I. ÚS 1510/12
I.ÚS 1510/12 ze dne 19. 9. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného JUDr. Ritou Kubicovou, advokátkou, se sídlem Ruská 87/11, 703 00 Ostrava - Vítkovice, proti usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 6. 12. 2010, č. j. 1 T 256/2006-442, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 4 To 30/2011, za účasti Okresního soudu v Prostějově a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 4. 2012, stěžovatel napadl usnesení Okresního soudu v Prostějově (dále jen "okresní soud") ze dne 6. 12. 2010, č. j. 1 T 256/2006-442 (dále jen "usnesení okresního soudu"), kterým bylo podle § 86 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník") vysloveno, že se stěžovatel neosvědčil ve zkušební době podmíněného odsouzení a trest odnětí svobody z rozsudku okresního soudu ze dne 8. 2. 2007, č. j. 1 T 256/2006-344, v délce trvání tří let vykoná. Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 4 To 30/2011 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení okresního soudu.

Stěžovatel se v prvé řadě cítím být poškozen tím, že okresní soud vycházel z návrhu probační úřednice. Tvrdí, že ta překročila své pravomoci, neboť zákonodárce v žádném ustanovení zákona nedává probačnímu úředníkovi pravomoc, aby soudu "navrhoval" nařízení trestu; probační úředník má pouze povinnosti soud informovat každého půl roku ve zprávách. Pokud tedy okresní soud k tomuto návrhu přihlížel, jde o porušení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Dále stěžovatel shledává pochybení v tom, že krajský soud rozhodl o jeho stížnosti v neveřejném zasedání, aniž by dal stěžovateli prostor, a to za situace, kdy stěžovatel výslovně uvedl, že při veřejném zasedání dodá důkazy, konkrétně pak doklady o dalších jím provedených úhradách škody. Navíc nebyl ani řádně předvolán k veřejnému zasedání okresního soudu, které se konalo 6. 12. 2010. Ve smyslu čl. 6 odst. 1, 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") tak bylo stěžovateli odejmuto právo a příležitost osobně se hájit a dále právo na spravedlivý proces dle ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny, dle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, a také jeho ústavní právo dle ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, kdy každý se může domáhat stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Usnesení krajského soudu nadto není dostatečně odůvodněno.

Stěžovatel také poznamenává, že ustanovení § 86 odst. 1 trestního zákoníku, dle kterého může soud výjimečně "vzhledem k okolnostem případu a osobě odsouzeného ponechat podmíněné odsouzení s dohledem v platnosti, i když odsouzený zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu" je neurčité, neboť není dostatečně zřejmé, co jsou vlastně takové okolnosti, čímž je dán prostor pro libovůli.

Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil. Dále požádal o odklad vykonatelnosti podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

II.

Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.

Okresní soud sdělil, že odmítá tvrzení stěžovatele, že mu nebyla poskytnuta možnost se k veřejnému zasedání 6. 12. 2010 řádně připravit či požádat o jeho odročení. Z protokolu o veřejném zasedání z 6. 12. 2010 vyplývá, že odsouzený po seznámení s předmětem veřejného zasedání se po řádném procesním poučení vzdal lhůty na přípravu a souhlasil s konáním veřejného zasedání. Sám tehdy uváděl, že o veřejném zasedání se dozvěděl od probační úřednice, takže musel i fakticky dobře vědět z komunikace s probační úřednicí, co bude předmětem projednávání. Dále nesouhlasí s tvrzením odsouzeného, že probační úředník nemá oprávnění hodnotit neplnění povinností odsouzeného v rámci uloženého probačního dohledu spojeného s podmíněným odsouzením a také navrhnout soudu rozhodnutí. Probační úředník má své oprávnění navrhnout nařízení veřejného zasedání, neboť je v případě výkonu probačního dohledu procesní stranou - viz § 233 odst. 1 a § 329 odst. 1 trestního řádu a v neposlední řadě § 7 odst. 3 zákona č. 257/2000 Sb. o Probační a mediační službě. Dokonce se to od procesní strany, která dala svým návrhem podnět k nařízení veřejného zasedání, očekává přinejmenším při slově ke konečnému návrhu - viz § 235 odst. 3 trestního řádu. Úvahu soudu, že je-li odsouzený pravomocně odsouzen za trestný čin spáchaný ve zkušební době podmíněného odsouzení, pak tím zavdává příčinu k nařízení výkonu trestu, okresní soud nepovažuje ani za nutné obhajovat. Ústavní stížnost navrhuje odmítnout, eventuálně zamítnout.

Krajský soud vyjádřil přesvědčení, že ústavně zaručená práva stěžovatele byla respektována.

