I. ÚS 151/12
I.ÚS 151/12 ze dne 20. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. J., zastoupeného Mgr. Andreou Stachovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Valentinská 92/3, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 5. 2008 č. j. 41 C 172/2006-100 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2009 č. j. 28 Co 488/2008-128, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní soud zjistil ze soudního spisu následující.

Obvodní soud pro Prahu 4 uložil napadeným rozsudkem žalovanému (stěžovateli), aby zaplatil žalobci Bytovému družstvu Klaudiánka částku 21.418 Kč s poplatkem z prodlení ve stanovené výši a nahradil náklady řízení 12.367,30 Kč. Vyhověl tak žalobě, kterou se žalobce, jako vlastník a správce budovy č.p. X v P., domáhal vůči žalovanému, jako vlastníku bytové jednotky nacházející se v tomto domě, zaplacení nedoplatku do fondu oprav za roky 2002 (18.886 Kč), 2003 (1.559 Kč) a 2004 (973 Kč).

Městský soud v Praze napadeným rozsudkem k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a zavázal žalovaného stěžovatele zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 13.734 Kč. Uvedl zejména následující. Stěžovatel namítal, že v rozhodné době nebyl členem bytového družstva, a proto nebyl povinen do fondu oprav přispívat. To však pravda - dle obou soudů - není. V době, kdy se stěžovatel stal vlastníkem příslušné bytové jednotky, již byl předtím (zakládajícím) členem Bytového družstva Klaudiánka. Stěžovatel před odvolacím soudem tvrdil, že v rozhodné době již jeho členství neexistovalo, zaniklo konkludentní dohodou o zániku členství, protože jej družstvo přestalo zvát na členské schůze a jeho představitelé sami prohlásili, že stěžovatel není jeho členem. Městský soud však uvedl, že v rozhodné době se družstvo řídilo stanovami, které byly přijaty při založení družstva, a nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by členství stěžovatele zaniklo jakýmkoli z předpokládaných způsobů zániku členství ve stanovách uvedených; konkludentní dohoda je vyloučena s ohledem na znění čl. 12 stanov, podle něhož dohodne-li se družstvo a člen na skončení členství, končí členství sjednaným dnem. Dohodu o skončení členství uzavírají družstvo a člen písemně. Jedno vyhotovení dohody o skončení členství vydá družstvo členovi. Z toho vyplývá, že v rozhodné době stěžovatel členem žalujícího družstva byl a jeho členství v něm bylo ukončeno až na základě stanov Bytového družstva Klaudiánka, které nabyly účinnosti dne 5. 1. 2005, tedy převodem bytové jednotky do vlastnictví dnem podání do katastru nemovitostí. Ze smlouvy o převodu bytové jednotky, kterou stěžovatel uzavřel s SBD Area, z čl. V. vyplývá, že vlastník budovy SBD Area je správcem budovy a vyčleněním se části družstva a vznikem nového družstva, které se stane vlastníkem budovy specifikované prohlášením vlastníka, se toto družstvo stane správcem příslušné budovy, a to do doby rozhodnutí vlastníků jednotek o změně správce. Pokud vlastníci jednotek zůstanou členy družstva, pak členská schůze plní práva a povinnosti shromáždění vlastníků. Tedy po celou dobu bylo povinností stěžovatele jako člena družstva přispívat do fondu oprav družstva, jehož byl členem. Soud prvního stupně dle městského soudu v odůvodnění napadeného rozsudku správně upozornil, že žalovaný v případě, že s ním nebylo jednáno jako s členem družstva a nebyl zván na členské schůze, měl možnost postupovat podle zákona č. 72/1994 Sb. a obrátit se na soud, aby rozhodl o otázce, kdy on nesouhlasil s výší a způsobem odvodu do fondu oprav . Nelze připustit stav, kdy stěžovatel sice neuzavřel s žalobcem jako správcem budovy smlouvu o správě, jeho služeb však na jednu stranu využíval, což nepopírá, a zároveň, protože nesouhlasil se stanovením částky, která má být placena do fondu oprav, tuto přestal platit.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 10. 2011 č. j. 22 Cdo 3983/2009-176 dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné pro neexistenci zásadního právního významu rozhodnutí soudu odvolacího. V odůvodnění citovaného usnesení uvedl Nejvyšší soud hlavně následující:

