I. ÚS 150/05
I.ÚS 150/05 ze dne 29. 6. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky ABAKUS CZ, s. r. o., se sídlem v Písku, Zahradní 225, zastoupené Mgr. Pavlem Jezlem, advokátem se sídlem v Prachaticích, Velké náměstí 10, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3.2.2005, č.j. 7 Afs 61/2004-47, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Ministerstva financí jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 16.3.2005, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Svou ústavní stížnost opírá stěžovatelka o následující důvody.

Stěžovatelka uvedla, že Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost, kterou podala proti usnesení Městského soudu v Praze, jímž byla odmítnuta její žaloba směřující proti rozhodnutí Ministerstva financí, kterým nebylo podle § 55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 377/1992") povoleno přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 18. 5. 2000. Stěžovatelka dále poukázala na svou argumentaci, kterou uvedla v kasační stížnosti, o níž Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem rozhodl, a na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 660/2000, týkající se přezkoumání rozhodnutí dle § 55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků.

Stěžovatelka uvádí, že v řízení byla zkrácena její materiální práva a napadeným rozsudkem bylo porušeno její ústavní právo na soudní ochranu a zásada spravedlivého procesu, zakotvené v čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Relevantní znění těchto článků je následující.

Čl. 2 odst. 3 Ústavy: Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.

Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Podle § 42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu si v rámci shromažďování důkazů Ústavní soud vyžádal vyjádření Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Ministerstva financí jako vedlejšího účastníka řízení.

Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že tvrzení stěžovatelky, že napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu bylo porušeno její ústavní právo na soudní ochranu a zásada spravedlivého procesu zakotveného v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nepovažuje za důvodné. Dle Nejvyššího správního soudu měla stěžovatelka možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, této své možnosti využila a soudy o její žalobě a kasační stížnosti rozhodly postupem podle s. ř. s. Tvrzeným porušením citovaných článků se stěžovatelka v podstatě domáhá, aby Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek meritorně ve smyslu soudu čtvrté instance. V tomto směru Nejvyšší správní soud odkazuje na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle které není tento soud nadřízený obecným soudům a za předpokladu, že při své činnosti postupují v souladu s procesními principy stanovenými v hlavě páté Listiny, není oprávněn do jejich rozhodovací činnosti zasahovat. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

Ministerstvo Financí se k ústavní stížnosti nevyjádřilo.

Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 10 Ca 122/03, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynuly následující skutečnosti: Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2003, č. j. 10 Ca 122/2003 - 9, byla odmítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 21. 3. 2003, č. j. 184/126617/2000, jímž nebylo podle § 55b zákona o správě daní a poplatků povoleno přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 18. 5. 2000, č. j. 5878/130/1999, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Písku ze dne 19. 7. 1999, č. j. 52751/99/097910, o dodatečném vyměření daně z přidané hodnoty za r. 1996. V odůvodnění svého usnesení Městský soud v Praze uvedl, že řízení podle § 55b zákona o správě daní a poplatků se rozpadá do dvou fází. V prvé se rozhoduje o tom, zda přezkoumání vůbec bude povoleno či nařízeno a ve druhé fázi, ale to jen v případě, že přezkoumání bylo povoleno či nařízeno, je řízení znovu "otevřeno" o tom, zda přezkoumávané rozhodnutí bude změněno či zrušeno. Vydání procesního, formálního rozhodnutí o nepovolení však nic nemění na charakteru řízení podle § 55b zákona o správě daní a poplatků, který vyplývá z citovaného zákona. Jde tu o mimořádný procesní prostředek, nikoliv o skutečný opravný prostředek, jehož pojmovým znakem je založení právního nároku žadatele na meritorní projednání. Proto jen v případě, že řízení bude nově otevřeno, přichází v úvahu další rozhodnutí, jímž se rozhodnutí potvrzuje tam, kde se v přezkumném řízení nezákonnost neshledala, nebo se zruší, nahradí jiným či změní, byly-li tu vady nebo nedostatky skutkových zjištění. Rozhodnutí Ministerstva financí dle Městského soudu v Praze však nezasáhlo do subjektivních hmotněprávních oprávnění a povinností stěžovatelky, neboť jím Ministerstvo financí pouze vyjádřilo, že se věcí dále nebude zabývat. Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze podala stěžovatelka kasační stížnost, ve které namítala, že řízení zahájené návrhem na přezkoumání daňového rozhodnutí má nikoliv dvě, ale tři fáze. Prvou fází je zkoumání splnění podmínek, za kterých jedině může být přezkoumání povoleno. Nejde totiž věcně o totéž jako v řízení o podnětu přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení podle § 65 zákona č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"). Zákonodárce zde nestanovil žádnou "předběžnou" překážku k přezkoumání vydaného správního rozhodnutí, tedy jedinou, že toto rozhodnutí nabylo právní moci. Naproti tomu v § 55b zákona o správě daní a poplatků je užití "podobného" mimořádného opravného prostředku upraveno věcně naprosto odlišně. Je stanoveno hned několik "předběžných" podmínek. Předně se musí jednat o rozhodnutí, jímž byla stanovena daň. Řízení zahájené návrhem na přezkoumání pravomocného rozhodnutí, byť zjevně vydaného v rozporu s předpisy, kterým však nebyla daňová povinnost stanovena, bude zastaveno pro nepřípustnost podání. Druhým okruhem podmínek je, že se jedná o rozhodnutí, které je v rozporu s právními předpisy nebo se zakládá na podstatných vadách řízení. Je tedy povinností správce daně vždy zkoumat, zda rozhodnutí je či není v rozporu s právními předpisy nebo se zakládá na podstatných vadách řízení. Není na soudu, aby s poukazem na právní teorii "standardizoval" užití mimořádných opravných prostředků v různých správních řízeních, a to dokonce v rozporu s jasně deklarovanou vůlí zákonodárce. Zvažování správce daně, zda přezkoumání povolí či nikoliv, je tak až druhou fází procesu jeho rozhodování a stane-li se tak, bude dotčené rozhodnutí přezkoumáváno ve fázi třetí. Nedojde-li k zastavení řízení pro nepřípustnost podání, tak právě tím je osvědčeno, že předmětem návrhu je rozhodnutí, jímž nejenom byla stanovena daň a současně se jedná o rozhodnutí správce daně, které je v rozporu s právními předpisy nebo se zakládá na podstatných vadách řízení. Takové rozhodnutí je přezkoumatelné soudem vždy, neboť opačný výklad by byl v rozporu s právem na spravedlivý proces ve smyslu hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 3.2.2005, č.j. 7 Afs 61/2004-47, byla kasační stížnost stěžovatele zamítnuta, neboť Nejvyšší správní soud dle odůvodnění napadeného rozsudku neshledal nezákonnost v postupu městského soudu, který podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. žalobu odmítl, když základní předpoklad, aby mohlo být napadené rozhodnutí přezkoumáno soudem podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního, nebyl v dané věci naplněn, Nejvyšší správní soud současně k námitce stěžovatele, že předmětné správní rozhodnutí je přezkoumatelné soudem vždy, neboť opačný výklad by byl v rozporu s právem na spravedlivý proces ve smyslu hlavy páté Listiny základních práv a svobod, odkazuje v odůvodnění na konstantní judikaturu Ústavního soudu, zejména na stanovisko pléna ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. Pl. ÚS-st.-12/2000, podle něhož nejsou odmítnutím soudu přezkoumat správní rozhodnutí o nepovolení přezkoumání pravomocného rozhodnutí v daňovém řízení porušena ústavně zaručená práva stěžovatele na soudní ochranu.

Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný.

Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ke stěžovatelkou namítanému porušení jejích ústavně zaručených práv nedošlo.

Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

Ústavní soud se otázkou soudního přezkumu rozhodnutí finančních orgánů podle ustanovení § 55b zákona č. 337/1992 Sb. již v minulosti zabýval vícekrát. Plénum Ústavního soudu v této věci vydalo sjednocující stanovisko Pl. ÚS 12/2000-st., podle kterého rozhodnutí o nepovolení přezkoumání rozhodnutí vydaného dle citovaného ustanovení má procesní povahu a nepodléhá proto soudnímu přezkumu. Ústavní soud v této souvislosti uvedl, že se "jedná o dvojí prostředky ochrany práva. Jednak jsou to prostředky instanční (řádné) a mimořádné (obnova řízení), jednak soudní (správní žaloba) - tedy prostředky, které může strana využít (má na ně tak říkajíc právní nárok). Vedle toho existují i prostředky jiné, dozorčí, mezi něž patří právě přezkoumání podle § 55b daňového řádu. Ty slouží k ochraně objektivního práva a strana na ně nárok nemá. Pokud se stěžovatelka odvolává na to, že v případě rozhodování podle § 55b zákona č. 337/1992 Sb. se jedná o rozhodnutí o právech a povinnostech, pak to platí jen tehdy, jestliže v prvé fázi přezkoumání bylo rozhodnutí k přezkumu vůbec otevřeno a teprve ve druhé fázi bylo zrušeno, nahrazeno jiným nebo změněno". Ve shodě s důsledky plynoucími z citovaného názoru pléna, jímž je vázán, když předmětné ustanovení zákona č. 337/1992 Sb. zůstalo v mezidobí nedotčeno, má ve věci rozhodující I. senát Ústavního soudu za to, že v záhlaví uvedeným usnesením Nejvyššího správního soudu nedošlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na soudní ochranu. Důvod pro postup předvídaný v § 23 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, I. senát, nesdíleje odchylný právní názor předkládaný stěžovatelkou, neshledal, a to ani s přihlédnutím k později vydanému nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 660/2000 (argumentum a minori ad maius), na které se stěžovatelka odvolává, neboť ten je již překonán konstantní judikaturou Ústavního soudu (např. III.ÚS 328/03, III.ÚS 87/03, IV.ÚS 582/03, IV.ÚS 516/03, I.ÚS 440/03).

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost stěžovatelky podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. června 2005

Ivana Janů předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.