÚS 152/05
I.ÚS 152/05 ze dne 25. 8. 2005

U 18/38 SbNU 541
Ústavněprávní konformita tzv. důkazního řízení

Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Usnesení

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského - ze dne 25. srpna 2005 sp. zn. I. ÚS 152/05 ve věci ústavní stížnosti E. T. proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 2. března 2004 sp. zn. 6 T 8/2003, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. června 2004 sp. zn. 11 To 183/2004 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. listopadu 2004 sp. zn. 5 Tdo 1243/2004, jimiž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností podanou ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Ústavnímu soudu doručenou dne 16. března 2005 (doplněnou 31. března 2005, 20. července 2005, 10. srpna 2005), stěžovatel brojí proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 2. března 2004 č. j. 6 T 8/2003-192 a potvrzujícímu usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. června 2004 sp. zn. 11 To 183/2004, jimiž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu dle § 250 odst.1, 3 písm. b) trestního zákona (dále jen "tr. zák."), dílem dokonaného, dílem ukončeného ve stadiu pokusu dle § 8 odst. 1 tr. zák. Tohoto trestného činu se dle skutkové věty odsuzujícího rozsudku dopustil tím, že v období od 16. 5. 2002 do 20. 5. 2002 v Hradci Králové v obchodním domě C., na náměstí ve Svitavách a u benzínové stanice u V. v Litomyšli v úmyslu vylákat od J. D. finanční hotovost ve výši 1 000 000 Kč jmenovanému sliboval, že u Policie České republiky v Hradci Králové zjistí, zda tato šetří jeho podnikatelské aktivity, ač věděl, že žádné informace u Policie České republiky získávat nebude, přičemž od poškozeného tak vylákal finanční hotovost v celkové výši 400 000 Kč ke škodě J. D. Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání 2 roků a 6 měsíců, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s ostrahou, a dále mu byla uložena povinnost nahradit poškozenému J. D. škodu ve výši 400 000 Kč. Dále stěžovatel napadá usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. listopadu 2004 sp. zn. 5 Tdo 1243/2004, kterým jeho dovolání podané z důvodů zakotvených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) a g) trestního řádu (dále jen "tr. řád") bylo dle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto.

Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného se stanovisky a závěry stěžovatele pojatými do opravných prostředků, stěžovatel tvrdí, že k porušení jeho ústavně zaručeného práva došlo tím, že orgány činné v trestním řízení - stručně řečeno - uznaly stěžovatele vinným trestným činem podvodu, aniž by byly dodrženy zásady trestního řízení, když nedostály požadavkům plynoucím z kautel vyplývajících ze zásady vyhledávací, zásady materiální pravdy a zásady volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 4, 5, a 6 tr. řádu). Soud druhého stupně se dle stěžovatele nezabýval námitkami, které uplatnil v odvolání. Dále stěžovatel uvádí, že rozhodnutí obecných soudů je vadné, neboť nalézací soud nevyhověl jeho návrhům na doplnění dokazování, svévolně aplikoval normy jednoduchého práva za situace, kdy skutkový i právní závěr je v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Stěžovatel považuje rozhodnutí soudů obou stupňů za nepřesvědčivá a nepřezkoumatelná, neboť v jejich odůvodnění není uvedeno, jak se soudy vyrovnaly s jeho důkazními návrhy, při hodnocení důkazů není důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsán a logicky i věcně není přesvědčivě odůvodněn (postup v rozporu s ustanoveními § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. řádu) a hodnocení důkazů bylo provedeno v rozporu se zásadou in dubio pro reo v jeho neprospěch. K těmto vadám nepřihlédl ani dovolací soud, který dovolání stěžovatele odmítl, čímž stěžovateli odepřel spravedlnost (denegatio iustitiae), v důsledku toho došlo i k porušení čl. 10 ve spojení s čl. 4 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava ČR"). Stěžovatel dále odkazuje na judikaturu Ústavního soudu [nálezy sp. zn. III. ÚS 224/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 116), sp. zn. I. ÚS 55/04 (uveřejněn tamtéž, svazek 34, nález č. 114), sp. zn. I. ÚS 566/03 (uveřejněn tamtéž, svazek 34, nález č. 104), sp. zn. III. ÚS 177/04 (uveřejněn tamtéž, svazek 35, nález č. 172)].