Odvolací soud totiž platební povinnost žalovaného vůči žalobci vůbec nezaložil na aplikaci zákona č. 72/1994 Sb., ale na stanovách žalobce, které ukládaly žalovanému jako členu družstva (článek 37 stanov) povinnost přispívat do fondu oprav [§ 226 odst. 1 písm. c) zákona č. 513/1991, obchodní zákoník]. V této souvislosti toliko z hlediska způsobu této platby odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na skutečnost, že tyto příspěvky členů družstva do fondu oprav jsou placeny v rámci měsíčních zúčtovacích záloh za užívání bytu. Ostatně, žalobce se domáhal zaplacení sporné částky za období roku 2002, 2003 a 2004, není proto zřejmé, jaký význam by v poměrech souzené věci měla žalovaným naznačená otázka i tehdy, pokud by odvolací soud nárok žalobce podle zákona č. 72/1994 Sb. posoudil, domáhá-li se žalovaný výkladu tzv. příspěvku do fondu oprav v návaznosti na novelu zákona č. 72/1994 Sb., provedenou zákonem č. 103/2000 Sb., který nabyl účinnosti 1. července 2000, a současně právního stavu před uvedenou novelou.

Převážná část dovolání žalovaného je polemikou s právní úpravou obsaženou v zákoně č. 72/1994 Sb. ústící v závěr, že podle uvedeného zákona žalobce vůči žalovanému nárok na zaplacení příspěvku do fondu oprav nemá. V daném ohledu však žalovaný přehlíží, že takovou povinnost mu vůči žalobci odvolací soud neuložil.

Ve vztahu k platební povinnosti mající základ ve stanovách žalobce žalovaný v dovolání žádnou otázku zásadního právního významu neformuluje a ta se nepodává ani z obsahu dovolání. V daném směru dovolací soud neshledal nic, co by z napadeného rozhodnutí činilo otázku zásadního právního významu. Dovolatel v této souvislosti pouze namítá, že se soudy měly zabývat otázkou, zda jeho členství v družstvu žalobce nezaniklo v intencích § 24 zákona o vlastnictví bytů převodem jednotky družstva podle odstavců 1 8 uvedeného zákonného ustanovení, tj. již v roce 1997. Tento poukaz je však nepřípustnou skutečností, ke které dovolací soud jakožto skutečnosti nové není oprávněn v dovolacím řízení přihlédnout (§ 241a odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný v průběhu řízení před soudem prvního stupně (u jednání konaného dne 25. června 2007) totiž výslovně k dotazu předsedkyně senátu tvrdil, jak vyplývá z protokolu o jednání, že je členem družstva žalobce a v průběhu řízení před soudem prvního stupně neuplatnil tvrzení, že by mělo dojít k ukončení jeho členství.

Až v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 4. srpna 2008 žalovaný vyjádřil blíže neodůvodněný nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně, že by v rozhodném období měl být členem družstva a na této obecné výhradě setrval i v doplnění odvolání ze dne 27. ledna 2009. U jednání odvolacího soudu konaného dne 4. února 2009 žalovaný výslovně uvedl, že nemá žádný doklad o tom, jak zaniklo jeho členství v družstvu, tedy ani dohodu ani doklad o vystoupení ani doklad o vyloučení, má se za to, že se tak stalo v roce 2000 2001. Konkludentně došlo k dohodě o zániku členství, neboť žalobce přestal zvát žalovaného na členské schůze a prohlásil, že není členem družstva . S těmito tvrzeními žalovaného se odvolací soud v rámci odůvodnění svého rozhodnutí řádně vypořádal a s uvedenými závěry odvolacího soudu dovolatel v dovolání nepolemizuje. V průběhu řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti a žalovaný je ani netvrdil, jež by naznačovaly možné ukončení členství žalovaného v družstvu žalobce v režimu § 24 zákona č. 72/1994 Sb., protože i tvrzení uplatněná žalovaným v průběhu odvolacího řízení se vázala na možné ukončení jeho členství v družstvu žalobce až k roku 2000 2001. .

II.

Stěžovatel se zejména s odkazem na zásah do svého práva na ochranu vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. V konkrétnostech namítl v podstatě následující.

