I. ÚS 1504/17
I.ÚS 1504/17 ze dne 21. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti 1) Václava Čergeta, 2) Jitky Čergetové, 3) JUDr. Pavly Hořínkové, 4) Aleše Kloudy, 5) Martiny Kloudové, 6) Ing. Petra Pokorného, 7) Mariána Svačiny, 8) Jana Švorce, 9) Petry Vojancové, 10) Mgr. Zdeňky Vítkové, 11) Mgr. Jaroslava Žďáry, 12) PharmDr. Jany Žďárové Karasové a 13) Společenství pro dům XX, zastoupených JUDr. Zdeňkem Rudoleckým, advokátem, sídlem Tylovo nábřeží 367, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 5161/2016-236 ze dne 21. 2. 2017, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 25 Co 128/2016-221 ze dne 5. 5. 2016 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 20 C 206/2015-191 ze dne 27. 10. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívají, že jimi došlo k porušení jejich práv garantovaných čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, stěžovatelé se po žalovaném (Statutární město Hradec Králové) domáhali zaplacení částky 323 058 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody. K té mělo dojít tak, že stěžovatelé (resp. jejich právní předchůdci) s žalovaným uzavřeli smlouvy o převodu bytových jednotek a spoluvlastnických podílů na společných částech domu a pozemku. Při plánování rekonstrukce domu následně stěžovatelé zjistili, že dům je kulturní památkou, a vztahuje se tak na něj zákon o státní památkové péči, o čemž je žalovaný neinformoval, čímž nesplnil svou zákonnou povinnost. Pokud by stěžovatelé danou informací disponovali, bytové jednotky by nekupovali, případně by je koupili za výrazně nižší cenu. Nadto žalovaný údajně nesplnil základní povinnost vlastníka nemovité kulturní památky na vlastní náklad pečovat o její zachování, udržovat ji v dobrém stavu a chránit ji před ohrožením nebo znehodnocením. V příčinné souvislosti s porušením těchto povinností měla stěžovatelům vzniknout škoda spočívající ve zvýšených nákladech na péči o zachování nemovité kulturní památky a její udržování v dobrém stavu.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové byla žaloba zamítnuta. Jak okresní soud uvedl, je potřeba rozlišovat mezi odpovědností za škodu a odpovědností za vady. Jakkoli mohlo v daném případě dojít k naplnění podmínek pro odpovědnost za vadu prodané věci, předpoklady odpovědnosti za škodu soud neshledal, jelikož "újma" vznikající stěžovatelům tím, že musejí vynakládat zvýšené náklady na rekonstrukci domu jakožto kulturní památky, není z pohledu práva škodou. Zvýšeným nákladům na rekonstrukci domu totiž odpovídá vyšší estetická úroveň bydlení. Jak navíc soud dodal, stěžovatelé, kteří nekoupili nemovitost přímo od žalovaného, nebyli aktivně věcně legitimováni. Pokud konečně bylo namítáno, že žalovaný nesplnil povinnosti vlastníka stran péče o nemovitost, ani z toho dle názoru okresního soudu nelze dovozovat povinnost k úhradě škody, jelikož se i zde uplatní zásada, že jako škodu nelze uplatňovat to, co odpovídá právům z odpovědnosti za vady koupené věci; nadto stěžovatelům, resp. jejich právním předchůdcům, musel být stav koupené nemovitosti v okamžiku prodeje dobře znám.

Krajský soud v Hradci Králové se v ústavní stížností napadeném rozsudku ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně, jeho rozsudek však ve vztahu ke stěžovateli 13) zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil pro překážku věci rozhodnuté, poněvadž mezi tímto stěžovatelem a žalovaným již proběhlo řízení s identickým předmětem (a žaloba uvedeného stěžovatele byla v daném řízení zamítnuta).

Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatelů odmítl, jelikož dovoláním napadený rozsudek je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Ve vztahu ke stěžovateli 13) bylo dovolání odmítnuto jako vadné, jelikož stěžovatel ve vztahu k výroku odvolacího soudu o zastavení řízení nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

Stěžovatelé následně podali ústavní stížnost. V ní po stručné rekapitulaci před obecnými soudy uplatněné argumentace namítají, že žalovaný byl povinen stěžovatele informovat o stavu nemovitostí. Náklady na rekonstrukci nemovitosti dle stěžovatelů mnohonásobně převyšují náklady na rekonstrukci fasád domů, které nejsou kulturními památkami. Žalovaný dle stěžovatelů zneužil vlastnické právo k újmě druhých, přičemž tím i ohrozil lidské zdraví, jelikož fasáda domu neustále padá a ohrožuje chodce pohybující se na přilehlém chodníku.
Ve vztahu ke stěžovateli 13) je ústavní stížnost proti rozsudkům nalézacího a odvolacího soudu nepřípustná, jelikož tento stěžovatel řádně nevyčerpal dovolání (jak vyžaduje § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ve vztahu mezi tímto stěžovatelem a žalovaným bylo totiž rozsudkem krajského soudu řízení zastaveno, a právě proti tomuto výroku měl stěžovatel podat řádné dovolání, tedy včetně vymezení, v čem spatřuje jeho přípustnost. Jak však Nejvyšší soud konstatoval, tuto povinnost stěžovatel 13) nesplnil, a dovolání tudíž řádně nevyčerpal (k této otázce srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2135/16 ze dne 3. 5. 2017). Stěžovatel 13) proti závěru Nejvyššího soudu stran nevymezení podmínek přípustnosti vůbec neargumentuje, a Ústavnímu soudu tak nezbývá než ústavní stížnost ve vztahu k jeho osobě a v části mířící proti rozsudkům nalézacího a odvolacího soudu pro nepřípustnost odmítnout. Stěžovatel 13) koneckonců proti zastavení řízení odvolacím soudem ani ničeho nenamítá.

Ve vztahu k ostatním stěžovatelům je ústavní stížnost přípustná, leč zjevně neopodstatněná, a to zejména proto, že postrádá podrobnější (ústavněprávní) argumentaci. Zejména zcela absentuje jakékoli zpochybnění závěru nalézacího a odvolacího soudu, že stěžovatelé 3), 6), 8), 9), 10), 11) a 12) nebyli vůbec aktivně legitimováni, jelikož byty nezískali přímo od žalovaného. Ústavní stížnost navíc prakticky vůbec nereaguje na zásadní argument napadených rozhodnutí, a sice že zvýšené náklady na rekonstrukci budovy nejsou škodou.

Za těchto okolností postačí pouze stručně odkázat na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí. V nich obecné soudy přesvědčivě vysvětlily, že za situace, kdy prodaná nemovitost neodpovídala sjednanému plnění, připadala do úvahy odpovědnost prodávajícího za vady. Soudy také objasnily, že sice v obecné rovině nelze u obdobných případů vyloučit i odpovědnost za škodu, musí jít ovšem o škodu, která v důsledku vady vznikla na jiných hodnotách, přičemž takovou škodou není skutečnost, že oprava kulturních památek bývá dražší než oprava běžných nemovitostí.

Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že v jednání žalovaného nespatřuje zneužití vlastnického práva, jak tvrdili stěžovatelé, a to mimo jiné již proto, že na jiném místě v ústavní stížnosti sami stěžovatelé uvádějí, že zařazení nemovitosti mezi kulturní památky nebylo ani žalovanému známo. Pokud jde o samotný stav fasády, již okresní soud upozornil, že ten musel být kupujícím dobře znám.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků z části podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a z části podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. června 2017

David Uhlíř v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.