I. ÚS 1512/13
I.ÚS 1512/13 ze dne 30. 12. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida a soudců Kateřiny Šimáčkové a Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti I. H., t. č. Věznice Světlá nad Sázavou, zastoupené JUDr. Lenkou Vincencovou, advokátkou se sídlem Vysoké Mýto, Vraclavská 200/II, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 1. 2013, č.j. 7 Tdo 1417/2012-28, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 7. 2012, sp. zn. 7 To 55/2012, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 4. 2012, č.j. 9 T 3/2012-390, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. 1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka, s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 8 odst. 1, 2 al. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), domáhá zrušení shora označených rozhodnutí.

2. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30.4. 2012, č.j. 9 T 3/2012-390, byla stěžovatelka uznána vinnou pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku k § 140 odst. 1 trestního zákoníku proto, že dne 8. 11. 2011 v době okolo 23.00 hod. v suterénním bytě v domě v T. a nepřímým úmyslem usmrtit, po předchozí slovní roztržce a pod vlivem alkoholu, fyzicky napadla poškozeného, a to tak, že jej nejprve vícekrát udeřila celokovovou baterkou délky 18 cm, průměru držadla 2 cm, do oblasti hlavy, horní části těla a přes ruce, kterými se bránil, čímž mu způsobila minimálně jednu tržnou ránu ve vlasové části hlavy a dále zhmoždění vlasové části hlavy a dalších míst horní části těla a rukou, poté jej 1x bodla kuchyňským nožem s dřevěnou rukojetí o celkové délce 31,5 cm, délky čepele 18 cm, do levé strany karotického trojúhelníku, čímž mu způsobila bodnou ránu, pronikající měkkými tkáněmi krku a zadní stěnou hltanu do polykacích cest s tepenným a žilním krvácením, kdy bez poskytnutí včasné odborné lékařské pomoci by došlo ke smrti poškozeného zejména v důsledku vykrvácení, zranění poškozeného si vyžádalo urgentní operační zákrok ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové a následnou hospitalizaci v období od 09. 11. 2011 do 21. 11. 2011, přičemž po způsobení zranění poškozenému odmítla přivolat pomoc, poškozený z místa jednání utekl a pomoc mu byla přivolána náhodným svědkem. Za uvedený trestný čin soud stěžovatelce uložil s použitím zmírňovacího ustanovení § 58 odst. 1 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání sedmi roků se zařazením do věznice s ostrahou. Současně soud stěžovatelce uložil ochranné léčení protialkoholní ústavní formou, zavázal ji k náhradě škody ve výši 20.337,- Kč VZP Hradec králové a OSSZ odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody ve věcech občanskoprávních.

3. Odvolání stěžovatelky proti rozsudku soudu prvního stupně bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 7. 2012, sp. zn. 7 To 55/2012, podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítnuto.

4. Stěžovatelka využila svého práva podat proti usnesení vrchního soudu dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 1. 2013, č.j. 7 Tdo 1414/2012-28, podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto.

5. Stěžovatelka shora uvedeným způsobem vyčerpala všechny opravné prostředky, které jsou obligatorním předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti.

II. 6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především namítá, že postupem soudů všech stupňů došlo k porušení jejích základních práv a svobod garantovaných Listinou základních práv a svobod a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv.

7. Stěžovatelka polemizuje s jednotlivými napadenými rozhodnutími především v následujících směrech. Zdůrazňuje, že neopakuje jen námitky uplatněné v řízení před obecnými soudy, jak se v některých jejich rozhodnutích uvádí.

8. Těžiště svých námitek směřuje stěžovatelka do oblasti subjektivní stránky trestného činu. Podle jejího názoru musí být bezpečně prokázán úmysl spáchat trestný čin vraždy. Nestačí, aby pachatel jednal úmyslně, ale musí být spolehlivě zjištěno, že jeho úmysl současně směřoval ke způsobení následku spočívajícího v usmrcení jiného. U nepřímého úmyslu pak musí být prokázáno srozumění. Svá tvrzení stěžovatelka opírá především o judikaturu obecných soudů (např. R 41/1967, 19/1969 Sb.rozh.tr.) i Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 260/05, II. ÚS 301/98). Stěžovatelka se domnívá, že tyto předpoklady zavinění rozhodnutí obecných soudů neobsahují.