Stěžovatel dne 10. srpna 2005 doplnil ústavní stížnost, aniž by byly dotčeny vznesené námitky v původní ústavní stížnosti, a přiložil kopii usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 31. května 2005 (0 Nt 1706/2005), jímž bylo rozhodnuto, že předseda senátu Mgr. D. A. V. S. není vyloučen z vykonávání úkonů v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení u téhož soudu pod sp. zn. 0 Nt 1706/2005. Stěžovatel opakuje námitky podjatosti proti zákonnému soudci, aniž by vznesl procesní návrh, jak má Ústavní soud rozhodnout.

Stěžovatel tvrdil, že napadenými soudními rozhodnutími bylo porušeno jeho základní ústavně zaručené právo, a to právo na spravedlivý proces plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 10 ve spojení s čl. 4 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.

Současně stěžovatel vznesl návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí napadených ústavní stížností.

K ústavní stížnosti se na základě výzvy vyjádřili účastníci řízení - Okresní soud v Hradci Králové, Krajský soud v Hradci Králové a Nejvyšší soud.

Okresní soud v Hradci Králové ve svém vyjádření vyslovil přesvědčení, že v řízení před soudem prvního stupně byly provedeny všechny dostupné důkazy potřebné pro objasnění skutkového děje, důkazy byly řádně vyhodnoceny a tento hodnotící proces byl v odůvodnění odsuzujícího rozsudku popsán. K porušení stěžovatelem označených ústavně zaručených práv a svobod nedošlo.

Krajský soud v Hradci Králové uvedl, že k závěrům vyjádřeným v usnesení o zamítnutí odvolání stěžovatele nemá co dodat, při rozhodnutí bylo vycházeno z řádně zjištěných skutkových okolností případu a jeho odůvodnění je v souladu se zákonem. Tento účastník řízení proto navrhuje, aby ústavní stížnost stěžovatele byla odmítnuta, a současně s odkazem na ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu sdělil, že netrvá na osobní přítomnosti při ústním projednání předmětné věci před Ústavním soudem.

Nejvyšší soud vyslovil názor, že rozhodnutím o odmítnutí dovolání stěžovatele nebyla porušena jeho práva zaručená Listinou, dovolací soud postupoval dle platné právní úpravy. Navrhuje proto, aby ústavní stížnost stěžovatele byla odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí výlučně proti skutkovým zjištěním, namítá, že skutkový stav v dané věci nebyl náležitě zjištěn, rozvádí jednotlivé důkazy, upozorňuje na rozpory ve výpovědích svědků a napadá způsob hodnocení důkazů soudy obou stupňů, přičemž podává vlastní interpretaci provedených důkazů. Namítá neprovedení jím navrhovaných důkazů a domáhá se přezkoumání závěrů soudů obou stupňů vztahujících se ke skutkovým zjištěním v posuzované trestní věci.

Ústavní soud zdůrazňuje, že odůvodnění ústavní stížnosti je obsahově v podstatě shodné s odvoláním stěžovatele proti odsuzujícímu rozsudku a rovněž i s dovoláním. Námitky odůvodňující ústavní stížnost byly stěžovatelem uplatněny v průběhu trestního řízení, v rámci jeho obhajoby a v odůvodnění opravných prostředků, rovněž provedení důkazů, jejichž absenci namítá v ústavní stížnosti, navrhoval v průběhu řízení před soudy. Je proto třeba posoudit, zda v trestní věci stěžovatele jsou splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů spočívající v přezkumu skutkových zjištění a přehodnocení provedeného dokazování.

Podle čl. 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem. V souladu s ustálenou judikaturou konstatuje Ústavní soud, který součástí soustavy obecných soudů není, že nepřehodnocuje dokazování jimi prováděné, pokud při něm nedošlo k porušení ústavně garantovaného základního práva nebo svobody. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází tedy v úvahu pouze v případě, kdy právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za protiústavní, vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.

V daném případě Ústavní soud tento extrémní nesoulad neshledal.

