I. ÚS 1510/16
I.ÚS 1510/16 ze dne 24. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. W., zastoupeného Mgr. Karolinou Kovácsovou, advokátkou se sídlem Václavská 20, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2016, č. j. 64 Co 399/2015-314, a Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. 6. 2014, č. j. 16 P 131/2006-280, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se v podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto o návrhu stěžovatele na snížení výživného pro jeho, v době rozhodování soudu nezletilou, dceru (dále jen "nezletilá"), a to pro porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti a k ní přiložených napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že předmětem řízení před obecnými soudy byl návrh stěžovatele, kterým se domáhal snížení výživného z částky 3000,- Kč měsíčně na částku stanovenou dle úvahy soudu s odůvodněním, že od druhé poloviny roku 2012 má stěžovatel velké finanční potíže, jeho příjmy nedosáhly ani životního minima, narůstají mu dluhy za sociální a zdravotní pojištění a za bydlení, je v evidenci úřadu práce a snaží se najít zaměstnání. Matka nezletilé podala v dané věci protinávrh, kterým požadovala naopak výživné zvýšit na částku 4000,- Kč s odůvodněním, že nezletilá v září 2013 nastoupila na střední školu a výdaje se zvýšily, přičemž stěžovatel stanovené výživné dlouhodobě nehradí a žádným způsobem se na nákladech na nezletilou nepodílí. Obvodní soud pro Prahu 9 dospěl k závěru, že nejsou splněny zákonné podmínky pro zvýšení výživného, ale ani pro jeho snížení a napadeným rozsudkem proto návrh stěžovatele i matky nezletilé zamítl.

Ohledně požadavku stěžovatele na snížení výživného vyšel ze závěru, že si stěžovatel práci aktivně nehledá a spoléhá se pouze na dávky státní sociální podpory a krátkodobé brigády, ačkoliv by mohl pracovat na pozicích pomocných pracovníků se základním vzděláním a dosahovat příjmu cca 15.000,- Kč měsíčně, a byl by pak schopen výživné stanovené v minimální výši 3.000,- Kč hradit.

Pokud jde o požadavek matky nezletilé, obvodní soud v napadeném rozsudku dospěl sice k závěru, že potřeby nezletilé od doby posledního rozhodnutí o výši výživného vzrostly již pouhým plynutím času, avšak s ohledem na skutečnost, že stěžovatel byl za neplacení výživného odsouzen - pro přečin zanedbání povinné výživy k trestu odnětí svobody v délce 1 roku s odkladem na zkušební dobu 3 let - přičemž dlužné výživné má povinnost matce nezletilé uhradit, dospěl obvodní soud k závěru, že pokud má stěžovatel řádně platit stávající výživné a zároveň splácet svůj dluh, nelze stěžovateli jeho vyživovací povinnost k návrhu matky nyní zvýšit, neboť stěžovatel by nebyl schopen zvýšené výživné hradit.

Stěžovatel má za to, že napadené rozsudky nerespektují základní pravidlo, podle kterého pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné jednak odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jednak schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného a nekorespondují s pravidlem, dle kterého životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Stěžovatel k tomu konkrétně uvádí, že v době stanovení výživného měl čistý měsíční příjem ve výši 9.520, Kč. Nyní však žije pouze z dávek pomoci v hmotné nouzi ve výši 2.200,- Kč měsíčně a zaměstnání si stále neúspěšně hledá. Soudy však při posuzování jeho majetkových poměrů v nyní projednávané věci vyšly pouze ze statistik o průměrných výdělcích a počtu volných míst, aniž by se zabývaly reálným stavem věci. Stěžovatel k tomu namítá, že neexistuje jediný důkaz, ze kterého by vyplývalo, že nějakou práci odmítnul. Soudy neprověřily, zda nějakou nabídku práce podanou od Úřadu práce či soukromých agentur, v nichž byl evidován, odmítl či zda mu byla vůbec práce nabídnuta a řídily se pouze hypotetickými úvahami. Stěžovatel se domnívá, že pokud se mu ani s pomocí Úřadu práce nepodařilo nalézt zaměstnání a pokud se z tohoto důvodu ocitl sám ve stavu, kdy je nucen pobírat pouze dávky existenčního minima, pak není objektivně schopen hradit jakékoliv výživné. Napadenými rozsudky je tak odsouzen k tvoření dluhu, případně k trestné činnosti zanedbávání povinné výživy.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti dále namítá, že ačkoliv ve svých podáních obvodnímu soudu žádal, aby veškerá komunikace s ním byla vedena přes datovou schránku stěžovatele, výzva k doplnění odvolání, výzva k doložení příjmů od září 2014 a předvolání k jednání byly doručeny pouze jeho právnímu zástupci. Stěžovatel tak nebyl o termínu odvolacího řízení nikým vyrozuměn a nemohl se tak o termínu jednání vůbec dozvědět a tím bylo porušeno jeho právo být přítomen na tomto jednání, kde by jinak poukázal na skutečnost, že je od 11. 11. 2015 až dosud vážně nemocný, a tedy v pracovní neschopnosti.
II.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, obsah vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 16 P 131/2006, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Ústavní soud předesílá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. usnesení sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).

K otázce výše výživného Ústavní soud ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. ustanovení § 913 a § 915 obč. zák.). Ústavní soud zároveň opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti spadá do pravomoci civilních soudů. Je věcí úvahy soudu, jenž je povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se jeho uvážení pohybuje (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06).

Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s konkrétní úpravou jeho výživného ve vztahu k nezletilé a se způsobem, jakým obecné soudy za tímto účelem zjišťovaly skutkový stav a hodnotily provedené důkazy. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy vyživovací povinnosti k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy provedené obecnými soudy v příslušných řízeních a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, v jaké konkrétní výši má být stanoveno výživné či zda má být rozhodnuto o jeho změně, atp.