9. Stěžovatelka dále konkretizuje námitky vůči důkaznímu stavu a právnímu hodnocení subjektivní stránky na jednotlivých skutkových okolnostech. Poukazuje na původně bezproblémové soužití stěžovatelky a poškozeného, na to, že společně požívali alkoholické nápoje a v důsledku toho mezi nimi docházelo ke konfliktům, že stěžovatelka svobodně a vážně nepotvrdila průběh skutkového děje, domnívá se, že ji musel k útoku poškozený vyprovokovat a možná i on byl agresivní, to, že vztah poškozeného ke stěžovatelce je bez pohledu na předmětnou událost kladný.

10. Stěžovatelka je přesvědčena, že v popisu skutku ve výroku rozsudku není přesně uveden způsob provedení útoku, nelze z něho totiž zjistit ani vzájemné postavení stěžovatelky a napadeného, ve které ruce stěžovatelky držela nůž atd. Takový popis skutku podle stěžovatelky neumožňuje právní posouzení předmětného skutku jako trestného činu vraždy, což dokladuje rozhodnutími obecných soudů (R 22/1999 nebo 38/2006 Sb.rozh.tr.).

11. Další výhrada se týká stupně ovlivnění alkoholem u stěžovatelky i u poškozeného, kdy podle stěžovatelčina názoru vliv alkoholu mohl způsobit útok z obou stran konfliktu, přičemž vyslovuje pochybnosti o poměru fyzických sil mezi stěžovatelkou a poškozeným.

12. Stížnost dále namítá opožděnost určeného nástupu ochranného léčení (září 2021), porušení procesních předpisů při čtení výpovědí svědků, kteří se vyjadřovali k soužití obžalované s poškozeným, kteří mohou prokázat, že k vážným konfliktům mezi partnery nedocházelo, jiní naopak uvádějí, že stěžovatelka byla poškozeným v minulosti fyzicky napadána. Protokoly o výslechu určitých svědků z přípravného řízení ve skutečnosti čteny nebyly, ač ze zápisu z hlavního líčení se uvádí opak. Stěžovatelka tímto ukazuje na porušení zásady volného hodnocení důkazů ze strany obecných soudů, když takové důkazy nebyly vzaty v úvahu a soud se jednostranně přiklonil k důkazům v neprospěch stěžovatelky.

13. Stížnost dále uvádí, že obecné soudy se dostatečně nezabývaly možností kvalifikovat trestný čin jako opilství podle § 360 odst. 1 trestního zákoníku, resp. postupem, který předpokládá § 27 trestního zákoníku.

14. Závěrečná výtka stěžovatelky směřuje proti zařazení stěžovatelky do věznice s ostrahou podle § 56 odst. 3 trestního zákoníku, když stěžovatelka dosud nebyla ve výkonu trestu odnětí svobody a stěžovatelka se domnívá, že ve skutečnosti měl soud prvního stupně na mysli věznici s dozorem podle § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku.
III. 15. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a zda ústavní stížnost nepředstavuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.

16. Podle článku 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Při výkonu dohledu nad dodržováním ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není úkolem Ústavního soudu, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů učiněné na základě skutkových zjištění byly správné, či nikoli. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení nebyly porušeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení jako celek bylo vedeno spravedlivě, v souladu s ústavními principy. S tím je v souladu i dosavadní rozhodovací činnost Ústavního soudu, podle které není úkolem tohoto soudu "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, stejně tak mu nepřísluší nahrazovat závěry obecných soudů (skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním, či obecně podávat výklad norem podústavního práva. Pokud jde o důkazní řízení, Ústavní soud ve své judikatuře dostatečně vymezil, jaká pochybení v procesu zajišťování, provádění a hodnocení důkazů mají ústavněprávní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu.