Ústavně zaručená práva, jejichž ochrany se stěžovatel domáhá, se v našem právním řádu projevují zejména prostřednictvím zásad zakotvených v ustanovení § 2 tr. řádu, a to zejména v jeho odstavcích 5 a 6. Podle ustanovení § 2 odst. 5 tr. řádu orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Dle zásady volného hodnocení důkazů, zakotvené v ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu, orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však nesmí být projevem libovůle orgánů činných v trestním řízení, důkazní postup je nezbytné vždy vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Tento požadavek je vtělen do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§ 125 tr. řádu) a usnesení (§ 134 odst. 2 tr. řádu). Z odůvodnění musí být patrné, o které důkazy soud opřel svá skutková zjištění, jak se vypořádal s obhajobou a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a trestu.

Podle přesvědčení Ústavního soudu v posuzované věci obecné soudy dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení a na odůvodnění rozhodnutí.

Dokazování bylo provedeno v rozsahu nezbytném pro meritorní rozhodnutí ve věci. Soud prvního stupně vyhodnotil provedené důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, zabýval se stěžovatelem namítanými rozpory ve výpovědích svědků a velmi podrobně rovněž obhajobou stěžovatele. Obsáhlé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně splňuje požadavky kladené na tuto část rozsudku ustanovením § 125 odst. 1 tr. řádu, důkazní postup a skutkové závěry v dané věci jsou popsány a přesvědčivě odůvodněny a rovněž právní závěry ze zjištěného skutkového stavu vyplývající jsou zdůvodněny vyčerpávajícím způsobem.

Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku a konstatoval, že dokazování, doplněné dle pokynů odvolacího soudu po zrušení prvého rozsudku vydaného v této věci (rozsudek ze dne 22. 8. 2003 č. j. 6 T 8/2003-154), bylo provedeno v dostatečném rozsahu, nebyly zjištěny žádné vady, které by měly vliv na správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně a jejich následného právního hodnocení, přičemž ani odůvodnění odsuzujícího rozsudku nelze ničeho vytknout. Odvolací soud se proto plně ztotožnil se skutkovými a právními závěry nalézacího soudu.

K tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti, že odvolací soud se nezabýval jeho odvolacími námitkami, Ústavní soud uvádí, že soud druhého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí se s těmito námitkami vypořádal, když konstatoval, že "námitky uplatněné stěžovatelem v rámci odvolacího řízení považuje za nedůvodné a právně irelevantní s ohledem na skutková zjištění a právní závěry, které na základě doplněného dokazování učinil nalézací soud a podrobně a přezkoumatelně rozvedl ve svém rozsudku ze dne 2. 3. 2004, s nímž se odvolací soud plně ztotožnil, a proto se na toto odůvodnění v plném rozsahu odkazuje". Za této situace nelze odvolacímu soudu vytýkat, že se nezabýval jednotlivě každou z námitek v odvolání, pokud všechny námitky shledal z uvedených důvodů nedůvodnými.

Pokud jde o stěžovatelovy návrhy na doplnění dokazování, Ústavní soud připomíná svoji judikaturu (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 362/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 60), dle níž není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. I této povinnosti nalézací soud v dané věci dostál.

Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že stěžovatel postupně ve čtyřech hlavních líčeních navrhl, aby soud prvního stupně vyslechl řadu svědků a provedl další důkazy, kteréžto důkazní návrhy byly v převážné míře akceptovány, a pokud se tak nestalo, soud zamítnutí jejich provedení v napadených rozhodnutích řádně odůvodnil.

Dle odůvodnění ústavní stížnosti považuje stěžovatel za opomenuté důkazy soudem prvního stupně opakovaný výslech svědka K. D. a výslech pokladní ve firmě poškozeného J. D. (v ústavní stížnosti zřejmě omylem uvedeno "účastníka K. D."), pokud se jedná o soud odvolací, neprovedení výslechu svědka K. S. a nepřehrání stěžovatelem předloženého zvukového záznamu o schůzce stěžovatele s poškozeným J. D.

Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že mu v zásadě nepřísluší přehodnocovat dokazování provedené obecnými soudy, kterýžto princip respektoval i v souvislosti s posouzením odmítnutých důkazních návrhů stěžovatele. Zabýval se proto pouze otázkou, zda způsobem prováděného dokazování nebyla porušena stěžovatelova základní práva, zejména právo na spravedlivý proces. To však neshledal.