Stěžovatel nebyl a není členem družstva a na členské schůze nebyl zván ani z titulu členství v družstvu a ani z titulu spoluvlastnictví k domu. Následně odmítl hradit příspěvky do fondu oprav, protože mu družstvo určovalo jejich výši bez projednání s ním. Výše příspěvků do fondu oprav byla určována rozhodnutím představenstva družstva, které bylo potvrzeno na členské schůzi. Zástupci družstva neprojednávali otázky týkající se chodu domu (tedy ani výši a určení záloh). Tyto otázky byly projednávány na členské schůzi družstva. Dle tvrzení p. W. sice z představenstva družstva měli ostatní vlastníci jednotek-nečlenové družstva na tuto schůzi přístup, ale bez hlasovacího práva, navíc nebyli na schůze zváni. Fakticky tak neměli možnost se schůzí zúčastnit. Tyto skutečnosti soudy obou stupňů zcela opominuly. Stěžovateli jako spoluvlastníkovi předmětné nemovitosti byla ze strany družstva upřena základní práva ve vztahu vlastníka k nemovitosti, jako rozhodování o platbách na přiměřenou údržbu nemovitosti a rozhodování o rozdělování výtěžků z pronájmu. Soudy obou stupňů pak naprosto souhlasily s praxí a postupem družstva, které jednostranně, bez možnosti dohody nebo diskuze uplatňuje své vlastnické právo na úkor vlastníků jednotek, a tedy i stěžovatele. Schválily tedy postup, kterým dlouhodobě a systematicky docházelo k újmě na vlastnických právech minoritních spoluvlastníků.

Obvodní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti v podstatě toliko odkázal na napadená rozhodnutí.

Městský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že vycházel - shodně jako soud prvního stupně - z toho, že v rozhodné době byl žalovaný členem žalujícího družstva; jeho členství v něm bylo ukončeno až na základě stanov Bytového družstva Klaudiánka, které nabyly účinnosti dne 5. 1. 2005, a to převodem bytové jednotky do vlastnictví dnem podání do katastru nemovitostí; proto byl povinen přispívat do fondu oprav družstva. Odvolací soud se tedy vypořádal s námitkou stěžovatele, týkající se otázky jeho členství v družstvu v rozhodném období.

Stěžovateli byla citovaná vyjádření soudů zaslána k event. replice, leč ten práva repliky nevyužil.
III.

Ústavní soud konstatuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

Ústavní soud uvádí, že závěry všech obecných soudů považuje za logické, přesvědčivé, řádně odůvodněné a nepředstavující překročení mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv či svobod. Ústavní soud tak tato rozhodnutí obecných soudů, považuje za ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování a na jejich odůvodnění pro stručnost odkazuje.

V konkrétnostech se sluší především dodat, že podstatou věci byl názor soudů, že stěžovatel byl v rozhodné době členem družstva. Tento názor řádně a přesvědčivě zdůvodnil hlavně soud odvolací a aproboval jej i soud dovolací (srov. rekapitulaci rozhodovacích důvodů rozsudku odvolacího soudu a usnesení Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud pak přesvědčivě poukazuje na to, že stěžovatel v průběhu řízení před soudem prvního stupně (u jednání konaného dne 25. června 2007) totiž výslovně k dotazu předsedkyně senátu tvrdil, jak vyplývá z protokolu o jednání, že je členem družstva žalobce a v průběhu řízení před soudem prvního stupně neuplatnil tvrzení, že by mělo dojít k ukončení jeho členství. . Tedy, stěžovatelův názor, vyslovený až v odvolacím řízení, že členem družstva v rozhodné době nebyl, se může jevit i jako poněkud účelový.

Další námitkou stěžovatele bylo, že soudy souhlasily s praxí a postupem družstva, které jednostranně, bez možnosti dohody nebo diskuze uplatňuje své vlastnické právo na úkor vlastníků jednotek, a tedy i stěžovatele; schválily prý tedy postup, kterým dlouhodobě a systematicky docházelo k újmě na vlastnických právech minoritních spoluvlastníků. Vlastnické právo většinového vlastníka tak mohlo být dle rozhodnutí soudů uplatněno na újmu práv vlastníků minoritních.

Tu Ústavní soud uvádí, že není pravdou, že by obecné soudy souhlasily s kritizovanou praxí družstva. Je tomu naopak. Jak uvedl například Městský soud v Praze, soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku správně upozornil, že žalovaný v případě, že s ním nebylo jednáno jako s členem družstva a nebyl zván na členské schůze, měl možnost postupovat podle zákona č. 72/1994 Sb. a obrátit se na soud, aby rozhodl o otázce, kdy on nesouhlasil s výší a způsobem odvodu do fondu oprav. Jinými slovy, obecné soudy stěžovateli vysvětlily, že proti kritizované praxi družstva měl volit jinou cestu než příslušnou částku na opravy svémocně přestat platit.

IV.

Za toho stavu Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, jichž se dovolává.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. června 2012

Vojen Güttler předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.