IV. 17. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

18. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

19. S ohledem na povahu projednávané věci však Ústavní soud nad rámec povinnosti stanovené v § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podává širší, obsažnější odůvodnění svého rozhodnutí.

20. Námitky stěžovatelky, které již byly zčásti uplatněny i v rámci řádného a mimořádného opravného prostředku a soudy se s nimi ve svých rozhodnutích vypořádaly, směřují především do oblasti znaků skutkové podstaty trestného činu, resp. namítají nedostatek subjektivní stránky nezbytné pro trestný čin vraždy podle § 140 odst. 1, spáchané v tomto případě ve stadiu pokusu. Naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu je požadavek korespondující se zásadou zákonnosti trestného činu (čl. 39 Listiny).

21. Vražda podle § 140 trestního zákoníku je trestným činem úmyslným, což plyne ze samotné zákonné dikce " Kdo jiného úmyslně usmrtí..." Zákon rozlišuje úmysl přímý a nepřímý, jako dvě formy úmyslného zavinění /§ 15 odst. 1 písm. a), b) trestního zákoníku/. Pro naplnění skutkové podstaty trestného činu postačuje i nepřímý úmysl. Úmysl tvoří představa rozhodných skutečností alespoň jako možných a dále ji tvoří složka volní, která u nepřímého úmyslu zahrnuje pouhé srozumění. Dokazování zavinění u úmyslných trestných činů zahrnuje zpravidla stanovisko pachatele. Někdy však takové stanovisko chybí, nebo pachatel určité skutečnosti jen předstírá. Ostatně ani případné doznání pachatele nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti jinými důkazy zjistit skutkový stav věci (zásada vyhledávací v § 2 odst. 5 trestního řádu). Na zavinění v případě úmyslu nelze proto usuzovat jen na základě samotného vyjádření pachatele, i když subjektivní stránka je výslednicí psychického vztahu pachatele k následku. V případě útoků proti lidskému tělu je třeba postupovat současně hodnocením dalších složek, a to zvláště povahy nástroje, způsobu jeho použití, intenzity útoku a místa těla, na které bylo nástrojem působeno. Velmi významné jsou i osobní vlastnosti pachatele, z nichž také lze na formu zavinění usuzovat (srov. např. Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D., Vanduchová, M., Systém českého trestního práva, část. II. Základy trestní odpovědnosti, Novatrix Praha, 2009, str. 289n).

22. V tomto konkrétním případě obecné soudy vzaly v úvahu všechny skutečnosti, rozhodné pro posouzení druhu a povahy subjektivní stránky trestného činu. Vycházely nejen z výpovědi stěžovatelky, která skutkový děj útoku rámcově doznala (str. 104 a 373-374 trestního spisu), ale také z výpovědi poškozeného (č. l. 119 a 375-377 trestního spisu), výpovědí svědků - manželů, kteří poškozenému zajistili první pomoc a z objektivního následku popsaného znaleckým posudkem z odvětví soudního lékařství (str. 29-42 a 381 trestního spisu). Z těchto důkazů plyne, že vlastní fyzický útok započal opakovanými silnými údery těžkým tupým předmětem do životně důležitého orgánu poškozeného a bezprostředně poté vyústil v razantní bodnutí velkým kuchyňským nožem poškozeného do krku, vše provázené agresivními slovními projevy stěžovatelky a zakončené odmítnutím přivolat záchrannou službu zraněnému.

23. České trestní řízení považuje za důkaz vše, co může přispět k objasnění věci (§ 89 odst. 2 trestního řádu). Jedním z důkazních prostředků je výslech svědka (§ 97 a násl. trestního řádu). Svědek je osobou rozdílnou od obviněného, která svými smysly, tedy osobně, vnímala určité skutečnosti, o kterých následně vypovídá. Činí tak pod sankcí křivé výpovědi (§ 346 odst. 2 písm. a) nebo b) trestního zákoníku). Svědectví o vztazích v době před spácháním činu nebo charakterizující povahu stěžovatelky, její veřejné i intimní projevy, jakož i osoba poškozeného, byly v této trestní věci významným zdrojem informací pro orgány činné v trestním řízení. Pravidla o dokazování mohou dosahovat ústavní roviny (právo na spravedlivý proces, k tomu srov. např. sp. zn. I. ÚS 1675/13). Ústavní soud jim proto i zde věnoval zvýšenou pozornost.