Svědek K. D. byl vyslechnut při hlavním líčení konaném dne 28. února 2003. Opakovaný výslech tohoto svědka - vedle jiných důkazních návrhů - navrhl stěžovatel písemným podáním ze dne 19. ledna 2004 (č. l. 183). Při hlavním líčení dne 2. března 2004 obhájce stěžovatele výslovně ve vztahu k dalším důkazním návrhům uvedl, že "trvají na návrhu doplnění dokazování tak, jak písemně předložili na č. l. 183". Nalézací soud usnesením ze dne 2. března 2004 rozhodl, že návrhy obhajoby na doplnění dokazování ze dne 19. ledna 2004 na č. l. 183 se zamítají pro nadbytečnost, přičemž ještě před vyhlášením tohoto usnesení předseda senátu uvedl, že svědci K. D. i J. D. již vyslechnuti soudem byli a byli poučeni o křivé výpovědi. Neodpovídá proto skutečnosti tvrzení stěžovatele, že o návrhu na opakované slyšení svědka K. D. soud nerozhodl, neboť pokud zamítl důkazní návrhy na č. l. 183, rozhodl i o zamítnutí návrhu na opětovný výslech jmenovaného svědka, kterýžto návrh byl v tomto písemném návrhu obsažen.

Výslech svědkyně pracující jako pokladní ve firmě poškozeného J. D. byl stěžovatelem navržen rovněž v písemném podání ze dne 19. ledna 2004, tento návrh byl tedy zamítnut taktéž usnesením nalézacího soudu ze dne 2. března 2004 a následně bylo neprovedení tohoto důkazu odůvodněno v rozsudku uvedeného soudu ze dne 2. března 2004.

Důkazní návrh spočívající ve výslechu svědka K. S. uplatnil stěžovatel až v odůvodnění odvolání proti odsuzujícímu rozsudku ze dne 13. dubna 2004, avšak neudal adresu tohoto svědka a neuvedl, k čemu má být tento svědek vyslechnut. Při veřejném zasedání o odvolání konaném dne 7. června 2004 před krajským soudem tuto chybějící specifikaci stěžovatel ani jeho obhájce nedoplnili a výslech tohoto svědka nebyl s příslušnou konkretizací znovu požadován. Za jediný důkazní návrh uplatněný v rámci veřejného zasedání lze považovat konstatování, že byl pořízen záznam o rozhovoru stěžovatele s poškozeným J. D., který byl obhájcem stěžovatele "nabídnut k přehrání". Odvolací soud usnesením ze dne 7. června 2004 návrhy na doplnění dokazování zamítl. Je skutečností, že toto zamítnutí nebylo blíže odůvodněno.

Jak již bylo shora rozvedeno, odvolací soud považoval rozsah provedeného dokazování soudem prvního stupně za zcela dostatečný pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Za této situace bližší neodůvodnění zamítnutých důkazních návrhů stěžovatele lze sice považovat za procesní pochybení odvolacího soudu, které však nemůže vyvolat pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudu prvního soudu jednoznačně konstatované i odvolacím soudem. Navíc stěžovatel teprve v ústavní stížnosti uvedl, že svědek K. S. měl být vyslechnut "za účelem potvrzení setkání stěžovatele se svědkem T. dne 16. května 2002". Ústavní soud v této souvislosti uvádí, že právě hodnocení výpovědi svědka T. věnoval soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku ze dne 2. 3. 2004 mimořádnou pozornost a s věrohodností tohoto svědka se vyčerpávajícím způsobem vypořádal.

Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 570/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 91), v němž vymezil zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná aplikace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátu spravedlivého procesu, mimo jiné konstatoval: "V řízení o ústavních stížnostech lze tedy co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy."

Takovýto extrémní exces v dané věci Ústavní soud nezjistil.

Dokazování v přezkoumávané věci bylo provedeno v potřebném rozsahu a soud prvního stupně dostál požadavku důsledného zhodnocení všech provedených důkazů. Skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a právní závěry z něj vyplývající byly v rozhodnutí tohoto soudu přiléhavě odůvodněny. Odvolací soud se při opětovném projednání věci ve veřejném zasedání konaném o odvolání stěžovatele s těmito závěry plně ztotožnil. Soud prvního stupně se zabýval i důkazními návrhy stěžovatele, a pokud tyto ve velmi úzkém rozsahu neakceptoval, řádně o jejich neprovedení rozhodl a tento postup odůvodnil. Pokud se jedná o soud odvolací, nelze dospět k závěru, že neodůvodněním zamítnutí provedení důkazů, které se vzhledem k dané důkazní situaci v přezkoumávané věci nemohly stát důkazy stěžejními a rozhodujícími pro vyvození jiných skutkových a tím i právních závěrů, bylo zasaženo do ústavního práva stěžovatele na spravedlivý proces. Odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je v souladu s ustanoveními § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. řádu. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů tedy není namístě. K zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy nedošlo.

