I. ÚS 1518/17
I.ÚS 1518/17 ze dne 5. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti Viktora Pavloviče Zhukova, zastoupeného JUDr. Janem Holubem, advokátem, se sídlem Kleinerova 24, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2017 č. j. 28 Cdo 4586/2016-527, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 16. května 2017, stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2017 č. j. 28 Cdo 4586/2016-527. Podle tvrzení stěžovatele bylo napadeným rozhodnutím porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím ve věci o zaplacení částky 1 373 461 Kč vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 15 C 23/2011, Nejvyšší soud odmítl dovolání podané stěžovatelem proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. března 2016 č. j. 30 Co 285/2015-498. Tímto usnesením Krajský soud v Praze k odvolání obou účastníků zrušil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 15. října 2014 č. j. 15 C 23/2011-389, jímž tento soud uložil stěžovateli zaplatit žalobkyni Olze Zhukové částku 624 550 Kč, zamítl žalobu co do částky 748 911 Kč a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

II. Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že Nejvyšší soud posoudil věc podle právního předpisu v jiném znění, než ve znění, ve kterém ji měl posoudit, aniž by závěr o použití normy řádně odůvodnil a učinil jej tak nepřezkoumatelným. Dále namítal, že dovolání bylo odmítnuto, i když k tomu nebyl dán důvod podle § 243c o. s. ř., když odvolací soud závěr o právním jednání žalobkyně učinil, tímto právním posouzením své rozhodnutí ze dne 31. března 2016 odůvodnil, jakkoliv to není v textu odůvodnění výslovně uvedeno.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Bylo tak možné přistoupit k jejímu věcnému projednání.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.

6. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Tyto podmínky byly v dané věci splněny.

7. Pro posouzení ústavní stížnosti byla rozhodující otázka, zda se dovolací soud nedopustil pochybení tím, že odmítl dovolání stěžovatele z důvodu, že dovolání je nepřípustné, neboť napadené rozhodnutí (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) nezávisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (a není tak naplněno žádné z hledisek přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.).

8. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že vůči důvodu, na němž je založeno (a vskutku také závisí) napadené rozhodnutí odvolacího soudu (tedy na řešení otázky procesního práva, bez toho, že by se soud v dané fázi řízení vyjadřoval ke správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně a k právní kvalifikaci uplatněného nároku), stěžovatel žádné námitky nevznesl. Za situace, kdy odvolací soud konstatoval, že ke zjištění skutkového stavu je třeba provést další, co do kvantity i kvality rozsáhlé dokazování a zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně založil na tom, že řízení předcházející vydání rozsudku soudu prvního stupně je postiženo vadami při zjišťování skutkového stavu, neboť při provádění dokazování nebylo postupováno v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, v postupu dovolacího soudu nelze spatřovat porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

9. Za situace, kdy dovolací soud aplikoval rozhodné ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, Ústavní soud nemá prostor pro přehodnocení takových závěrů.

10. K námitce vznesené stěžovatelem, že dovolací soud neposoudil podané dovolání ve znění občanského soudního řádu platném a účinném k okamžiku podání dovolání, tj. k 27. 6. 2016, ale ve znění účinném do 31. prosince 2013, Ústavní soud ověřil, že dovolací soud sice uvedl nesprávnou citaci občanského soudního řádu, avšak věcně postupoval správně. Ústavní soud již dříve konstatoval, že nikoliv každé porušení podústavních právních předpisů znamená také porušení ústavnosti. Jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je i její racionalita. Tam, kde by realizace procesního oprávnění účastníka nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného řízení oprávněně očekávat, by bylo nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem zrušit rozhodnutí soudu, neboť by došlo pouze k prodlužování řízení (srov. usnesení ze dne 23. června 2014 sp. zn. IV. ÚS 1162/14). Za daného stavu tak zmíněné pochybení nedosahuje ústavněprávní roviny.

11. Z uvedených důvodů Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. června 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.