24. Soudy si vytvořily názor na osobnost stěžovatelky zejména z výpovědi poškozeného, ze svědecké výpovědi předchozího partnera stěžovatelky (č.l. 200-201 trestního spisu), matky poškozeného a dalších osob, z nichž některé vypovídaly i ve prospěch stěžovatelky (č.l. 156, 204, 224-225 trestního spisu), ale i z jejího kritického přiznání negativních účinků požívání nadměrného množství alkoholických nápojů a omamných látek. Soud vyslechl i takové svědky, kteří byť třeba jen dílčím způsobem postupně dokreslovali osobnost jak stěžovatelky, tak poškozeného, a tím i skutečný obrázek společného soužití stěžovatelky a poškozeného. Součástí hodnocení skutkového stavu se staly i závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie (č.l. 13-22 trestního spisu), které nejsou v rozporu s ostatními důkazy.

25. Výsledkem dobře provedeného dokazování byl skutek popsaný ve výroku soudu prvního stupně a podrobně specifikovaný v jeho odůvodnění. Z něho plyne, že stěžovatelka před spácháním činu konzumovala alkoholické nápoje a po předchozí slovní roztržce pod vlivem alkoholu fyzicky napadla poškozeného a pokusila se ho usmrtit. Agresivní chování stěžovatelky v době spáchání činu nebylo pro stěžovatelku jevem nikterak novým, nečekaným. Z řady důkazů plyne, že agresivita stěžovatelky postupně kulminovala (od slovních projevů, přes útoky vůči věcem až po fyzické napadání osob). Ostatní důkazy, které popisují mírné a přátelské vystupování stěžovatelky na veřejnosti, na což stěžovatelka ve své stížnosti poukazuje také, s tímto nejsou v rozporu, protože vycházejí ze svědectví osob, které neměly příležitost zastihnout stěžovatelku v kritických stavech opilosti, v nichž se agresivita typicky projevovala.

26. Částečné přiznání stěžovatelky, důkazy dokumentující použitý nástroj, způsob provedení činu a osobu stěžovatelky podle názoru Ústavního soudu opravňují obecné soudy k závěrům, které promítly do svých rozhodnutí.

27. Výsledkem trestního procesu by mělo být rozhodnutí, jehož výrok bude výstižný, jednoznačný, srozumitelný a přesvědčivý a nebude vyvolávat u adresátů rozsudku pochybnosti. Výrok je zásadní, nepominutelnou součástí soudního rozhodnutí, neboť v něm soud formuluje svůj závazný názor v projednávané věci, a proto má být formulován tak, aby z něho bylo jednoznačně patrno, jak soud rozhodl, neboť jen tak se jeho rozhodnutí stává přezkoumatelným (srov. nález ze dne 7. 3. 2001, sp. zn. IV. ÚS 386/2000; N 39/21 SbNU 347). V tomto konkrétním případě výrok rozsudku soudu prvního stupně v testu ústavnosti obstál. Z výroku jednoznačně a srozumitelně plyne, kdy, kde a kdo se měl předmětného jednání dopustit. Skutek obsahuje popis mechanismu vedoucího k téměř smrtelnému zranění, intenzitu, tedy použité zbraně, způsob jejich použití, předmět útoku i jeho účinek i fakt, že stěžovatelka verbálním projevem odmítla přivolat poškozenému lékařskou pomoc. Popis vzájemného postavení stěžovatelky a poškozeného v době činu, jehož se stěžovatelka domáhá, je uveden s odkazem na znalecký posudek v odůvodnění rozsudku (str. 5 rozhodnutí, č. l. 41-42 trestního spisu), což je správné a zcela postačující.

