I. ÚS 1508/12
I.ÚS 1508/12 ze dne 12. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Houžvičkové, zastoupené Mgr. Evou Ciprysovou, advokátkou, se sídlem Na Kozině 1438, Mladá Boleslav, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 4266/2011-272 ze dne 24. 1. 2012, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 25 Co 301/2009-195 ze dne 17. 6. 2010 a usnesení Okresního soudu v Jičíně č. j. 7 Nc 4173/2006-139 ze dne 6. 3. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení a argumentace stěžovatelky

1. Ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhla jejich zrušení pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces plynoucím z čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Napadeným usnesením okresní soud zamítl návrh stěžovatelky na zastavení exekuce proti ní vedené. Napadeným usnesením krajský soud toto rozhodnutí potvrdil. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka dovolání, aniž by byla zastoupena advokátem. Usnesením č. j. 7 Nc 4173/2006-206 ze dne 23. 12. 2010 ji Okresní soud v Jičíně vyzval, aby si pro podání dovolání zvolila zástupcem advokáta. Na to stěžovatelka reagovala žádostí o ustanovení zástupce z řad advokátů a o osvobození od soudních poplatků.

3. Okresní soud v Jičíně usnesením č. j. 7 Nc 4173/2006-221 ze dne 21. 4. 2011 tuto žádost stěžovatelky zamítl s odůvodněním, že zjistil, že má příjmy ze svého podnikání a vlastní majetek větší ceny. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 25 Co 298/2011-255 ze dne 6. 9. 2011.

4. Následně napadeným usnesením Nejvyšší soud dovolací řízení zastavil, protože stěžovatelka nebyla při podání dovolání zastoupena advokátem.

5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že v exekučním řízení rozhodovali u okresního soudu podjatí soudci a že ani před okresním soudem ani před krajským soudem neproběhlo jednání a ona se tedy nemohla ústně k věci vyjádřit. Rovněž namítá, že neustanovením právního zástupce pro dovolání jí bylo upřeno právo na právní pomoc, a v důsledku na přístup k dovolacímu soudu.
II. Hodnocení Ústavního soudu

6. Ústavní stížnost je částečně nepřípustná a částečně zjevně neopodstatněná.

7. Co se týče usnesení Nejvyššího soudu, je nutno konstatovat, že stěžovatelka ani v ústavní stížnosti nikterak nezpochybňovala, že nebyla v dovolacím řízení právně zastoupena, měla však za to, že vzhledem k jejím majetkovým poměrům jí mělo být přiznáno právo na bezplatnou právní pomoc. Jednotlivá rozhodnutí, jimiž obecné soudy ve věci osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce pro dovolací řízení rozhodovaly, tzn. usnesení okresního soudu č. j. 7 Nc 4173/2006-221 ze dne 21. 4. 2011 a usnesení krajského soudu č. j. 25 Co 298/2011-255 ze dne 6. 9. 2011, však ústavní stížností napadena nebyla, Ústavní soud je proto nemohl podrobit meritornímu přezkumu. Za situace, kdy bylo ve věci ustanovení právního zástupce pravomocně rozhodnuto a kdy si stěžovatelka ani následně právní zastoupení nezajistila, neměl dovolací soud jinou možnost než řízení zastavit. V tomto ohledu tedy nelze Nejvyššímu soudu nic vytknout a Ústavní soud proto ústavní stížnost v části, v níž směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu, odmítl jako zjevně neopodstatněnou (obdobně srovnej usnesení sp. zn. IV. ÚS 2627/08 ze dne 16. 12. 2009). Zbývá dodat, že samotná povinnost být v dovolacím řízení zastoupen advokátem v rozporu s ústavním pořádkem není [viz usnesení sp. zn. Pl. ÚS 43/2000 ze dne 14. 9. 2000 (U 32/19 SbNU 293)].

8. V části, v níž stěžovatelka napadá usnesení soudu prvního stupně a soudu odvolacího, je ústavní stížnost nepřípustná. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka neuplatnila řádným způsobem dovolání, není její ústavní stížnost proti těmto rozhodnutím přípustná, neboť řádně nevyčerpala dostupné opravné prostředky.

9. V případě kdyby Ústavní soud uvažoval, že v dané věci nebylo podání dovolání z pohledu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nezbytné, tak by beztak stížnost proti rozhodnutím okresního a krajského soudu musela být odmítnuta pro svou opožděnost. Napadené rozhodnutí krajského soudu bylo stěžovatelce doručeno 18. 10. 2011. Nyní posuzovaná stížnost byla však podána až 23. 4. 2012.

10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu odmítl, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou a v části směřující proti usnesením Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Jičíně ji odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2013

Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.