Při rozhodování o úpravě povinnosti stěžovatele přispívat na výživu nezletilé vycházely obecné soudy z relevantních ustanovení zákona, přičemž své (skutkové i právní) úvahy a závěry dostatečně rozvedly v odůvodnění napadených rozsudků; jejich postup nelze označit za svévolný, excesivní či zjevně nespravedlivý. Obvodní soud pro Prahu 9 se při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů stěžovatele jako povinného zabýval otázkou potenciality příjmů stěžovatele (§ 913 odst. 2 občanského zákoníku), kdy za potenciální příjem je možné považovat takový příjem, který odpovídá jak schopnostem a možnostem povinného, tak zejména nabídce a poptávce na rozumně regionálně určeném trhu práce, která je schopnostem a možnostem povinného adekvátní (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. Cpjn 204/2012). Obvodní soud v této souvislosti v odůvodnění napadeného rozsudku uvádí, že ze statistiky vypracované Ministerstvem práce a sociálních věcí bylo zjištěno, že v aktuálním období bylo v Praze, kde má stěžovatel bydliště, evidováno celkem 6385 volných pracovních míst, z toho 3219 pracovních míst s požadavkem základního vzdělání, 1037 míst s požadavkem vyučení a 431 s požadavkem úplného středního vzdělání s maturitou s tím, že pokud by stěžovatel, který má středoškolské vzdělání, pracoval na pozicích pomocných pracovníků se základním vzděláním, mohl by dosahovat příjmu cca 15000,- Kč měsíčně a vzhledem k tomu byl schopen výživné hradit.

Obvodní soud tak v rámci těchto úvah přihlédl k tomu, jakou kvalifikaci stěžovatel má, resp. v jakém oboru je způsobilý se uplatnit, kdy pro daný závěr o možnosti stěžovatele být zaměstnán vzal obvodní soud do úvahy taková nabízená místa, kde by bylo možné dovodit, že by do nich byl stěžovatel přijat. Z napadeného rozhodnutí proto vyplývá, že obvodní soud se řádně zabýval zákonnými hledisky rozhodnými pro určení výše výživného a své závěry odpovídajícím způsobem odůvodnil. Učiněné právní závěry nelze ani hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající.

Ze skutečnosti, že se stěžovatel se závěry obecných soudů dosud neztotožňuje, nelze bez dalšího dovozovat porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces není možné interpretovat tak, že by znamenalo i právo na příznivé rozhodnutí ve věci.

Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 979/13, je přitom nepřípadný, neboť se citované rozhodnutí týká případu, kdy soudy při zvýšení výživného vycházely z výčtu potencionálních míst evidovaných příslušným úřadem práce a dovozovaly, že povinný by se do budoucna měl vzdát současného zaměstnání, když z evidence vyplývala možnost jiného zaměstnání, kde by mohl být povinnému poskytnut vyšší výdělek. Zatímco v nyní projednávaném případě obecné soudy v napadených rozhodnutích dospívají k závěru, že výživné, které bylo předchozí úpravou stěžovateli stanoveno, nelze snižovat jen z toho důvodu, že otec si aktivně nehledá práci a spoléhá pouze na dávky státní sociální podpory a příležitostné brigády, přestože v Praze je evidováno značné množství volných pracovních míst, které by otec mohl využít (odůvodnění napadeného rozsudku Městského soudu v Praze s. 3).

V další části ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že od 11. 11. 2015 je vážně nemocný, kdy do 17. 12. 2015 byl hospitalizován a v současné době je v pracovní neschopnosti. Nicméně uvedené nemohl sdělit Městskému soudu v Praze v rámci nyní posuzovaného odvolacího řízení, neboť o nařízeném soudním jednání před městským soudem, resp. o termínu jeho konání, nevěděl. Ústavní soud z vyžádaného spisu obvodního soudu zjistil, že stěžovateli byl na jeho žádost usnesením ze dne 2. 4. 2015, č. j. 16 P 131/2006-298, ustanoven k ochraně jeho zájmů v této věci jako právní zástupce advokát. Stěžovatel se mýlí, pokud namítá, že výzva k doplnění odvolání, výzva k doložení příjmů od září 2014 a předvolání k jednání, které městský soud nechal doručit pouze advokátovi stěžovatele, měly být doručeny rovněž do datové schránky stěžovatele, jak o to pro veškerou komunikaci stěžovatel žádal již v podání u soudu prvního stupně. Ve smyslu § 50b občanského soudního řádu má-li účastník zástupce a nemá-li účastník v řízení něco osobně vykonat, soud všechny listiny doručuje jen jeho zástupci, včetně předvolání k jednání odvolacího soudu, nemá-li se účastník osobně dostavit k výslechu nebo jinému úkonu soudu.

Protože v posuzované věci, jak vyplývá ze spisu obvodního soudu, osobní účasti stěžovatele u jednání odvolacího soudu nebylo třeba, nebylo povinností odvolacího soudu vyrozumívat o nařízeném jednání i stěžovatele. Za této situace s řádným doručením předmětné písemnosti právnímu zástupci stěžovatele spojuje zákon stejné právní následky, jako kdyby byla řádně doručena stěžovateli samotnému. Okolnost, zda stěžovatel o termínu jednání odvolacího soudu fakticky věděl, proto není v daném ohledu významná. Je věcí zástupce, jestli svou povinnost účastníka včas informovat splní, přičemž řešení pro účastníka nepříznivých následků z toho plynoucích je věcí vztahu advokát-klient (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. II. ÚS 100/02).

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. dubna 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.