28. Bylo sice prokázáno, že poškozený se v podobných předchozích konfliktech mohl chovat vůči poškozené také agresivně. V tomto konkrétním případě byly zjištěny stopy násilí na těle poškozeného, a to mnohočetné a závažné, nacházející se především na hlavě, týlu, krku a předloktích (znalecký posudek na č.l. 39 trestního spisu) zatímco na těle stěžovatelky lékař konstatoval drobná poranění stěžovatelky v podobě podlitin apod. převážně na dolních končetinách (č.l. 289 trestního spisu). Taková poranění zcela korespondují s průběhem skutkového děje uvedeným v rozsudku a nikterak nepotvrzují případnou verzi o reakci stěžovatelky na agresivní chování poškozeného.

29. Přestože stěžovatelka udala předchozí zneužívání omamných látek, tyto byly znaleckým posudkem vyloučeny (č.l. 54 trestního spisu). Hladina alkoholu v krvi stěžovatelky v době spáchání činu byla podle znaleckého posudku 2,92 g/kg, což odpovídá těžké opilosti, a to koresponduje s požitím velkého množství lihovin, které sama stěžovatelka a další svědci uvádějí. Stěžovatelka si byla velmi dobře vědoma účinků, které na její organismus alkohol má, včetně toho, že bývá nezvladatelně agresivní (k tomu srov. např. R 4388/1932 nebo 36/1965 Sb. rozh.tr.). Přitom nešlo o agresivitu chorobnou (bod 4 odpovědi znalce na č.l. 16 trestního spisu). Nebyly ani zjištěny patologické změny, jejichž důsledkem by byl chorobný úbytek poznávacích a rozumových schopností na bázi poškození mozku vlivem zneužívání alkoholu nebo omamných látek. Zneužívání alkoholu a následné agresivní projevy nebyly nikterak ojedinělé nebo nečekané a v předmětném případě ani nebyly komplikovány případnou kombinací alkoholu a omamných látek. Podle znaleckého posudku stěžovatelka byla schopna odolat požívání alkoholu, ale pokud s pitím započala, další konzumaci již nekontrolovala. Za této důkazní situace nelze přisvědčit názoru stěžovatelky, že její čin měl být kvalifikován jako opilství podle § 360 trestního zákoníku, který předpokládá, že pachatel se do stavu nepříčetnosti přivede sice zaviněně, ale nahodile (odst. 1), protože si není vědom následků, které takový stav konkrétně na jeho organismus mívá (odst. 2 věta druhá a contrario). Tyto úvahy jsou ostatně poněkud nadbytečné, protože podle znaleckého posudku a výpovědi znalce u hlavního líčení (č.l. 383 trestního spisu) byla rozpoznávací schopnost zcela zachována a ani ovládací schopnost nebyla zcela vymizelá (byla zmenšená), což použití § 360 trestního zákoníku vylučuje. Použití § 27 trestního zákoníku je ze stejných důvodů vyloučeno.

30. Stěžovatelka se (alternativně k použití § 360 trestního zákoníku) domáhá aplikace § 27 trestního zákoníku. Ani zde jí nemůže Ústavní soud přisvědčit. K tzv. zmenšené příčetnosti (v tomto případě zjištěné oslabené ovládací schopnosti) přihlédne soud při stanovení druhu trestu a jeho výměry jen tehdy, jestliže pachatel spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti, který si, a to ani z nedbalosti, nepřivodil vlivem návykové látky (§ 40 odst. 1 trestního zákoníku). Hodnocení zavinění ve vztahu ke konzumaci alkoholu je uvedeno výše a vylučuje aplikaci jak § 40 odst. 1, tak odst. 2 trestního zákoníku. Ostatně, soud při stanovení druhu a výměry trestu použil jiného zmírňovacího ustanovení - § 58 odst. 1 trestního zákoníku.

31. Okamžik nástupu výkonu ústavního protialkoholního léčení soud nestanovil a ani tomu tak být nemá (záleží totiž zejména na podmínkách výkonu trestu) a Ústavní soud tudíž nemá co v tomto ohledu přezkoumávat.

