I. ÚS 150/17
I.ÚS 150/17 ze dne 22. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti J. L., zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem Sokolská 295, 470 01 Česká Lípa, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 1369/2016-22 ze dne 9. 11. 2016, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, č. j. 31 To 115/2016-78 ze dne 1. 6. 2016 a rozsudku Okresního soudu v České Lípě č. j. 32 T 196/2015-59 ze dne 4. 2. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 8 odst. 2 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresního soudu v České Lípě byl stěžovatel uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník"), jehož se dopustil tím, že dne 15. 7. 2015 ve 12:55 hod. v České Lípě na blíže specifikované pozemní komunikaci bez vážného důvodu řídil nákladní motorové vozidlo, ačkoliv věděl, že podle § 123c odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, ke dni 21. 7. 2014 pozbyl řidičské oprávnění k řízení motorového vozidla z důvodu dosažení dvanácti bodů v bodovém hodnocení řidiče. Za to byl stěžovatel odsouzen podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců. Dále byl stěžovateli podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvaceti čtyř měsíců.

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, v záhlaví citovaným rozsudkem napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a znovu rozhodl tak, že stěžovateli uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu jednoho roku. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.

Proti rozhodnutím trestních soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že neznal přesnou dobu, po kterou běželo pozbytí řidičského oprávnění. Počátek této doby nebyly schopny určit ani obecné soudy a předtím i další orgány činné v trestním řízení. Stěžovatel dále namítl, že z žádného z provedených důkazů nevyplývá, že by došlo k jednání tak, jak je popsáno ve výroku odsuzujícího rozsudku, respektive že by tímto jednáním byly naplněny znaky skutkové podstaty nějakého trestného činu, když navíc soudy se nijak nevypořádaly s rozpornými výpověďmi svědků. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Nejprve je nutno připomenout, že řízení před Ústavním soudem o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje či okolností se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, v to počítaje též vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů. Rovněž je nutno upozornit, že toliko obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), a za tím účelem jedině on je oprávněn provádět a hodnotit důkazy. Sama skutečnost, že se s výsledkem trestního řízení stěžovatel subjektivně neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost důvodnou.

Výhradám stěžovatele týkajícím se doby, po kterou stěžovatel neměl právo řídit motorová vozidla, nelze přisvědčit. Totiž ani v případě tzv. "minimalistické" verze výkladu ustanovení § 123c zákona o silničním provozu, která by byla teoreticky pro stěžovatele nejpříznivější a kterou zaujal již soud prvního stupně, nelze než dospět k závěru, že byl-li dne 15. 7. 2015 stěžovatel přistižen při řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění, stalo se tak ještě ve lhůtě jednoho roku, na kterou pozbyl právo k řízení motorového vozidla na území České republiky dle § 123c odst. 7 citovaného zákona. Z § 123c odst. 3 tohoto předpisu je totiž zřejmé, že příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností při provedení záznamu bodů, kterým řidič dosáhl celkového počtu 12 bodů, neprodleně písemně nebo elektronickou cestou oznámí tuto skutečnost řidiči a vyzve jej k odevzdání řidičského průkazu a mezinárodního řidičského průkazu nejpozději do 5 pracovních dnů ode dne doručení tohoto oznámení. Řidič pak pozbývá řidičské oprávnění uplynutím 5 pracovních dnů ode dne, v němž mu bylo toto oznámení doručeno, přičemž k jeho vrácení může dojít nejdříve po uplynutí jednoho roku ode dne jeho pozbytí (§ 123d odst. 1 téhož zákona). K pozbytí řidičského oprávnění v případě stěžovatele došlo nejdříve 22. 7. 2014, kdy uplynulo 5 pracovních dnů od doručení mu oznámení Městského úřadu Česká Lípa ze dne 9. 7. 2014 o "vybodování". Tedy ani případné pochybení Nejvyššího soudu, který se nezabýval otázkou včasnosti stěžovatelem uplatněných námitek proti vyrozumění o dosažení 12 bodů (a tím ani jejich právními účinky), by bylo nemohlo ničeho změnit na tom, že jednání stěžovatele bylo k 15. 7. 2015 stále ještě podřaditelné pod skutkovou podstatu uvedenou v § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku.

Z výše uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 22. března 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.