Okresní státní zastupitelství v Prostějově a Krajské státní zastupitelství v Brně poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.

Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice. Ten ve své odpovědi připustil, že z protokolu o veřejném zasedání ze dne 6. 12. 2010 vyplývá, že se vzdal lhůty na přípravu a souhlasil s konáním veřejného zasedání, avšak je toho názoru, že z tohoto protokolu nelze dovodit, že by byl řádně poučen, jaké to pro něj může mít důsledky. Nelze ani s určitostí tvrdit, na jakou otázku předsedy senátu stěžovatel odpovídal. Za situace, kdy není při jednání před soudem zastoupen advokátem, nemůže být řádným poučením prosté oznámení soudu, že má jakousi (pro něj neznámou) lhůtu na přípravu, ale pokud na ní netrvá, může jednání proběhnout. Navíc pokud okresní soud uvádí, že o konání veřejného zasedání se stěžovatel dozvěděl od probační úřednice, pak stěžovatel namítá, že možnost předvolat osobu k veřejnému zasedání prostřednictvím třetí osoby pouhým ústním sdělením v zákoně uvedena není a jedná se tedy o tvrzení irelevantní. Co stěžovatel musel, či mohl, vědět přitom okresní soud pouze spekuluje. Pokud jde o výtku k postupu probační úřednice, pak stěžovatel uvádí, že nenapadá její vystupování jako procesní strany při veřejném zasedání, ale překročení pravomocí spatřuje ve zprávě ze dne 6. 4. 2010, ve které navrhla soudu nařízení výkonu trestu.
III.

Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od okresního soudu předmětný spis sp. zn. 1 T 256/2006 (dále jen "spis okresního soudu"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Pokud jde o problematiku návrhu probační úřednice, okresní soud správně upozorňuje na § 7 odst. 3 zákona č. 257/2000 Sb. o Probační a mediační službě, dle kterého je povinností úředníka Probační a mediační služby poruší-li obviněný podmínky, omezení či povinnosti stanovené mu v rámci dohledu informovat o tom soud, a na § 329 trestního řádu, dle kterého předseda senátu probačního úředníka požádá, aby v případě, že by zjistil důvody k nařízení výkonu trestu, to ihned oznámil soudu. Právě v souladu s tím příslušná úřednice, což je podstatné, postupovala. Naproti tomu podstatné není, jakým formálním označením přípis s touto informací nadepsala.

Co se týče otázky přítomnosti stěžovatele na jednání soudů a jeho možnosti na nich uplatnit svá práva, pak pokud jde o řízení před soudem prvého stupně, okresní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti správně upozorňuje, že z příslušného protokolu vyplývá, že stěžovatel prohlásil, že netrvá na zachování lhůty na přípravu a souhlasí s konáním veřejného zasedání. Stěžoval sice upozorňuje, že z protokolu není zřejmé, zda byl před tímto prohlášením dostatečně poučen, nicméně jedná se o natolik jednoduchou otázku, že není důvod se domnívat, že stěžovatel, byť právně nezastoupen, se v situaci neorientoval. To tím spíše, že z protokolu je též evidentní, že na daném jednání se k věci velmi podrobně a obsáhle vyjadřoval. Pokud pak jde o jednání před krajským soudem, s ohledem na charakter daného řízení, kdy se nejedná o rozhodování o vině, a s ohledem na skutečnost, že stěžovatel před soudem prvého stupně osobně slyšen byl, Ústavní soud považuje neveřejnou formu tohoto jednání bez účasti stěžovatele za ústavně konformní (k ústavněprávním východiskům v tomto směru srovnej usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 102/06). Ke stěžovatelovu argumentu, že na zasedání krajského soudu hodlal doložit doklady o dalších jím provedených úhradách škody, lze dodat, že mu nic nebránilo je přiložit již ke stížnosti proti usnesení okresního soudu, nehledě k tomu, že v tomto směru měl spolupracovat s probační úřednicí již po celou dobu dohledu.

Závěrem své ústavní stížnosti se stěžovatel pokouší argumentovat, že pojem okolností případu, za kterých lze výjimečně u odsouzeného ponechat podmíněné odsouzení s dohledem v platnosti, byť zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu, není dostatečně určitý. K tomu Ústavní soud konstatuje, že důvody, proč obecné soudy rozhodly tak, jak rozhodly, jsou v dané věci zcela jasné, jednoznačné a nezpochybnitelné. Nejenom, že stěžovatel neplnil podmínky stanoveného dohledu pokud jde o spolupráci s probační úřednicí a hrazení způsobené škody, ale dokonce se v době podmíněného odsouzení dopustil další trestné činnosti.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. září 2012

Vojen Güttler, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.