32. Ústavní soud přezkoumal spolu se spisem také zvukový záznam o průběhu hlavního líčení. Z něho plyne, že soud se řádně stran dotázal na možnost čtení konkrétních svědectví, opatřených v přípravném řízení (§ 211 odst. 1 trestního řádu). Strany se čtením výslovně souhlasily (§ 379 spisu a čas 41´ záznamu). Následně soudce přednesl podstatný obsah protokolů. Míra podrobnosti, resp. obecnosti je v tomto případě závislá nejen na úvaze soudce, ale také na aktivitě stran v trestním řízení. Obhájce stěžovatelky ani ona sama neučinili ničeho, z čeho by soud mohl poznat potřebu číst protokoly slovo od slova. Ostatně, tato skutečnost nebyla namítnuta v řízení před obecnými soudy vůbec a stěžovatelka tak nedala soudům možnost napravit jí namítané pochybení. Ústavní soud k ní proto ani nemůže přihlížet (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Nebylo shledáno ani to, že by tímto nebo jiným způsobem soud prvního stupně porušil zásadu nestrannosti, že by opomenul provést některý navrhovaný důkaz nebo že by se libovolně nebo svévolně přiklonil pouze k jednomu druhů důkazů, jak namítá stěžovatelka. Tento závěr Ústavní soud vyvozuje z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ve kterém se výpověďmi všech svědků, včetně těch, kteří vypovídali ve prospěch stěžovatelky, soud zabývá (č.l. 4 rozsudku).

33. Ústavní soud dává stěžovatelce za pravdu, že způsob výkonu trestu odnětí svobody, resp. zařazení do příslušného typu věznice (s ostrahou) soud prvního stupně provedl způsobem, který neodpovídá ustanovení § 56 odst. 3 trestního zákoníku. Odvolací soud toto pochybení však vysvětlil způsobem ústavně přijatelným. Domněnka stěžovatelky, že soud prvního stupně měl na mysli ve skutečnosti mírnější typ věznice (s dozorem), nemá opodstatnění, protože soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku (č.l. 8 rozsudku) výslovně uvádí, že "jelikož obžalovaná dosud nebyla ve výkonu trestu, zařadil ji soud na základě § 56 odst. 3 tr. zákoníku pro výkon tohoto trestu nikoliv do věznice se zvýšenou ostrahou, ale pouze do věznice s ostrahou". Soud tedy ani na okamžik neuvažoval o takovém, a podle názoru Ústavního soudu nedůvodném, zmírnění způsobu výkonu trestu, jak se stěžovatelka domnívá. Pochybení soudu prvního stupně pochopil správně soud odvolací a také je správně vyložil a vyhodnotil jako formální vadu bez významného dopadu, když zařazení do věznice s ostrahou považoval i on za adekvátní.

34. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné též připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu, jakož i ustanovení § 125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu, aby takové hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94; N 34/3 SbNU 257).

35. Výše uvedené závěry, vyplývající z příslušných aktů mezinárodního práva veřejného, z vnitrostátních právních předpisů, prosazované trestněprávní naukou a judikované Ústavním soudem, které se týkají zákazu libovůle a práva na řádné odůvodnění rozhodnutí (včetně problematiky opomenutých důkazů), však na projednávanou věc nedopadají.

36. Podstatou ústavní stížnosti je především nesouhlas stěžovatelky s výsledkem hodnotící a rozhodovací činnosti obecných soudů. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a rozhodnutí obecných soudů, jež byla ústavní stížností napadena, jakož i celého trestního spisu, dospěl k závěru, že právní závěry učiněné obecnými soudy v posuzované věci nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, právní názory vyjádřené v předmětných rozhodnutích jsou ústavně konformní a jejich uplatnění nepředstavuje zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv stěžovatele. Soudy se řádně a přesvědčivým způsobem vypořádaly s námitkami i návrhy stěžovatelky. Ústavní rozměr práva na spravedlivý proces byl naplněn v souladu s maximou opakovaně akcentovanou v rozhodnutích Ústavního soudu.

V. 37. Na základě shora uvedených zjištění Ústavní soud konstatuje, že ve věci stěžovatelky neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod. Rozhodl proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh stěžovatelky jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. prosince 2013

Ludvík David, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.