Stěžovatel v doplnění ústavní stížnosti doručeném dne 10. srpna 2005 namítá podjatost předsedy senátu soudu prvního stupně Mgr. S., který jako člen senátu spolurozhodl v jeho trestní věci rozsudkem ze dne 2. března 2004, přičemž podjatost ve smyslu ustanovení § 30 odst. 1 tr. řádu vyvozuje ze způsobu, jakým jmenovaný vedl hlavní líčení a jakým odůvodnil předmětný rozsudek, a dále uvádí, že skutečnosti o podjatém vystupování předsedy namítal i v písemném odůvodnění odvolání, s čímž se odvolací soud nevypořádal. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel vznesl námitku podjatosti až poté, kdy ve věci soud prvního stupně již meritorně rozhodl. Podle ustanovení § 31 odst. 1 tr. řádu rozhoduje o námitce podjatosti orgán, kterého se tyto důvody týkají, tj. v daném případě předseda senátu, přičemž o vyloučení soudce podle tohoto ustanovení nelze rozhodovat zpětně ve vztahu k úkonům, které již byly učiněny. Odvolací soud proto nebyl subjektem, který by byl oprávněn o námitce podjatosti soudce soudu prvního stupně rozhodovat, a vzhledem k tomu, že soud prvního stupně již v daném stadiu trestního řízení žádné další úkony v téže věci nečinil, nebylo třeba, aby o námitce podjatosti uplatněné v odvolání předseda senátu rozhodl před předložením odvolání soudu druhého stupně. Jinak Ústavní soud připomíná, že soud druhého stupně se vypořádal se všemi námitkami stěžovatele uplatněnými v odvolání způsobem, který je popsán shora. I tuto námitku, o kterou stěžovatel rozšířil odůvodnění původní ústavní stížnosti, považuje proto Ústavní soud za neopodstatněnou. Připojeným usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 31. 5. 2005 sp. zn. 0 Nt 1706/2005 se Ústavní soud nezabýval, neboť proti tomuto nebyla ústavní stížnost podána.

Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto, Ústavní soud zjistil, že dovolací soud dospěl k závěru, že stěžovatel podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody. Pokud se jedná o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, stěžovatel uplatnil jen námitky týkající se dle jeho názoru vadně provedeného dokazování a nesprávného způsobu hodnocení provedených důkazů, a v důsledku toho nesprávně vyvozených skutkových zjištění. V této souvislosti postačí konstatovat, že Nejvyšším soudem prezentovaný výklad dosahu dovolacího důvodu upraveného v citovaném ustanovení odpovídá ustálenému výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, usn. č. 23). Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, dle něhož dovolací námitky stěžovatele, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud rovněž ústavně konformním způsobem reagoval na nepřiléhavost dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu a shledanou zjevnou neopodstatněnost námitek opírajících se o tento dovolací důvod vyčerpávajícím způsobem odůvodnil. Ústavní soud se taktéž ztotožňuje s postupem Nejvyššího soudu, který o dovolání stěžovatele rozhodl ve smyslu ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání, neboť rozhodnutí o odmítnutí dovolání stěžovatele bylo možno učinit na podkladě spisového materiálu. Návrh stěžovatele brojící proti rozhodnutí Nejvyššího soudu byl proto Ústavním soudem posouzen jako zjevně neopodstatněný a do ústavních práv stěžovatele nezasahující.

Z takto vyložených důvodů byla ústavní stížnost, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Pokud se týká návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených soudních rozhodnutí, Ústavní soud konstatuje, že tento návrh má akcesorickou povahu, to znamená, že je možno jej podat pouze ve spojení s ústavní stížností a sdílí její osud i v tom smyslu, že pokud je ústavní stížnost z důvodu zjevné neopodstatněnosti odmítnuta, je odmítnut i návrh na odložení vykonatelnosti napadených soudních rozhodnutí.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.